Loial s Hurinem to všechno snášeli docela statečně. Snažili se zapříst hovor a zakrýt tím své rozpaky, když je Seléné zpražila pohledem. Vyjeli.
Než se v noci utábořili na břehu horského potůčku, v němž si nalovili ryby k večeři, Seléné se zřejmě trochu vzpamatovala, protože žvatlala s ogierem o knihách a laskavě rozmlouvala s Hurinem.
Na Randa však skoro nepromluvila, jen když on promluvil první, a to ani večer, ani následujícího dne, když projížděli horami, které se zvedaly po obou stranách cesty jako obrovské, zubaté, neschůdné šedé hradby. Kdykoliv se však Rand na ni podíval, ona ho pozorovala a usmála se na něj. Občas to byl ten úsměv, který ho přiměl se na ni také usmát, občas zase takový, až si musel odkašlat a zrudl, jaké ho hned napadaly myšlenky, a občas to byl ten záhadný vědoucí úsměv, jakým se někdy usmívávala i Egwain. Byl to ten úsměv, při kterém se vždycky narovnal – ale aspoň se usmívala.
Nemůže to být Aes Sedai.
Cesta se stáčela dolů z hor, a když nakonec Rodovrahova Dýka konečně ustoupila oblým pahorkům, hustěji porostlým keři i stromy a mlázím hustším než v lese, ve vzduchu už visel příslib soumraku. Nebyla tu žádná silnice, jenom v hlíně vyšlapaná stezka, po níž zřejmě čas od času projel povoz. V některých kopcích byly zaříznuty terasy polí, polí s obilím, ale v tuto hodinu bez lidí. Žádný z roztroušených statků neležel dost blízko stezky, po níž projížděli, aby Rand poznal víc, než že jsou všechny vystaveny z kamene.
Když před sebou zahlédl vesnici, v několika oknech už do nadcházející noci blikala světélka.
„Dneska se vyspíme v posteli,“ poznamenal Rand.
„To se mi bude líbit, urozený pane Rande.“ Hurin se zasmál. Loial souhlasně přikývl.
„Vesnická hospoda,“ odřekla si Seléné. „Bezpochyby špinavá a plná nemytých chlapů popíjejících pivo. Proč se nemůžeme zase vyspat pod hvězdami? Zjistila jsem, že se mi spaní pod hvězdami líbí.“
„Kdyby nás Fain dohonil ve spánku, tak by se ti to líbit přestalo,“ odtušil Rand. „Jsou s ním trolloci. On jde po mně, Seléné. Taky po rohu, ale najít chce mě. Proč myslíš, že v poslední době dávám takový pozor?“
„Jestli nás Fain dožene, ty to s ním vyřídíš.“ V jejím hlase se ozývala chladná důvěra. „A ve vesnici by také mohli být temní druzi.“
„Jenže i kdyby poznali, kdo jsme, nemohli by nám toho moc vyvést, když kolem budou ostatní vesničani. Ne pokud si nemyslíš, že všichni ve vesnici patří k temným druhům.“
„A jestli objeví, že vezeš Valerský roh? Ať už ty sám po slávě toužíš nebo ne, dokonce i sedláci o ní sní.“
„Má pravdu, Rande,“ podotkl Loial. „Bojím se, že dokonce i sedláci by nám ho mohli chtít sebrat.“
„Rozbal pokrývku, Loiale, a přehoď ji přes truhlu. Ať je pořád zakrytá.“ Loial poslechl a Rand kývl. Pod ogierovou přivázanou pokrývkou se zřetelně rýsoval tvar truhlice nebo skříňky, ale nic nenaznačovalo, že je to něco víc než obyčejná cestovní truhlice. „Truhlice na šaty mé paní,“ zazubil se Rand a poklonil se Seléné.
Seléné na jeho nápad odpověděla mlčením a naprosto nečitelným výrazem. Po chvíli se opět vydali na cestu.
Téměř vzápětí se po Randově pravici světlo zapadajícího slunce odrazilo od čehosi na zemi. Něčeho velkého. Něčeho velice velkého, podle toho, kolik to vydávalo světla. Rand tím směrem zvědavě pobídl koně.
„Můj pane?“ ozval se Hurin. „Co vesnice?“
„Jenom jsem se chtěl nejdřív podívat,“ opáčil Rand. Je to jasnější než odraz slunce od vodní hladiny. Co to může být?
