„Vzal jsi druhům Temnot ještě něco jiného?“ zeptala se Seléné. „Říkal jsi něco o dýce.“
Jak jsem jen mohl zapomenout? Nechal truhlici, jak byla, a vytáhl od pasu dýku. Čepel byla zakřivená jako roh a záštity tvořili zlatí hadi. Rubín, zasazený do jílce, byl velký jako nehet na palci a v měsíčním světle mrkal jako vraní oko. I když byla tolik zdobená, a jak věděl, i tolik pošpiněná, přesto se dýka nijak nelišila od jakéhokoliv jiného nože.
„Buď opatrný,“ varovala ho Seléné. „Nepořež se.“
Randa zamrazilo. Už to, že ji jenom měl u sebe, bylo nebezpečné, a on rozhodně nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby se s ní řízl. „Tohle je ze Shadar Logothu,“ vysvětloval ostatním. „Každého, kdo by ji měl delší dobu u sebe, pokřiví, pošpiní ho až do morku kostí tak, jako je pošpiněný i Shadar Logoth. Bez léčitelky Aes Sedai ta špína každého nakonec zabije.“
„Tak to se stalo Matovi,“ poznamenal tiše Loial. „To by mě nikdy nenapadlo.“ Hurin zíral na dýku v Randově ruce a své vlastní ruce si otíral do předku kabátu. Slídič vůbec nevypadal šťastně.
„Nikdo z nás se toho nemusí dotýkat víc, než je nezbytně nutné,“ pokračoval Rand. „Najdeme nějaký způsob, jak ji nést –“
„Je to nebezpečné.“ Seléné se na dýku mračila, jako by hadi byli živí a navíc jedovatí. „Zahoď ji. Nechej ji tady nebo ji zakopej, jestli chceš, aby se nikomu nedostala do rukou, ale zbav se jí.“
„Mat ji potřebuje,“ prohlásil pevně Rand.
„Je to příliš nebezpečné. Sám jsi to říkal.“
„On ji potřebuje. Am... Aes Sedai říkaly, že když ji nebudou mít k léčení, zemře.“ Pořád ho mají uvázaného na provázku, ale tahle čepel ho přetne. Dokud se jí a toho rohu nezbavím, budou mě mít na provázku, ale já nebudu tancovat, ať už tahají jakkoliv silně.
Vložil dýku do truhlice, do zakřivení rohu – bylo tam právě tak dost místa – a přirazil víko. Zámek s hlasitým cvaknutím zapadl. „To by nás před ní mělo ochránit.“ Doufal, že ano. Lan říkal, že chvíle, kdy člověk musí mluvit nejvíc přesvědčivě, je ta, když si vůbec není jistý.
„Ta truhlice nás určitě ochrání,“ řekla Seléné stísněným hlasem. „A teď bych se ráda dospala.“
Rand zavrtěl hlavou. „Jsme příliš blízko. Fain je zřejmě schopný mě najít. Občas to dokáže.“
„Jestli se bojíš, vyhledej jednotu,“ poradila mu Seléné.
„Rád bych byl od těch temných druhů do rána co nejdál to bude možné. Nasedlám ti klisnu.“
„Umíněnče!“ Mluvila rozzlobeně, a když se na ni Rand podíval, rty se jí zvlnily v úsměvu, který však nikdy nedostoupil až k očím. „Umíněný muž je nejlepší, jakmile...“ Odmlčela se, a to mu dělalo starosti. Ženy často nechávaly věci nevyřčeny, a i podle jeho omezených zkušeností právě to, co nedořekly, způsobovalo nejvíc potíží. Když kladl sedlo na její bílou klisnu a shýbal se, aby přitáhl podpínku, Seléné ho mlčky pozorovala.
„Všechny je sežeňte!“ prskal Fain. Trollok s kozím čenichem couval. Oheň, nyní hojně krmený dřevem, osvětloval vršek pahorku a vrhal mihotavé stíny. Fainovi lidští průvodci se nyní choulili u ohně, protože se báli vydat se do noci se zbytkem trolloků. „Sežeň je, každýho, kdo ještě žije, a kdyby někoho napadlo, že uteče, dej jim na srozuměnou, že skončí jako tenhle.“ Ukázal na prvního trolloka, který mu přinesl zprávu, že al’Thora není možné najít. Ještě stále ryl v zemi rozblácené vlastní krví a kopyty v křečích vytrhával drny. „Běž,“ zašeptal Fain a trollok s kozím čenichem odběhl do noci.
