Žádný z vesničanů neměl podezření, že dvě postarší sestry žijící v této útulné chaloupce jsou vlastně Aes Sedai. Člověk by něco takového v malé osadě, jako byl Tifanin Pramen, stojící na rozlehlých travnatých pláních Arafelu, kde žili sedláci, rozhodně nečekal. Vesničané k sestrám chodili pro radu se svými potížemi a pro mastičky na své nemoci a vážili si jich jako žen obdařených Světlem, ale nic víc. Adeleas a Vandena spolu dobrovolně odešly do ústraní tak dávno, že dokonce i v Bílé věži jen málokdo věděl, že jsou ještě naživu.
S jedním stejně starým strážcem, který s nimi zůstal, si žily klidně a stále toužily po tom napsat dějiny světa od jeho Rozbití, a pokud možno popsat i co nejvíc z toho, co se událo předtím. Jednoho dne. Mezitím bylo třeba posbírat tolik informací, rozluštit tolik hádanek. Jejich dům byl to správné místo pro Moirain, když potřebovala najít informace. Jenomže tady nic nebylo.
Koutkem oka zachytila pohyb a otočila se. O žlutou cihlovou stěnu vedle krbu se opíral Lan, stejně neproniknutelný jako balvan. „Vzpomínáš si, Lane, jak jsme se poprvé setkali?“
Jenom proto, že hledala nějaký náznak, jí zachvění jeho obočí neuniklo. Jen málokdy se jí podařilo ho překvapit. O tomto tématu se ani jeden z nich nezmiňoval. Skoro před dvaceti lety mu řekla – se vší pýchou, kterou někdo, kdo je dost mladý, aby mu tak i říkali, dokázal sebrat – že se s ním o tom nebude bavit a to stejné čeká od něj. „Vzpomínám,“ bylo vše, co Lan řekl.
„A pořád žádná omluva, že? Hodil jsi mě do jezera.“ Neusmála se, i když teď už jí ta scéna připadala veselá. „Byla jsem promočená až na kůži v čase, kterému vy, Hraničáři, říkáte časné jaro. Málem jsem zmrzla.“
„Vzpomínám si, že jsem taky zapálil oheň a rozvěsil kolem pokrývky, aby ses mohla ohřát v soukromí.“ Prohrábl hořící polena a vrátil pohrabáč na háček. V Hraničních státech bylo v noci chladno i v létě. „Taky si vzpomínám, že když jsem té noci usnul, vylila jsi na mne půl toho jezírka. Oběma by nám bylo ušetřilo hodně mrznutí, kdybys mi prostě byla řekla, že jsi Aes Sedai, místo abys mi to dokazovala. Než aby ses mne snažila oddělit od mého meče. To není nejlepší způsob, jak se představit Hraničáři, ani pro mladou ženu.“
„Já jsem byla mladá a sama, a tys byl velký jako teď a mnohem divočejší. Nechtěla jsem, aby ses dozvěděl, že jsem Aes Sedai. Tenkrát mi přišlo, že bys mi mohl na otázky odpovídat volněji, když to nebudeš vědět.“ Na chvíli se odmlčela a přemýšlela o létech, která od toho setkání uplynula. Bylo dobré, že našla společníka, který se k ní připojil v jejím hledání. „V následujících týdnech, čekal jsi, že tě požádám, aby ses se mnou spojil? Já jsem se rozhodla, že ty jsi ten pravý, hned ten první den.“
„Vůbec mě to nenapadlo,“ odtušil suše Lan. „Měl jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli tě dokážu dopravit do Chachinu a zůstat celý. Každou noc jsi pro mě měla jiné překvapení. Ty mravence si zvlášť pamatuji. Myslím, že za celou tu dobu jsem se ani jednou pořádně nevyspal.“
Moirain se pousmála, když si na to vzpomněla. „Byla jsem mladá,“ řekla znovu. „A nevadí ti to spojení po tolika letech? Ty nejsi muž, který by se snadno nechal vodit na vodítku, byť tak slabém, jako používám já.“ Byla to bodavá připomínka, což taky měla Moirain v úmyslu.
