...ne...
Naplnilo ho světlo a oslepilo ho.
„Až zmizí stíny,“ zamumlal, „až zmizí voda...“
Naplnila ho síla. Byl jedno s křišťálovou koulí.
„...do stínu s vyceněnými zuby...“
Ta síla patřila jemu. Jediná síla patřila jemu.
„...plivnout Oslepiteli do očí...“
Síla k Rozbití světa.
„...o Posledním dnu!“ Zařval a prázdnota zmizela. Rudoch se při jeho výkřiku vzepjal a pod kopyty se mu začala drolit hlína a kusy ztvrdlého jílu padaly do jámy. Velký hřebec klesl na kolena. Rand se předklonil, sebral otěže a Rudoch se vyškrábal do bezpečí dál od okraje.
Všiml si, že na něj všichni hledí. Seléné, Loial, Hurin, všichni. „Co se stalo?“ Ta prázdnota... Dotkl se čela. Prázdnota nezmizela, když ji uvolnil, a záře saidínu zesílila a... Na nic dalšího si nevzpomínal. Saidín. Byla mu zima. „Udělal... udělal jsem něco?“ Zamračil se a snažil se vzpomenout. „Řekl jsem něco?“
„Jenom jsi seděl ztuhlý jako socha,“ řekl Loial, „a mumlal sis pro sebe, ať už jsme říkali cokoliv. Nerozuměl jsem tomu, co jsi říkal, dokud jsi nezačal křičet ‚dnu!‘ tak nahlas, že by to probudilo mrtvolu, a skoro jsi s koněm spadl dolů. Nejsi nemocný? Každý den se chováš víc a víc divně.“
„Nejsem nemocný,“ odpověděl Rand drsně a pak ztišil hlas. „Jsem v pořádku, Loiale.“ Seléné ho ostražitě pozorovala.
Z jámy se ozvalo volání, i když slovům nebylo rozumět.
„Urozený pane Rande,“ řekl Hurin, „myslím, že si nás ti strázní konečně všimli. Jestli znají cestu nahoru po týhle straně, mohli by tu být každou chvíli.“
„Ano,“ přidala se Seléné. „Honem odsud.“
Rand se ohlédl k výkopu a rychle uhnul pohledem. Ve velkém krystalu se pouze odráželo světlo zapadajícího slunce, ale on se na něj nechtěl podívat. Téměř si vzpomínal na... něco s tou koulí. „Nevidím důvod, proč bychom na ně měli čekat. Nic jsme neudělali. Pojďme najít nějaký hostinec.“ Obrátil Rudocha k vesnici, a tak byli brzy daleko od jámy i pokřikujících strážných v ní.
Jako tolik osad, i Tremonsien ležel na vrcholku kopce, ale tento kopec byl, stejně jako statky, kolem nichž projížděli, rozdělen kamennými zídkami do teras. Několik ulic, které se křižovaly v pravých úhlech, lemovaly čtvercové kamenné domy stojící na přesně rozdělených kusech půdy s dokonale upravenými zahradami vzadu. To, že se ulice musely zatáčet kolem kopce, zřejmě lidem vadilo.
A přesto se místní lidé zdáli být otevření a přátelští, a jak spěchali za svými posledními úkoly před příchodem noci, našli si vždy čas zastavit se a pozdravit. Lidé tu byli malí – nikdo z nich Randovi nesahal výš než po ramena a pár jich bylo dokonce vysokých jenom jako Hurin – s tmavýma očima a úzkými bledými obličeji, v tmavých šatech, kdy pouze někteří měli na prsou barevné pruhy. Vzduch byl plný vůně připravovaných pokrmů – pro Randův nos zvláštně okořeněných – i když několik hospodyněk stále ještě postávalo u dveří a povídalo si. Dveře tu měli příčně rozdělené, takže bylo možné nechat otevřenou horní polovinu, zatímco dolní byla zavřená. Lidé si nově příchozí zvědavě prohlíželi, ale nejevili známky nepřátelství. Pár z nich se o něco déle dívalo na Loiala, protože ogier kráčel vedle svého koně, který byl velký jako dhurranský hřebec, ale neprohlíželi si ho nijak zvlášť dlouho.
Hostinec, stojící na úplném vrcholku kopce, byl z kamene, stejně jako ostatní budovy městečka, byl jasně označen namalovaným vývěsním štítem, který visel nad širokými dveřmi. U devíti prstenů. Rand s úsměvem seskočil a přivázal Rudocha k uvazovacímu sloupu venku. „Devět prstenů" býval jedním z jeho oblíbených dobrodružných příběhů, když byl ještě malý kluk. Nejspíš ještě pořád byl.
