„My nehledáme roh, paní.“ Rand se neohlédl na ranec v Loialových rukou. Pokrývka s barevnými pruhy ogierovi visela z náručí a celou truhlici zakrývala. „To tedy určitě ne. Jedeme právě do hlavního města.“
„Jak říkáš, můj pane. Odpusť, že se ptám, ale je tvoje paní v pořádku?“
Seléné se na ni podívala a poprvé promluvila. „Jsem docela v pořádku.“ Po jejích slovech zůstal ve vzduchu mráz, který na chvíli utlumil hovor.
„Ty nejsi z Cairhienu, paní Madwenová,“ ozval se náhle Hurin. Byl obtížen sedlovými brašnami a Randovým rancem, takže vypadal jako nákladní vozík. „Odpusť, ale nemluvíš tak.“
Paní Madwenová nazvedla obočí a vrhla po Randovi rychlý pohled. Pak se zazubila. „Měla jsem vědět, že necháváš svýho muže volně mluvit, ale zvykla jsem si na –“ Vrhla pohled po důstojníkovi, který se zase vrátil k jídlu. „Světlo, ne, nejsem z Cairhienu, ale za všechny svý hříchy jsem se za jednoho Cairhieňana provdala. Třiadvacet let jsem s ním žila, a když mi umřel – Světlo na něj posviť – chtěla jsem se vrátit zpátky do Lugardu, ale on se zase smál naposled, to teda jo. Mně nechal hostinec a peníze svýmu bratrovi, když jsem si byla skoro jistá, že to udělá obráceně. Byl pěkně vykutálenej a mazanej, ten můj Barin, jako každej chlap, co jsem kdy poznala, a Cairhieňani jsou z nich ti nejhorší. Posadíš se, můj pane? Má paní?“
Hostinská překvapeně zamrkala, když se Hurin posadil ke stolu s nimi – ogier byl zřejmě jedna věc, ale Hurin byl v jejích očích jen obyčejným sluhou. Znovu se rychle podívala na Randa a odchvátala do kuchyně. Brzy služtičky donesly jídlo, hihňajíce se přitom a zírajíce na urozeného pána, urozenou paní a ogiera, dokud je paní Madwenová nezahnala po jejich práci.
Nejdřív si Rand jídlo prohlížel trochu pochybovačně. Vepřové bylo nakrájené na malé kousky a bylo promíchané s dlouhými proužky žlutých paprik, hráškem, spoustou zeleniny a dalšími věcmi, které nepoznal, a to všechno plavalo v jakési husté průhledné omáčce. Vonělo to zároveň sladce i ostře. Seléné se v jídle jenom šťourala, ale Loial se do toho pustil s vervou.
Hurin se na Randa zazubil přes vidličku. „Dávají do svýho jídla divný koření, ti Cairhieňani, urozený pane Rande, ale přesto to není špatný.“
„Nekousne tě to, Rande,“ dodával Loial.
Rand váhavě ochutnal a málem zalapal po dechu. Chutnalo to přesně tak, jako to vonělo, zároveň sladce i ostře. Vepřové bylo zvenku křupavé, uvnitř měkké, a bylo tu smícháno na tucet různých příchutí a koření, které se dokonale doplňovaly. Rand nikdy nic takového neokusil. Chutnalo to báječně. Rand vyjedl svůj talíř, a když se hostinská se služtičkami vrátila, aby poklidily talíře, požádal o přídavek stejně jako Loial. Seléné zatím snědla jen půlku, ale krátce kývla na jednu z dívek, aby talíř odnesla.
„S potěšením, příteli ogiere.“ Hostinská se usmála. „Nakrmit takovýho, jako jsi ty, to není snadný. Katuško, přines nášup, a rychle.“ Jedna z dívek se vrhla ke kuchyni. Paní Madwenová se s úsměvem obrátila k Randovi. „Můj pane, mívala jsem tu muže, který hrával na citaru, ale oženil se s děvčetem ze statku a ona ho teď nechává hrát tak leda na opratě za pluhem. Nemohla jsem si nevšimnout, že tvému muži támhle z toho rance vyčuhuje něco, co vypadá jako pouzdro na flétnu. Když je můj hráč pryč, nemohl by nás tvůj člověk poctít trochou hudby?“
Hurin se zatvářil rozpačitě.
