Po chvíli přitáhl Rudochovi otěže. Zastavili se na úpatí kopce a řídce roztroušené stromy na svazích byly ve tmě úplně černé. „Myslím, že už musíme být blízko,“ poznamenal tiše. „Lepší bude, když zbytek cesty dojdeme pěšky.“ Sklouzl z koně a přivázal kaštanového hřebce k větvi.
„Jsi v pořádku?“ ptal se šeptem Loial při sesedání. „Mluvíš nějak divně.“
„Jsem v pořádku.“ Přesto si uvědomil, že mluví napjatým hlasem. A s námahou. Saidín ho volal. Ne! „Buď opatrný. Nejsem si jistý, jak přesně to je daleko, ale ten oheň by měl být někde přímo před námi. Myslím, že na kopci.“ Ogier kývl.
Rand se pomalu kradl od stromu ke stromu, opatrně kladl nohy na zem a meč si držel u stehna, aby mu nezachřestil o strom. Byl vděčný, že tu není žádný podrost. Loial ho následoval jako velký stín. Všechno se ztrácelo v měsíčních stínech.
Náhle se díky šalebné hře měsíčního světla před Randem objevil stín a on ztuhl s rukou položenou na drsné kůře cesmíny. Nejasné hromádky na zemi se změnily v lidi zabalené v pokrývkách a o kousek dál několik větších hromádek. Spící trolloci. Museli oheň uhasit. V jednom paprsku, pohybujícím se mezi větvemi, se na zemi mezi oběma skupinkami zachytilo cosi ze zlata a stříbra. Měsíční světlo jako by zjasnělo a Rand na chvíli viděl zcela jasně. Postavu spícího muže, ležícího těsně vedle lesklé věci, ale to ho do očí neudeřilo. Truhlice. Valerský roh. A něco na truhlici, rudá tečka blýskající se ve světle měsíčního paprsku. Dýka! Proč by Fain dával...
Loial položil mohutnou ruku Randovi na ústa a tím i na značnou část obličeje. Rand se otočil, aby se na ogiera podíval. Loial ukazoval kamsi doprava, pomalu, jako by sebemenší pohyb mohl přilákat pozornost.
Rand nejdřív nic neviděl, pak se však ten stín pohnul, ani ne o deset kroků dál. Vysoká mohutná postava s čenichem. Randovi se zadrhl dech v hrdle. Trollok. Trollok zvedl čenich, jako by větřil. Některé z těch potvor lovily podle čichu.
Na chvíli se prázdnota zachvěla. Někdo se v táboře temných druhů zavrtěl a trollok se obrátil, aby se tam podíval.
Rand ztuhl a nechal se obalit prázdnotou. Ruku měl nevědomky položenou na jílci meče. Prázdnota byla vším. Ať se už stalo cokoliv, stalo se to. Bez mrknutí pozoroval trolloka.
Znetvořený stín ještě chvíli pozoroval spící temné druhy, a pak, spokojen, se stočil pod stromem na zem. Téměř ihned se odtamtud ozvalo hlasité chrápání, jako když se trhá silná látka.
Loial se naklonil k Randovu uchu. „Spí,“ špitl nevěřícně.
Rand kývl. Tam mu vykládal, že trolloci jsou líní, nebyli ochotní dělat nic, pokud se nejednalo o zabíjení, nebo pokud je nepoháněl strach. Mládenec se obrátil zpátky k tábořišti.
Všechno bylo opět tiché a klidné. Na truhlici už nedopadal měsíční paprsek, ale Rand teď věděl, který stín to je. Viděl ji v duchu, vznášela se za prázdnotou, leskla se zlatem, vykládaná stříbrem, v záři saidínu. Valerský roh a dýka, kterou tolik potřeboval Mat, obojí téměř na dosah ruky. Vedle truhlice se objevila Selénina tvář. Ráno by mohli Fainův oddíl začít sledovat a počkat, dokud se k nim nepřipojí Ingtar. Pokud však Ingtar vůbec dorazí, pokud dokázal stopu sledovat i bez slídiče. Ne, lepší šanci už nikdy nedostanou. Všechno na dosah ruky. A na hoře čekala Seléné.
Rand kývl na Loiala, aby ho sledoval, svezl se na břicho a začal se plazit k truhlici. Zaslechl, jak ogier tlumeně zalapal po dechu, ale oči už upíral pouze na ten jediný stín před sebou.
Temní druzi a trolloci leželi napravo a nalevo od něj, ale jednou viděl Tama, když se připlížil k jelenovi tak blízko, že mu mohl položit ruku na bok, než zvíře odskočilo. Snažil se to od Tama naučit. Šílenství! Ta myšlenka připlula, byla nejasná, téměř mimo jeho vnímání. Tohle je šílenství! Ty – se – zblázníš! Nejasné myšlenky, myšlenky někoho jiného.