Seléné se tvářila nejistě, když jí pomáhal sesednout. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Rand. „Nevyděsil jsem tě, že ne? Rudoch by se mnou dolů nikdy nespadl.“ Docela rád by věděl, co se tam vlastně stalo.
„Vystrašil jsi mě,“ prohlásila napjatým hlasem Seléné, „a to není snadné. Mohl ses zabít, zabít...“ Uhladila si šaty. „Pojeď se mnou. Dnes v noci. Hned. Vezmi roh a já s tebou zůstanu navždy. Promysli si to. Já po tvém boku a Valerský roh ve tvých rukou. A to je jenom začátek. Slibuji. Co víc si můžeš přát?“
Rand zavrtěl hlavou. „Nemůžu, Seléné. Ten roh...“ Rozhlédl se kolem sebe. Z okna naproti se díval nějaký člověk, pak se záclony s trhnutím zatáhly. Ulice s večerem potemněly a na dohled kromě Loiala a Hurina nebylo živé duše. „Ten roh mi nepatří. Říkal jsem ti to.“ Seléné se od něj odvrátila a její bílý plášť je oddělil tak jistě, jako by to byla cihlová zeď.
21
U devíti prstenů
Rand čekal, že šenk bude prázdný, protože už byl skoro čas na večeři, ale u jednoho stolu se tu tlačilo půl tuctu mužů a mezi holbami piva hráli v kostky. A další seděl opodál a jedl. I když hráči v kostky neměli viditelně žádné zbraně, ani na sobě neměli brnění, pouze prosté tmavomodré kabátce a spodky, něco na tom, jak se drželi, Randovi napovědělo, že se jedná o vojáky. Očima zabloudil k osamělému muži. Důstojník. Manžety vysokých bot měl ohrnuté a o stůl vedle něj narážel meč. Důstojnický modrý kabát mu od ramene k rameni protínal červený a žlutý pruh. Hlavu měl nad čelem vyholenou, i když dlouhé černé vlasy mu visely až na ramena. Vojáci měli vlasy ostříhané nakrátko, jako by jim je ostříhali pod stejným hrncem. Všech sedm se při Randově příchodu obrátilo, aby se podívalo, kdo vstoupil.
Hostinská byla hubená žena s dlouhým nosem a šedivějícími vlasy, ale přes své vrásky vypadala docela laskavě a vesele. Přihnala se k nim a otírala si ruce do bílé zástěry bez jediné skvrnky. „Dobrý večer,“ – rychle přelétla Randův zlatem vyšívaný červený kabátec a Seléniny skvělé bílé šaty – „urozený pane, urozená paní. Já jsem Maglin Madwenová, můj pane. Vítejte U devíti prstenů. A ogier. Jen málokdo tvého druhu zavítá do těchto končin, příteli ogiere. Ty jsi z Državy Tsofu?“
Loialovi se i s těžkou truhlicí podařila obstojná úklona. „Ne, milá paní hostinská. Já jsem přišel z opačné strany, z Hraničních států.“
„Z Hraničních států, říkáš. Dobrá. A ty, můj pane? Odpusť, že se ptám, ale ty na Hraniční státy nevypadáš, jestli ti to nevadí.“
„Já pocházím z Dvouříčí, paní Madwenová, to je v Andoru.“ Ohlédl se na Seléné – ta zřejmě nehodlala připustit, že Rand vůbec existuje. Podle toho, jak se tvářila, zjevně brala místnost i ty, kdo v ní byli, jen tak tak na vědomí. „Urozená paní Seléné je z Cairhienu, z hlavního města, a já jsem z Andoru.“
„Jak říkáš, můj pane.“ Paní Madwenová rychle zalétla pohledem k Randovu meči. Na pochvě i na jílci byly bronzové volavky jasně patrné. Hostinská se zamračila, ale ve chvíli se zase tvářila vyrovnaně. „Budeš chtít jídlo pro sebe, pro svou krásnou dámu i pro své společníky. A pokoje, řekla bych. Zařídím, aby se postarali o vaše koně. Mám pro vás slušný stůl, tudy, prosím, a vepřový se žlutýma papričkama se právě dělá. Budete taky hledat Valerský roh, můj pane, ty a tvoje urozená paní?“
Rand, který kráčel hned za hostinskou, málem klopýtl. „Ne! Proč myslíš, že bychom měli?“
„Bez urážky, můj pane. Už jsme tu za poslední měsíc dva takový měli, celý nablýskaný jako hrdiny – ne že bych chtěla něco takovýho říct o tobě, můj pane. Sem moc cizinců nepřijde, jenom obchodníci z hlavního města, co nakupují oves a ječmen. Nemyslím, že výprava za rohem už vyrazila z Illianu, ale někteří si možná myslí, že požehnání ani nepotřebují, a když nepojedou celou tu dálku až do Illianu, získají na ty ostatní náskok.“