Hostinská vypadala překvapeně, ale rychle se vzpamatovala. „Jak si přeješ, urozený pane. Tudy, prosím.“
Rand ji následoval nahoru. Loial nesl truhlu v pokrývce – schody pod jeho váhou s truhlou zavrzaly, ale hostinská si zřejmě myslela, že to jenom ogier je tak těžký – a Hurin nesl sedlové brašny a do pláště zabalenou harfu a flétnu.
Paní Madwenová nechala do pokoje přinést třetí lůžko a rychle je ustlala. Jedna z postelí, která už v pokoji byla, sahala po celé délce místnosti a očividně byla určena pro Loiala. V místnosti se mezi postelemi dalo stěží projít. Jakmile hostinská odešla, Rand se obrátil k ostatním. Loial si strčil stále zabalenou truhlici pod postel a teď zkoušel slamník. Hurin odkládal sedlové brašny.
„Ví někdo z vás, proč jsme byli kapitánovi tak podezřelí? Tím jsem si totiž jistý.“ Potřásl hlavou. „Podle toho, jak s námi mluvil, jsem skoro měl dojem, že si myslí, že bychom mu tu sochu mohli ukrást.“
„Daes dae’mar, urozený pane Rande,“ ozval se Hurin. „Velká hra. Hra rodů, jak tomu taky říkají. Tenhle Caldevwin si myslí, že musíš dělat něco důležitýho, jinak bys tu nebyl. A cokoliv uděláš pro sebe, on bude v nevýhodě, takže se musí mít na pozoru.“
Rand zavrtěl hlavou. „Velká hra? Jaká hra?“
„To vůbec není hra, Rande,“ vysvětloval Loial sedící na lůžku. Vytáhl z kapsy knihu, ale teď si ji zavřenou položil na prsa. „Já o tom moc nevím – ogierové takové věci nedělají – ale slyšel jsem o tom. Šlechtici a urozené rody se snaží získat výhody. Dělají věci, o kterých si myslí, že jim pomůžou, nebo uškodí nepříteli, nebo obojí. Obvykle se všechno děje v tajnosti, a pokud ne, tak se dotyčný rod nebo někteří jeho členové snaží, aby to vypadalo, že dělají něco jiného než to, co opravdu dělají.“ Nejistě se podrbal za uchem. „I když vím, co to je, stejně tomu nerozumím. Starší Haman vždycky říkával, že by to chtělo někoho chytřejšího, než je on, aby pochopil věci, které dělají lidé, a já neznám mnoho chytřejších, než je starší Haman. Vy lidé jste divní.“
Hurin se na ogiera úkosem podíval, ale řekclass="underline" „S daes dae’mar má pravdu, urozený pane Rande. Cairhieňani to hrají víc než ostatní, i když jižani se tomu věnují taky.“
„Ti vojáci ráno,“ začal Rand. „Ti jsou taky součástí Caldevwinovy velké hry? Do něčeho takového se nemůžeme nechat zaplést.“ O Valerském rohu se nebylo třeba zmiňovat. Všichni si byli dobře vědomi toho, co s sebou vezou.
Loial zavrtěl hlavou. „To nevím, Rande. On je člověk, takže to může znamenat cokoliv.“
„Hurine?“
„Já taky nevím.“ Hurin mluvil stejně ustaraně, jako se ogier tvářil. „Mohl by dělat přesně to, co říká, nebo... Takhle se hraje hra rodů. Nikdy nevíš. Já strávil většinu času, co jsem byl v Cairhienu, v Předbrání, urozený pane Rande, a o cairhienských šlechticích toho moc nevím, jenže – no, daes dae’mar může být nebezpečná kdekoliv, ale v Cairhienu si na ni zvlášť potrpí, jak jsem slyšel.“ Náhle se mu tvář rozjasnila. „Urozená paní Seléné, urozený pane Rande. Ona toho bude vědět víc než já nebo Stavitel. Ráno se jí můžeš zeptat.“
Ale ráno byla Seléné pryč. Když Rand sešel dolů do šenku, paní Madwenová mu podala zapečetěný pergamen. „Odpusť, můj pane, ale měl jsi mě poslechnout. Měl jsi urozené paní zaťukat na dveře.“
Rand počkal, dokud neodejde, než zlomil voskovou pečeť. Do vosku byl vtlačen půlměsíc a hvězdy.
Musím Tě na chvíli opustit. Je tu příliš mnoho lidí, a ten Caldevwin se mi nelíbí. Počkám na Tebe v Cairhienu. Ať Tě ani na chvíli nenapadne, že jsem někde daleko. Ty budeš vždy v mých myšlenkách, jako já vím, že já budu v Tvých.
