„Neviděl jsem vůbec žádné cizince,“ odvětil Caldevwin a ztuhle se posadil na židli. „Kromě tebe a tvé dámy, můj pane. Sem zavítá jen málo šlechticů.“ Očima zabloudil k Loialovi a trochu se zamračil. Hurina si jako sluhy vůbec nevšímal.
„Byl to jenom takový nápad.“
„Pod Světlem, můj pane, nechtěl bych být nezdvořilý, ale směl bych znát tvoje jméno? Míváme tu tak málo cizích lidí, že bych rád znal jméno každého.“
Rand mu je sdělil – neuvedl žádný šlechtický titul, ale důstojník si toho zřejmě nevšímal – a řekl to, co řekl hostinské. „Z Dvouříčí, v Andoru.“
„Slyšel jsem, že je to úžasné místo, urozený pane Rande – smím ti tak říkat? – a skvělí lidé, ti Andořani. Žádný Cairhieňan nikdy nenosil meč mistra šermíře v tak útlém věku jako ty. Kdysi jsem pár Andořanů potkal, hlavního kapitána královniny gardy mezi nimi. Na jeho jméno si nevzpomínám. Jaká hanba. Třeba bys mi s tím mohl pomoci?“
Randovi neuniklo, že služtičky začínají poklízet a zametat. Caldevwin se sice jenom zdvořile bavil, ale pohled měl pronikavý. „Gareth Bryne.“
„Ovšem. Dost mladý na takovou zodpovědnost.“
Rand mluvil vyrovnaným hlasem. „Gareth Bryne má dost šedivých vlasů, aby mohl být tvým otcem, kapitáne.“
„Odpusť, urozený pane Rande. Chtěl jsem říci, že povýšen byl mladý.“ Caldevwin se obrátil k Seléné a chvíli jenom zíral. Nakonec se otřepal, jako by se probíral z transu. „Odpusť, že se tak dívám, má paní, a odpusť, že to říkám, ale tebe vskutku obdařila Štěstěna. Sdělíš mi své jméno, abych věděl, jak se taková kráska nazývá?“
Právě když Seléné otevřela ústa, jedna ze služtiček vykřikla a upustila lampu, kterou sundávala z police. Olej se vylil na podlahu a chytil plamenem. Rand vyskočil spolu s ostatními, ale než se dostali blíž, objevila se paní Madwenová a spolu s dívkou plameny udusily zástěrami.
„Říkala jsem ti, abys dávala pozor, Katuško,“ pravila hostinská a mávala nyní ušpiněnou zástěrou dívce pod nosem. „Jednou spálíš celý hostinec a sebe v něm.“
Dívka měla pláč na krajíčku. „Já jsem byla opatrná, paní, ale cosi mi pohnulo rukou.“
Paní Madwenová rozhodila rukama. „Ty máš vždycky nějakou výmluvu, a přesto rozbiješ víc nádobí, než všechna ostatní děvčata dohromady. Á, to je v pořádku. Ukliď to a nepopal se.“ Hostinská se obrátila k Randovi a ostatním, kteří pořád ještě stáli u stolu. „Doufám, že jste to nepochopili špatně. Ta holka hostinec určitě nezapálí. Když se zasní kvůli nějakýmu mládenci, má trochu tvrdou ruku na nádobí, ale lampu ještě nikdy neshodila.“
„Ráda bych viděla svůj pokoj. Po tom všem se necítím nejlépe.“ Seléné mluvila opatrně, jako by si nebyla jistá, co jí udělá žaludek, ale vypadala chladně a klidně jako obvykle. „To ta cesta a oheň.“
Hostinská zakvokala jako kvočna. „Ovšem, má paní. Mám pro tebe a urozeného pána moc hezkej pokojíček. Mám sehnat mámu Caredwain? Ona zná utišující bylinky.“
Seléné promluvila ostřeji. „Ne. A chci pokoj sama pro sebe.“
Paní Madwenová se podívala na Randa, ale vzápětí se klaněla Seléné a snaživě ji vyprovázela ke schodům. „Jak si přeješ, má paní. Lidan, vezmi tady urozené paní věci jako hodná holka. Honem.“ Jedna ze služtiček se rozběhla a vzala si od Hurina Seléniny sedlové brašny, načež ženy zmizely na schodišti. Seléné kráčela mlčky a vzpřímená.
Caldevwin se za nimi díval, dokud neodešly, a pak se znovu otřásl. Počkal, dokud si Rand nesedl, než si zase přisunul židli. „Odpusť, urozený pane Rande, že jsem tak zíral na tvou dámu, ale Štěstěna tě její přítomností vskutku obdařila. Nechtěl jsem se nikoho dotknout.“
„Nic se nestalo,“ řekl Rand. Napadlo ho, jestli se opravdu při pohledu na Seléné každý muž cítí jako on. „Když jsem jel do vesnice, kapitáne, zahlédl jsem obrovskou kouli. Vypadala jako z křišťálu. Co je to?“
Cairhieňanovi se zúžily oči. „Je to část sochy, urozený pane Rande,“ vykládal pomalu. Pohledem zabloudil k Loialovi a na chvíli se zdálo, že zvažuje jakési nové skutečnosti.