Fain se opovržlivě podíval na ostatní lidi – ještě pořád by mohli být užiteční – a pak se zahleděl do tmy směrem k Rodovrahově Dýce. Někde tam nahoře byl al’Thor, nahoře v horách. S rohem. Při tom pomyšlení Fain hlasitě zaskřípal zuby. Nevěděl, kde přesně je, ale něco ho táhlo k horám. K al’Thorovi. Tolik z Temného... daru... mu ještě zůstalo. Téměř o tom ani nepřemýšlel, snažil se na to nemyslet, až najednou poté, co Valerský roh zmizel – Zmizel! – tam byl al’Thor a přitahoval ho k sobě, jako maso přitahuje hladovějícího psa.
„Já už nejsem pes. Už nejsem pes!“ Zaslechl, jak si ostatní nejistě poposedávají kolem ohně, ale on si jich nevšímal. „Zaplatíš za to, cos mi udělal, al’Thore! Celej svět mi zaplatí!“ Šíleně se zachechtal do noci. „Celej svět mi zaplatí!“
20
Saidín
Rand je nutil jet celou noc, pouze k ránu jim povolil krátkou zastávku, aby si koně trochu odpočinuli. A aby si odpočinul Loial. S Valerským rohem ve zlatostříbrné truhlici na sedle musel ogier jít nebo běžet před velkým koněm, i když si nikdy nestěžoval, ani je nezpomaloval. Někdy během noci překročili hranice Cairhienu.
„Chci jej znovu vidět,“ řekla Seléné, když zastavili. Sesedla a došla k Loialovu koni. Jejich stíny, dlouhé a úzké, ukazovaly k západu směrem od slunce, které právě vykouklo nad obzor. „Sundej jej dolů, alantine.“ Loial začal rozepínat přezky. „Valerský roh.“
„Ne,“ řekl Rand a sesedl z Rudocha. „Loiale, ne.“ Ogier se z Randa zadíval na Seléné a uši se mu pochybovačně chvěly, ale ruce dal dolů.
„Chci vidět roh,“ dožadovala se Seléné. Rand si byl jist, že není o nic starší než on, ale v té chvíli mu náhle připadala stará a chladná jako ty hory kolem a mnohem královštější než královna Morgasa ve své nejlepší chvíli.
„Myslím, že bychom tu dýku měli nechat schovanou,“ řekl Rand. „Co já vím, tak by pohled na ni mohl být stejně škodlivý, jako držet ji v ruce. Nechme ji tam, kde je, dokud ji nevrátíme Matovi. On – on ji může zanést Aes Sedai.“ A jakou cenu budou žádat za léčení? Jenže neměl na vybranou. Při pomyšlení na to, že přinejmenším on sám s Aes Sedai skoncoval, ho zalila úleva, což okamžitě vyvolalo maličký pocit viny. Já jsem s nimi opravdu skoncoval. Ať tak nebo tak.
„Ta dýka! Jediné, na čem ti zjevně záleží, je ta dýka. Říkala jsem ti, že se jí máš zbavit. Valerský roh, Rande.“
„Ne.“
Seléné k němu přistoupila, a při pohledu na to, jak se pohupuje v bocích, mu málem zaskočilo. „Jediné, co chci, je podívat se na něj v denním světle. Ani se ho nedotknu. Podržíš mi ho. Bude to něco, co si budu pamatovat navždy, tebe jak držíš v rukou Valerský roh.“ Za řeči ho uchopila za ruce. Její dotyk ho úplně rozechvěl a vyschlo mu v ústech.
Něco, co si bude pamatovat – až odejde... Hned, jak bude roh venku z truhlice, může na dýku zase přirazit víko. Bude to něco, držet Valerský roh v rukou a prohlédnout si ho ve světle.
Přál si, aby věděl víc o Dračích proroctvích. Když jedinkrát slyšel, jak část z něj vypráví jeden z kupeckých strážných ještě v Emondově Roli, Nyneiva o toho muže přerazila koště. Ale ten kousíček, který slyšel, se o Valerském rohu vůbec nezmiňoval.
Aes Sedai se mě snaží přinutit, abych dělal, co chtějí ony. Seléné mu stále napjatě hleděla do očí, a byla tak mladá a krásná, až se mu chtělo ji políbit i přesto, o čem právě přemýšlel. Ještě nikdy neviděl Aes Sedai se chovat jako ona, a Seléné navíc vypadala mladě, ne bezvěce. Dívka mého věku nemůže být Aes Sedai. Ale...
„Seléné,“ řekl tiše, jsi Aes Sedai?“
„Aes Sedai.“ Seléné si málem odplivla a trhla sebou. „Aes Sedai! Pořád mi to předhazuješ!“ Zhluboka se nadechla a začala si uhlazovat šaty, jako by se potřebovala vzpamatovat. „Já jsem, kdo a co jsem. A nejsem žádná Aes Sedai!“ Zahalila se do studeného mlčení, takže Randa málem zamrazilo i ranní slunce.