Nebyl tam podpis, ale elegantní rozevláté písmo skutečně vypadalo na Seléné.
Než vyšel ven, kde čekal Hurin s koňmi, Rand pergamen pečlivě složil a vsunul ho do kapsy.
Byl tam také kapitán Caldevwin s dalším, mladším důstojníkem a padesáti vojáky na koních, kteří se tlačili v ulici. Ani jeden důstojník neměl na hlavě pokrývku, ale oba měli ocelí pobité rukavice a zlatem vykládané kyrysy, které měli připevněné přes modré kabátce. Oba důstojníci měli na zádech přivázané krátké tyčky, na nichž se třepetaly malé, jasně modré korouhvičky. Na Caldevwinově byla stříbrná hvězda, zatímco mladší muž měl dvě zkřížená stříbrná břevna. Byli v ostrém protikladu k vojákům, kteří měli prostou zbroj a přilbice, které vypadaly jako zvony s odřezaným předkem, aby byl vidět obličej.
Když Rand vyšel z hostince, Caldevwin se uklonil. „Dobré ráno, urozený pane Rande. Tohle je Elricain Tavolin, který povelí tvému doprovodu, pokud to tak mohu nazvat.“ Druhý důstojník se uklonil. Hlavu měl vyholenou stejně jako Caldevwin. Neřekl ani slovo.
„Doprovod uvítáme,“ řekl Rand a podařilo se mu, aby to znělo klidně. Fain si proti padesáti vojákům nic nezkusí, ale Rand by byl nesmírně rád, kdyby si mohl být jist, že je vojáci skutečně jenom doprovázejí.
Kapitán se podíval na Loiala, který právě kráčel ke svému velkému koni s truhlicí překrytou pokrývkou. „Těžký náklad, ogiere.“
Loial málem klopýtl na schodech. „Nikdy nejsem rád daleko od svých knih, kapitáne.“ V širokých ústech se mu v sebevědomém úsměvu zablýskly zuby a on honem spěchal přivázat truhlici na sedlo.
Caldevwin se rozhlédl kolem a zamračil se. „Tvoje dáma ještě není dole. A její oř tu také není.“
„Už odjela,“ oznámil mu Rand. „Musela se rychle vrátit do Cairhienu, ještě v noci.“
Caldevwin pozvedl obočí. „Ještě v noci? Ale moji muži... Odpusť mi, urozený pane Rande.“ Odtáhl mladšího důstojníka stranou a cosi mu zuřivě šeptal.
„Nechal hlídat hostinec, urozený pane Rande,“ špitl Hurin. „Urozená paní Seléné se kolem nich musela nějak dostat, aby ji neviděli.“
Rand se s hořkým úsměvem vyšplhal do Rudochova sedla. Pokud vůbec existovala naděje, že je Caldevwin z ničeho nepodezříval, tak to Seléné úplně zkazila. „Příliš mnoho lidí, říkala,“ zamumlal. „V Cairhienu jich bude ještě mnohem víc.“
„Říkal jsi něco, můj pane?“
Rand vzhlédl, protože se k němu připojil Tavolin a nasedl na vysokého světle šedého valacha. Hurin už byl také v sedle a Loial stál u hlavy svého velkého koně. Vojáci se řadili za nimi. Caldevwin nebyl nikde v dohledu.
„Nic se neděje tak, jak bych čekal,“ prohodil Rand.
Tavolin mu věnoval krátký úsměv, kdy jenom lehce zvedl koutky úst. „Pojedeme, můj pane?“
Zvláštní průvod se vydal k udusané silnici vedoucí do města Cairhienu.
22
Hlídači
„Nestalo se nic tak, jak jsem to čekala,“ zamumlala Moirain nečekajíc však, že jí Lan odpoví.
Dlouhý vyleštěný stůl před ní byl pokrytý knihami, papíry, svitky a rukopisy, z nichž mnohé byly uprášené, jak někde dlouho ležely, a poškozené věkem, takže z některých zbývaly jenom útržky. Místnost jako by celá byla jenom z knih a rukopisů, police jimi přetékaly a volné místo bylo pouze tam, kde byla okna a dveře či krb. Byly tu čalouněné židle s vysokými opěradly, ale na polovině z nich, a také na všech stolcích, ležely knihy, a některé knihy a svitky byly dokonce nacpané pod nimi. Ale jenom svazek, který ležel před Moirain, byl vskutku její.
Teď Moirain vstala a přešla k oknu, odkud vyhlédla do noci směrem ke světlům v nedaleké vsi. Tady žádné nebezpečí pronásledování nehrozilo. Nikdo by nečekal, že půjde sem. Pročisti si hlavu a začni znovu, řekla si v duchu. To jediné můžeš udělat.