Lanovi se trochu rozšířily oči. U něj to bylo to stejné, jako by jiný muž zalapal překvapením po dechu. Moirain ho zřídkakdy vídávala tak vyvedeného z míry. Lan dvakrát otevřel ústa, než konečně promluvil. „A koho máš na mysli pro tohle –“
Moirain ho zarazila. „Jsi si jistý, že tě to pouto neškrtí, Lane Gaidine? Uvědomil sis snad teprve nyní, poprvé, jak silné to pouto je, jak hluboké? Mohl bys skončit s nějakou slibnou bílou sestrou, samá logika a žádné srdce, nebo s mladou hnědou sestrou, která tě bude považovat jenom za slouhu, co jí bude nosit knihy a zápisky. Mohu tě předat, komu se mi zachce, jako balík – nebo jako palácového psíka – a ty nemůžeš udělat nic jiného, než že půjdeš. Jsi si jistý, že ti to nevadí?“
„Tak proto to celé bylo?“ zaskřípal Lan zuby. Oči mu plály modrým plamenem a rty měl zkřivené. Hněv. Poprvé, co ho Moirain znala, byl v jeho tváři zřetelně vidět hněv. „Takže všechny ty řečičky byly jenom zkouška – jenom zkouška! – abys zjistila, jestli mi mé pouto můžeš znechutit? Po všech těch letech? Ode dne, kdy jsem se ti zaslíbil, jsem jel tam, kam jsi mi řekla, dokonce i když jsem to považoval za hloupost, dokonce i když jsem měl důvod jet opačným směrem. Nikdy jsi mé pouto nepotřebovala, abys mě k něčemu přinutila. Stačilo tvé slovo, a já jsem se díval, jak se vrháš do nebezpečí, a držel jsem ruce pryč od tebe, když stačilo, abych tasil meč a prosekal ti cestu do bezpečí. Po tom všem mě ještě zkoušíš?“
„Nezkouším tě, Lane. Mluvila jsem jasně, nic jsem nepřekroutila, a udělala jsem to, co jsem řekla. Ale ve Fal Daře jsem začala přemýšlet, jestli jsi vskutku pořád cele při mně.“ Lanovi se v očích objevil ostražitý výraz. Lane, odpusť. Nechtěla jsem zbořit zdi, které sis tak pečlivě vystavěl, ale musela jsem se to dozvědět. „Proč ses tak choval k Randovi?“ Lan zamrkal. Tohle očividně nečekal. Moirain věděla, co od ní očekával dál, a nehodlala se vzdát teď, když byl tak vyvedený z míry. „Přivedl jsi ho k amyrlin a nechal jsi ho mluvit a chovat se, jako by byl urozený pán z Pohraničí a rozený voják. Určitým způsobem se to hodilo k tomu, co jsem s ním měla v úmyslu, ale my dva jsme spolu nikdy nemluvili o tom, že ho to naučíme. Proč, Lane?“
„Zdálo se mi to... správné. Mladý vlkodav musí jednoho dne potkat svého prvního vlka, ale když ho bude vlk považovat za štěně, když se bude chovat jako štěně, vlk ho určitě zabije. Vlkodav musí být vlkodavem a ve vlčích očích dokonce ještě větším než ve svých vlastních, jestli má přežít.“
„Tak takhle vidíš Aes Sedai? A amyrlin? Mne? Jako vlky, kteří strhnou tvého mladého vlkodava?“ Lan zavrtěl hlavou. „Ty víš, co je zač, Lane. Víš, čím se musí stát. Musí. Oč usiluji od chvíle, kdy jsme se my dva setkali, dokonce ještě déle. Pochybuješ snad o tom, co dělám?“