Pomalu, tichounce se přikradl k tomu jedinému stínu a natáhl ruku. Setkal se s jemnými složitými rozvilinami vytepanými do zlata. Byla to truhlice, v níž spočíval Valerský roh. Na víku se však dotkl něčeho jiného. Dýky s obnaženou čepelí. Ve tmě se mu rozšířily oči. Vzpomněl si, co ta věc provedla s Matem, a ucukl. Prázdnota se s jeho podrážděním zavlnila.
Muž spící opodál – ani ne dva kroky od truhly, nikdo jiný neležel tak blízko – ve spánku zaúpěl a zazmítal se v pokrývkách. Rand nechal prázdnotu, aby odehnala myšlenky i strach. Muž, mumlající si neklidně ze spánku, se uklidnil.
Rand se vrátil k dýce, ale nedotkl se jí. Zpočátku Matovi také neublížila. Aspoň ne moc – ne rychle. Potom jediným rychlým pohybem dýku zvedl a zasunul si ji za pás. Hned však ruku odtáhl, aby byl čas, po který se jí dotýkal holou rukou, co nejkratší. Snad to pomůže, Mat by bez té dýky zemřel. Cítil však dýku za pasem, skoro jako by ho táhla dolů, jako by se na něj tiskla. Ale v prázdnotě byl ten pocit vzdálený jako myšlenky a dýku rychle přestal vnímat. Docela jako by to bylo něco, nač je dávno zvyklý.
Pohledem na stínem zahalenou truhlici nemarnil čas – roh musel být uvnitř, ale Rand nevěděl, jak ji otevřít, ani ji sám nedokázal zvednout – a začal se rozhlížet po Loialovi. Našel ogiera, jak se krčí nedaleko od něj a otáčí velkou hlavou sem a tam, jako by se díval ze spících lidských temných druhů na spící trolloky. Dokonce i v noci bylo zřejmé, že má Loial zorničky roztažené, jak nejvíc to šlo. V měsíčním světle vypadaly jeho oči jako talíře. Rand se natáhl a vzal Loiala za ruku.
Ogier sebou trhl a zalapal po dechu. Rand si položil prst na rty, přitáhl Loialovi ruku k truhlici a ukázal mu, že ji má zvednout. Chvíli – v noci, s temnými druhy a trolloky všude kolem mu to připadalo jako věčnost, i když to nemohlo trvat déle než pár vteřin – Loial jenom zíral. Pak pomalu uchopil truhlici a zvedl ji. Zdálo se, že s tou tíhou nemá nejmenší potíže.
Rand se opatrně, dokonce opatrněji, než sem přišel, vydal pryč z tábora, jda za Loialem s truhlou. Obě ruce měl položené na jílci meče a sledoval spící temné druhy i nehybné postavy trolloků. Všechny postavy začínaly mizet v temnotě. Jsme z toho skoro venku. Zvládli jsme to!
Muž, který spal vedle truhlice, se náhle posadil, přidušeně vyjekl a pak vyskočil na nohy. „Je pryč! Vzbuďte se, vy špinavci! Je prýýýýč!“ Byl to Fainův hlas, Rand ho poznal dokonce i v prázdnotě. Ostatní se začali hrabat na nohy, temní druzi i trolloci, vrčíce a štěkajíce. Fainův hlas zesílil do úplného vytí. „Vím, že to jsi ty, al’Thore! Schováváš se přede mnou, ale já vím, že tam někde jseš! Najděte ho! Najděte ho! Al’Thorééé!“ Lidé i trolloci se rozběhli do všech stran.
Rand, zahalený v prázdnotě, šel dál. Saidín, na který při vstupu do tábora málem zapomněl, slabě pulzoval.
„Nemohl nás vidět,“ zašeptal Loial. „Jakmile se dostaneme ke koním –“
Ze tmy vyskočil trollok, v lidské tváři měl místo úst a nosu krutý orlí zoban a kosinou už mával ve vzduchu.
Rand se pohnul bez přemýšlení. Byl jedno s čepelí meče. Kočka tančí na zdi. Trollok ječel, když padal, a ječel, když umíral.
„Utíkej, Loiale!“ nařídil Rand. Saidín ho volal. „Utíkej!“
Jen nejasně si uvědomoval, že se Loial neohrabaně rozběhl, ale z temnoty se vynořil další trollok, tentokrát s kančím rypákem a kly, který pozvedl sekeru s dlouhým trnem. Rand hladce proplul mezi trolloka a ogiera. Loial musel dostat Valerský roh pryč. Trollok byl o hlavu a ramena vyšší než Rand, o polovinu širší v ramenou, a s tichým prskáním zaútočil. Dvořan poklepává svým vějířem. Tentokrát se žádný výkřik neozval. Rand couval za Loialem a rozhlížel se do noci. Saidín mu zpíval velice sladkou píseň. Jediná síla by je mohla všechny sežehnout, spálit Faina i ostatní na uhel. Ne!