Dva další trolloci, vlk a beran, jeden s ostrými zuby, druhý se zakřivenými rohy. Ještěrka v trní. Jak druhý trollok padal, Rand se plavně pozvedl z kleku a trollok se mu rohy otřel o rameno. Píseň saidínu ho sváděla, tahala za tisíc hedvábných vláken. Všechny je spal jedinou silou. Ne. Ne! Lepší zemřít, než tohle. Kdybych byl mrtvý, bylo by po všem.
Na dohled se objevila tlupa trolloků a nejistě se rozhlíželi. Byli tři nebo čtyři. Náhle jeden ukázal na Randa a zavyl. Ostatní mu odpověděli a zaútočili.
„Skončeme to!“ zařval Rand a vrhl se jim v ústrety.
Na okamžik byly obludy tak překvapené, že zpomalily. Pak se s hrdelním řevem, radostným a krvežíznivým, vyřítili trolloci dopředu s pozvednutými meči a sekerami. Rand mezi nimi tančil na píseň saidínu. Kolibřík líbá medovou růži. Ta píseň byla tak mazaná, celého jej naplnila. Kočka na rozpáleném písku. Meč jako by mu v rukou ožil, tak jako nikdy předtím, a on bojoval, jako by ho čepel s volavkou mohla udržet z dosahu saidínu. Volavka roztahuje křídla.
Rand zíral na nehybné postavy na zemi kolem sebe. „Lepší být mrtvý,“ zamumlal. Zvedl zrak nahoru, kde na kopci ležel tábor nepřátel. Tam byl Fain, temní druzi a další trolloci. Bylo jich příliš mnoho, všechny by přemoci nedokázal. Bylo jich příliš mnoho, aby střet s nimi přežil. Vykročil tím směrem.
„Rande, pojď!“ Prázdnotou kolem něj pronikl Loialův naléhavý šepot. „Pro život a pro Světlo, Rande, tak už pojď!“
Rand se velice opatrně sklonil a otřel čepel do kabátce jednoho z trolloků. Pak, obřadně, jako by ho sledoval Lan, meč vrátil do pochvy.
„Rande!“
Randa jako by naléhavost situace nezajímala. K Loialovi se připojil u koní. Ogier právě přivazoval zlatou truhlici ke svému sedlu pomocí řemení od sedlových brašen. Plášť měl nacpaný pod truhlu, aby mu lépe seděla na sedle.
Saidín umlkl. Byla tam ta odpudivá záře, ale on ji držel zpátky, jako by ji skutečně přemohl. Zvědavě nechal prázdnotu zmizet. „Myslím, že se asi zblázním,“ řekl. Náhle si uvědomil, kde vlastně jsou, a zadíval se směrem, odkud přišel. Z půl tuctu směrů se ozýval křik a vytí, známky pátrání, ale nikdo je nepronásledoval. Zatím. Vyhoupl se Rudochovi na hřbet.
„Občas nerozumím ani polovině z toho, co říkáš,“ poznamenal Loial. „Jestli se už musíš zbláznit, nemohlo by to počkat, dokud se nevrátíme k urozené paní Seléné a Hurinovi?“
„Jak chceš jet s tímhle na sedle?“
„Poběžím!“ Ogier svá slova doprovodil tím, že se rychle rozběhl a koně táhl za sebou. Rand ho následoval.
Tempo, které Loial nasadil, bylo tak rychlé, že mu klusající kůň jen tak tak stačil. Rand si byl jist, že ho ogier dlouho neudrží, ale zatím se Loialovi nohy nepodlamovaly. Rand usoudil, že když se jednou ogier vytahoval, že předběhne koně, mohla to být i pravda. Loial se občas ohlížel, ale křik temných druhů a vytí trolloků utichalo v dáli.
I když půda začala stoupat, Loial nezpomalil a do jejich tábora na svahu doběhl jenom trochu zadýchaný.
„Máš ho.“ Seléné mluvila jásavě, když zrakem spočinula na ozdobně vypracované truhlici na Loialově sedle. Opět měla na sobě svoje šaty, a Randovým očím připadaly bílé jako padlý sníh. „Věděla jsem, že se rozhodneš správně. Mohla bych se... na něj podívat?“
„Sledoval vás některý z nich, můj pane?“ vyptával se nervózně Hurin. Ohromeně zíral na truhlici, ale oči mu ujížděly do tmy na stráni. „Kdyby vás sledovali, museli bychom se rychle přesunout.“
„Myslím, že nás nesledovali. Běž na skálu a podívej se, jestli něco nezahlédneš.“ Rand slezl na zem a Hurin chvátal nahoru. „Seléné, nevím, jak se ta truhlice otvírá. Loiale, ty to nevíš?“ Ogier zavrtěl hlavou.