„On nehraje,“ vysvětloval Rand. „To já.“
Hostinská zamrkala. Urození pánové zřejmě nehrávali na flétnu, přinejmenším v Cairhienu ne. „Beru to zpátky, urozený pane. Světlo ví, nechtěla jsem nikoho urazit, o tom tě ujištuju. Nikdy bych nežádala něco takovýho, abys ty hrál v šenku.“
Rand zaváhal jenom chvíli. Bylo to již dávno, co naposled cvičil s flétnou a ne s mečem, a peníze mu nevydrží věčně. Jakmile se jednou zbaví těch honosných šatů – jakmile předá Valerský roh Ingtarovi a dýku Matovi – bude flétnu potřebovat, aby si opět zajistil večeři, než najde někde místo, které bude bezpečné před Aes Sedai. Bezpečné přede mnou? Něco se tam stalo. Ale co?
„Mně to vůbec nevadí,“ řekl. „Hurine, podej mi to pouzdro. Jenom ho vytáhni.“ Nebylo nutné ukazovat kejklířský plášť. Paní Madwenové už tak v tmavých očích svítilo mnoho nevyřčených otázek.
Nástroj vyrobený ze zlata a vykládaný stříbrem vypadal, že by na něj mohl hrát urozený muž, pokud někde šlechtici vůbec hráli na flétnu. Volavka, kterou měl vypálenou na pravé dlani, mu při hraní nijak nevadila. Selénina hojivá mast fungovala skvěle, takže si spáleninu uvědomil, teprve až ji uviděl. A přesto si na ni teď mimoděk vzpomněl a začal hrát „Letěla volavka".
Hurin do taktu kýval hlavou a Loial bušil prstem do stolu. Seléné se na Randa podívala, jako by uvažovala, co je vlastně zač – já nejsem urozený pán, má paní. Jsem jenom ovčáka hrávám na flétnu po šencích – ale vojáci se otočili a zadívali se na něj. Důstojník zavřel knihu s dřevěnými deskami, v níž si četl. Selénin upřený pohled v Randovi vykřesal jiskru umíněnosti. Odhodlaně se vyhýbal jakékoliv písni, která by byla vhodná pro palác nebo zámek. Zahrál „Jenom jedno vědro vody" a „Ten starej dvouříčskej tabák", „Starej Jak na stromě" a „Fajfka hospodáře Priketa".
K poslední písni se šestice vojáků přidala nevázanou melodií, i když jejich slova Rand neznal.
Nebylo to však poprvé, co Rand zjistil, že na jednu melodii se v různých zemích zpívají pouze jiná slova a je známa pod jiným názvem, občas se píseň lišila dokonce od vesnice k vesnici v jednom kraji. Hrál tedy s nimi, dokud nepřestali zpívat a začali se poplácávat po ramenou a navzájem si drsnými slovy hodnotit přednes.
Když Rand flétnu odložil, důstojník se zvedl a učinil prudké gesto. Vojáci se odmlčeli v půli slova a rychle odsunovali židle, aby se mohli důstojníkovi poklonit s rukou na prsou – klaněli se také Randovi – načež bez ohlédnutí odešli.
Důstojník přistoupil k Randovu stolu a uklonil se s rukou na srdci. Vyholené čelo jako by měl posypané bílým pudrem. „Štěstí tě provázej, můj pane. Doufám, že tě svým zpěvem neobtěžovali. Jsou to prostí lidé, ale nechtěli tě urazit, o tom tě ujišťuji. Já jsem Aldrin Caldevwin, můj pane. Kapitán ve službách Jeho Veličenstva, Světlo ho ozařuj.“ Pohledem zabloudil k Randovu meči. Rand měl pocit, že si Caldevwin volavky všiml hned, jak vstoupili do místnosti.
„Nijak mě neurazili.“ Důstojníkův přízvuk mu připomněl Moirain, slova vyslovoval přesně a celá. Opravdu mě nechala jít? Rád bych věděl, jestli jede za mnou. Nebo jestli na mě někde čeká. „Posaď se, pane. Prosím.“ Caldevwin si od vedlejšího stolu přitáhl židli. „Pověz, pane, jestli ti to nevadí, neviděl jsi tu nedávno nějaké cizince? Dámu, menší, štíhlou, a bojovníka s modrýma očima? On je vysoký a občas nosí meč na zádech.“