„Sochy? Viděl jsem ruku a taky hlavu. Musí být ohromná.“
„To je, urozený pane Rande. A stará.“ Caldevwin se odmlčel. „Až z věku pověstí, jak mi říkali.“
Randa zamrazilo. Věk pověstí, kdy se jediná síla používala všude, pokud se dalo věřit příběhům. Co se tam stalo? Vím, že se tam něco přihodilo.
„Věk pověstí,“ řekl Loial. „Ano, to musí být. Nikdo od té doby něco tak velikého nevytvořil. A je to hezký kus práce, vykopat to ven, kapitáne.“ Hurin seděl mlčky, jako by nejen neposlouchal, ale jako by tu vůbec nebyl.
Caldevwin váhavě přitakal. „Mám v táboře pod vykopávkami pět set dělníků, ale i tak dávno skončí léto, než to vykopeme celé. Jsou to muži z Předbrání. Polovina mé práce spočívá v tom, že je nutím kopat, a druhá půlka v tom, že je držím mimo tuto vesnici. Musíš pochopit, že lidi z Předbrání rádi pijí a hýří, a tihle lidé tady vedou klidný život.“ Jeho tón napovídal, že jeho srdce je plně na straně vesničanů.
Rand přikývl. Na lidech z Předbrání mu nijak nezáleželo, ať už to byl, kdo chtěl. „Co s tím uděláte?“ Kapitán zaváhal, ale Rand se na něj jenom díval, dokud nepromluvil.
„Sám Galldrian nám nařídil, abychom to vzali do hlavního města.“
Loial zamrkal. „Je to skutečně hezký kus práce. Nejsem si jistý, že se něco tak velkého vůbec dá tak daleko přepravit.“
„Jeho Veličenstvo to nařídilo,“ opáčil ostře Caldevwin. „Bude postavena před městem jako pomník velikosti Cairhienu a rodu Riatinů. Ogierové nejsou jediní, kdo umí přemísťovat kámen.“ Loial vypadal zahanbeně a kapitán se viditelně uklidnil. „Omluv mne, příteli ogiere. Promluvil jsem ve spěchu a byl jsem hrubý.“ Pořád mluvil trochu drsně. „Zůstanete v Tremonsienu dlouho, urozený pane Rande?“
„Ráno odjíždíme,“ řekl Rand. „Jedeme do Cairhienu.“
„Náhodou posílám zítra několik mužů zpátky do města. Musím je střídat. Když se moc dlouho dívají na muže mávající krumpáči a lopatami, vyjdou z cviku. Nebude ti vadit cesta v jejich společnosti?“ Položil to jako otázku, ale odmítnutí rozhodně nečekal. Na schodišti se objevila paní Madwenová a Caldevwin vstal. „Omluv mne, prosím, urozený pane Rande, ale musím brzy vstávat. Takže se uvidíme ráno. Štěstěna tě provázej.“ Uklonil se Randovi, pak Loialovi, a odešel.
Když se dveře za Cairhieňanem zavřely, ke stolu přistoupila hostinská.
„Uložila jsem tvou dámu, urozený pane. A mám pro tebe a tvého sluhu připravený slušný pokoje, i pro tebe, příteli ogiere.“ Odmlčela se a upřeně si Randa prohlížela. „Odpusť, můj pane, jestli jsem snad přestřelila, ale myslím, že s pánem, který nechá promluvit svýho sluhu, můžu mluvit otevřeně. Jestli se mejlím... no, nechtěla jsem nikoho urazit. Třiadvacet let jsme se s Barinem Madwenem hádali, když jsme se zrovna nelíbali, abych tak řekla. To jenom abys věděl, že mám nějaký zkušenosti. Zrovínka teď si myslíš, že tě tvoje dáma už nikdy nechce vidět, ale já si myslím, že kdybys dneska v noci zaťukal na její dveře, pozvala by tě určitě dál. Usměj se a řekni, že to byla tvoje chyba, ať už to bylo cokoliv.“
Rand si odkašlal a doufal, že není celý rudý. Světlo, Egwain by mě zabila, kdyby se dozvěděla, že jsem na to jenom pomyslel. A Seléné by mě zabila, kdybych to udělal. Nebo ne? Teprve teď mu zahořely tváře. „Já... děkuji ti za radu, paní Madwenová. Ty pokoje...“ Vyhýbal se pohledu na pokrývkou obalenou truhlici vedle Loialovy židle. Neodvažovali se ji nechat jen tak, aniž by byl někdo z nich vzhůru a nehlídal ji. „My tři se vyspíme v jednom pokoji.“