„Ukažte, zkusím to...“ Dokonce i pro ženu Seléniny výšky bylo Loialovo sedlo vysoko. Seléné natáhla ruku, aby dosáhla na jemně vytepaný vzor na truhlici, přejela dlaní po rozvilině a stiskla. Ozvalo se cvaknutí a Seléné zvedla víko.
Vytáhla se na špičky, aby mohla sáhnout dovnitř, ale Rand se naklonil přes ni a Valerský roh vyndal. Už ho viděl předtím, ale nikdy se ho nedotkl. I když byl skvostně vypracovaný, nevypadal nijak staře nebo mocně. Zatočený zlatý roh, který měl kolem okraje vložený stříbrný nápis, se i ve slabém světle leskl. Rand se prstem dotkl zvláštních písmen. Zdálo se, že chytají měsíční světlo.
„Tia mi aven Moridin isainde vadin," četla Seléné. ,„Hrob není překážkou mému volání.‘ Ty budeš větší, než kdy byl Artuš Jestřábí křídlo.“
„Odvezu ho do Shienaru urozenému pánu Agelmarovi.“ Měl by se dostat do Tar Valonu, napadlo ho, ale já jsem už s Aes Sedai skončil. Ať jim ho zaveze Agelmar nebo Ingtar. Vrátil roh zpátky do truhly. Měsíční světlo, které se od něj odráželo, mu padlo do očí.
„Tohle je šílené,“ řekla Seléné.
Rand sebou při tom slově trhl. „Šílené nebo ne, tohle udělám. Říkal jsem ti, Seléné, že po slávě netoužím ani v nejmenším. Tam jsem si myslel, že ano. Aspoň chvíli jsem si myslel, že chci...“ Světlo, je tak krásná. Egwain. Seléné. Nejsem hoden ani jedné z nich. „Jako by mne něco posedlo.“ Přišel si pro mne saidín, ale já jsem ho zahnal mečem. Nebo je i tohle šílené? Zhluboka se nadechl. „Valerský roh patří do Shienaru. A pokud ne, tak urozený pán Agelmar bude vědět, co s ním.“
Shora se vrátil Hurin. „Ten oheň tam je zase, urozený pane Rande, a je mnohem větší. Myslím, že jsem zaslechl křik. Všechno dole pod kopcem. Nemyslím, že zatím došli k hoře.“
„Tys mě nepochopil, Rande,“ ozvala se Seléné. „Teď už se nemůžeš vrátit. Je to na tobě. Tihle druhové Temnot se prostě nevrátí jenom proto, že jsi jim Valerský roh vzal. Ani zdaleka ne. Pokud neznáš nějaký způsob, jak je všechny pobít, tak nás budou honit tak, jako jsi ty honil je předtím.“
„Ne!“ Loiala i Hurina Randova prudkost zřejmě překvapila, Pokračoval tedy tišším hlasem. „Neznám žádný způsob, jak je všechny zabít. Co se týče mě, klidně si můžou žít věčně.“
Seléniny dlouhé vlasy se zavlnily, jak jejich majitelka zavrtěla hlavou. „Takže se nemůžeš vrátit. Můžeš jít jenom dopředu. Můžeš dosáhnout bezpečí cairhienských hradeb dávno předtím, než se budeš moci vrátit do Shienaru. Copak ti pomyšlení na několik dalších dní v mé společnosti připadá tak tíživé?“
Rand upřeně zíral na truhlici. Seléné mu ani zdaleka nebyla na obtíž, ale v její blízkosti nedokázal přestat myslet na věci, na které by myslet neměl. Přesto kdyby jeli na sever, znamenalo by to riskovat střetnutí s Fainem a jeho stoupenci. V tom měla Seléné pravdu. Fain se nikdy nevzdá. Ingtar se také nevzdá. Pokud Ingtar jel na jih, Randa nenapadal žádný důvod, který by ho přinutil odbočit stranou, takže by měl Shienarec dříve či později do Cairhienu dorazit.
„Takže do Cairhienu,“ souhlasil. „Budeš mi muset ukázat, kde bydlíš, Seléné. Já jsem v Cairhienu ještě nikdy nebyl.“ Natáhl ruku, aby zavřel truhlici.