Oči upíral na odraz, a tak ho překvapilo, když se Rudoch náhle zastavil. Už už chtěl hnědáka pobídnout do kroku, když si uvědomil, že stojí na okraji strmého srázu nad vysokou jámou. Větší část kopce byla rozkopaná a jáma sahala do hloubky snad sta kroků. Rozhodně zmizel víc než jeden kopec a snad i některá pole, protože jáma byla desetkrát širší než byla hluboká. Protější strana byla zřejmě udusaná do jakési rampy. Na dně byli lidé, tak tucet, a právě zapalovali ohně. Tam dole už byla tma. Tu a tam se světlo zachytilo na kusu brnění a bylo vidět, že muži mají u boku meče. Rand se na ně skoro ani nepodíval.
V hlíně na dně jámy ležela na boku obrovská kamenná ruka svírající křišťálovou kouli, a právě ona zářila posledními slunečními paprsky. Rand s otevřenými ústy zíral na kouli, obrovskou hladkou kouli – byl si zcela jist, že na jejím povrchu není ani škrábnutí – která měla aspoň deset sáhů v průměru.
Kus od ruky byla odkryta kamenná hlava odpovídající velikosti. Tvář vousatého muže trčela z hlíny s důstojností vysokého věku. V širokých rysech byla ukryta moudrost a znalosti.
Aniž by ji Rand povolal, vytvořila se kolem něj prázdnota, celá a dokonalá v jediném okamžiku, a zářící saidín mu kynul. Rand tak napjatě sledoval tvář a ruku, že si ani neuvědomil, co se vlastně stalo. Kdysi slyšel jednoho kapitána na lodi vyprávět o obrovské ruce držící velikou křišťálovou kouli. Bayle Domon tvrdil, že trčí z kopce na ostrově Tremalking.
„Tohle je nebezpečné,“ ozvala se za ním Seléné. „Pojď pryč, Rande.“
„Myslím, že dokážu najít cestu dolů,“ poznamenal Rand nepřítomně. Saidín mu zpíval. Ohromná koule jako by bíle zářila světlem zapadajícího slunce. Rand měl dojem, že v hlubinách krystalu víří Světlo a tančí do rytmu s písní saidínu. Napadlo ho, proč si ho lidé dole ještě nevšimli.
Seléné dojela k němu a vzala ho za ruku. „Prosím, Rande, musíš odejít.“ Rand se popleteně podíval na její ruku a pak vzhlédl k jejímu obličeji. Tvářila se opravdu ustaraně a možná i trochu ustrašeně. „I kdyby se pod našimi koňmi neutrhl břeh a my si pak nesrazili vaz, tak ti muži tu jsou na stráži, a nikdo někam nepostaví stráž, pokud chce, aby si to kolemjdoucí klidně prohlédli. K čemu ti bude, když se vyhneš Fainovi, pokud tě zatknou stráže nějakého urozeného pána? Pojď pryč.“
Náhle – myšlenka to byla vzdálená, nejasná – si Rand uvědomil, že ho obklopuje prázdnota. Saidín zpíval a koule tepala – dokonce i když se na ni nedíval, tak ji cítil – a ta myšlenka, která se mu mihla hlavou, byla, že kdyby zazpíval píseň, kterou zpívá saidín, ta ohromná kamenná hlava by otevřela ústa a zapěla s ním. S ním a se saidínem. Všichni najednou.
„Prosím, Rande,“ říkala Seléné. „Půjdu s tebou do vesnice. Už se o rohu nikdy nezmíním. Jenom když odejdeš!“
Rand uvolnil prázdnotu... a ona nezmizela. Saidín si tichounce prozpěvoval a světlo v kouli tepalo jako srdce. Jako jeho srdce. Loial, Hurin a Seléné na něj všichni zírali, ale úžasně zářícího krystalu si zřejmě nevšimli. Rand se snažil prázdnotu odsunout. Držela jako žula. Rand se vznášel v prázdnotě tvrdé jako kámen. Píseň saidínu, píseň koule cítil jako brnění v kostech. Zachmuřeně se odmítl vzdát a vsáhl hluboko do svého nitra... Já nebudu...
„Rande.“ Nepoznal, čí je to hlas.
...natáhl se po jádru toho, kým byl, jádru toho, čím byl...
...nebudu...
„Rande.“ Ta píseň ho naplňovala, naplňovala ho prázdnotou.
...dotkl se kamene rozpáleného nelítostným sluncem a mrazivého od nemilosrdné noci...