„Ne.“ Lan mluvil chladně, ale znovu zvedl pohrabáč a rozhrabal polena, která to vůbec nepotřebovala. Do komína vylétla sprška jisker. „Rozhodl jsem se sám od sebe, věděl jsem, co to obnáší.“ Železný pohrabáč zarachotil o svůj háček a Lan se obřadně uklonil. „Je mi ctí ti sloužit, Moirain Aes Sedai. Tak to bylo a tak tomu i bude, vždycky.“
Moirain si odfrkla. „Tvoje pokora, Lane Gaidine, v sobě vždy měla víc nadutosti, než na jakou se zmůže většina králů s vojskem za zády. Od prvního dne, kdy jsem tě potkala, tomu tak bylo.“
„Proč najednou ty řeči o minulosti, Moirain?“
Posté – aspoň tak jí to připadalo – Moirain zvážila, slova, která chtěla použít. „Než jsme odjeli z Tar Valonu, zařídila jsem věci tak, že kdyby se mi něco stalo, tvoje pouto by přešlo na jinou.“ Lan na ni mlčky hleděl. „Až ucítíš, že umírám, zjistíš, že tě to nutí ji okamžitě vyhledat. Nechci, aby tě to překvapilo.“
„Nutí,“ vydechl Lan tiše a rozzlobeně. „Ani jedinkrát jsi moje pouto nepoužila k tomu, abys mě k něčemu donutila. Myslela jsem, že je ti to silně proti mysli.“
„Kdybych to neudělala, byl bys po mé smrti volný a ani můj nejsilnější rozkaz by tě nezadržel. Nedovolím, abys zemřel při nesmyslném pokusu mne pomstít. A nedovolím, aby ses vrátil k té své stejně nesmyslné soukromé válce v Morně. Válka, v níž bojujeme, je stejná, jenom kdyby sis toho všiml, a já dohlédnu na to, aby tvůj boj byl k něčemu dobrý. Ani pomstu, ani smrt v Morně ti nedovolím.“
„A vidíš svou smrt přicházet?“ Lan mluvil tiše, s bezvýraznou tváří, jako by byl vytesán z kamene stojícího uprostřed zimní vánice. Takhle ho Moirain viděla již mnohokrát, obvykle když se schylovalo k výbuchu násilí. „Naplánovala jsi něco beze mne, co ti přivodí smrt?“
„Najednou jsem ráda, že v tomto pokoji není žádný rybník,“ zamumlala Moirain, a když Lan ztuhl, protože se ho její zlehčující tón dotkl, zvedla ruce. „Vidím svou smrt každý den, jako ty. A jak by taky ne, když před sebou po všechny ty roky máme úkol? Teď, když se všechno blíží k vyvrcholení, musím smrt pokládat za velice pravděpodobnou.“
Lan si chvíli prohlížel své ruce, velké a hranaté. „Nikdy by mě nenapadlo,“ začal pomalu, „že bych nemusel být tím, kdo z nás dvou zemře první. Nějak, i v nejhorších dobách, to vždycky vypadalo...“ Náhle si začal mnout ruce. „Když už je to tak, že budu někomu předán jako ochočený palácový psík, tak bych docela rád věděl, komu mám patřit.“
„Já jsem v tobě ochočeného psíka nikdy neviděla,“ odsekla Moirain, „a Myrelle taky ne.“
„Myrelle.“ Lan se ušklíbl. „Ano, musela to být některá ze zelených nebo nějaká holčička, která právě povýšila mezi hotové sestry.“
„Pokud dokáže Myrelle udržet své tři gaidiny na uzdě, tak tu pořád je naděje, že zvládne i tebe. I když vím, že by si tě ráda nechala, slíbila, že tvoje pouto předá další, až najde tu, která by se k tobě hodila lépe.“
„Aha. Takže ne ochočený psík, ale balík. Myrelle tedy bude –opatrovnice! Moirain, dokonce ani zelené se ke svým strážcům takhle nechovají. Za posledních čtyři sta let žádná Aes Sedai nepředala pouto svého strážce jiné, ale ty mi to nechceš udělat jenom jednou, ale hned dvakrát!“
„Je to hotovo, a já to nezruším.“
„Světlo mě oslep, jestli mám jít z ruky do ruky, máš aspoň ponětí, v čích rukou mám skončit?“
„Co dělám, je pro tvé vlastní dobro a možná i pro dobro někoho jiného. Je možné, že Myrelle najde nějakou holčičku, která právě povýšila mezi hotové sestry – tak jsi to přece říkal, ne? – která bude potřebovat strážce zakaleného v boji a znalého, jak to ve světě chodí, holčičku, která by mohla potřebovat někoho, kdo ji hodí do jezera. Ty máš hodně co nabídnout, Lane, a dívat se, jak je to promarněno v nějakém neoznačeném hrobě, nebo jak tě žerou krkavci, když bys mohl přejít k ženě, která tě potřebuje, by bylo horší než hříchy, o nichž žvaní bělokabátníci. Ano, myslím, že ona tě bude potřebovat.“