„Ne. Ne, ale...“ Lan se už vzpamatoval a opět kolem sebe stavěl zdí. Ale ještě nebyly zcela hotové. „Kolikrát jsi říkala, že ta’veren přitahují lidi kolem sebe, jako vodní vír přitahuje klacíky? Asi mě to přitáhlo také. Já jenom vím, že mi to připadalo správné. Ti sedláci potřebovali někoho na své straně. Přinejmenším Rand to potřeboval. Moirain, já věřím v to, co děláš, i teď, kdy toho nevím ani polovinu. Věřím v tebe. Nežádal jsem tě, abys mne uvolnila z mého pouta, ani to neudělám. Ať už máš v plánu zemřít a mě dostat do bezpečí – zbavit se mne – bude mi potěšením dohlédnout na to, abys zůstala naživu, a ty plány, aspoň prozatím, ti nevyšly.“
„Ta’veren," povzdechla si Moirain. „Možná to bylo tím. Spíš než třísku dolů po proudu se snažím dostat poleno přes peřeje. Pokaždé, když na ně zatlačím, ono zatlačí na mě, a čím dál se dostáváme, tím je to poleno větší. A přesto ho musím dostat až na konec.“ Zasmála se. „Rozhodně nebudu nešťastná, starý příteli, jestli se ti podaří tyto mé plány zmařit. A teď mne, prosím, zanechej samotnou. Potřebuji být sama a přemýšlet.“ Lan zaváhal jenom na okamžik, než vykročil ke dveřím. V poslední chvíli ho však Moirain zarazila, protože se musela zeptat ještě na poslední věc. „Snil jsi někdy o něčem jiném, Lane?“
„Všichni lidé sní. Ale já poznám, kdy je to jenom sen. Tohle,“ – dotkl se jílce svého meče – „je skutečnost.“ Zdi už opět stály, vysoké a pevné jako vždy.
Chvíli poté, co Lan odešel, se Moirain opírala v židli a hleděla do ohně. Myslela na Nyneivu a praskliny ve zdi. Aniž se snažila, aniž ji vůbec napadlo, co vlastně dělá, ta mladá žena vytvořila pukliny v Lanově obranné zdi a do nich zasadila popínavé rostliny. Lan si myslel, že je v bezpečí, uvězněn ve své pevnosti vytvořené osudem a jeho vlastním přáním, ale pomalu, trpělivě ty popínavky zeď bořily a odhalovaly tak muže za ní. Již nyní byl Nyneivě a jejím přátelům určitým způsobem věrný. Zpočátku si lidí z Emondovy Role nevšímal, bral je pouze jako někoho, kdo nějakým způsobem zajímá Moirain. Nyneiva to změnila, jako změnila i Lana samotného.
Ke svému úžasu Moirain pocítila záchvěv žárlivosti. Nic takového ještě nikdy necítila, rozhodně ne k ženám, které Lanovi házely srdce k nohám, ani k těm, které s ním sdílely lože. Vskutku, ona ho nikdy nepovažovala za předmět žárlivosti, nikdy tak nesmýšlela o žádném muži. Ona se provdala za svůj boj, jako se on oženil se svým. Ale bojovali spolu v těch bitvách už tak dlouho. On uštval koně k smrti a pak s ní v náručí utíkal dál, až se sám málem také schvátil, aby ji donesl k Anaiye kvůli léčení. Ona mu nejednou ošetřovala rány a svým uměním ho udržovala při životě, když on byl ochoten jej odvrhnout, aby zachránil ten její. Vždycky tvrdil, že byl sezdán se smrtí. Teď ho však zaujala jiná nevěsta, i když k tomu byl slepý. Pořád byl přesvědčen, že je v bezpečí, silný za svou zdí, ale Nyneiva už mu do vlasů vpletla svatební květiny. Bude pořád ještě schopen dvořit se smrti tak bezstarostně? Moirain napadlo, kdy ji asi požádá, aby ho z jeho pouta uvolnila. A co potom asi udělá ona.
S úsměvem se zvedla. Měla na práci důležitější věci. Mnohem důležitější. Přelétla pohledem otevřené knihy a papíry, jimiž byla místnost přecpána. Tolik náznaků, ale žádné odpovědi.
Vstoupila Vandena s podnosem s čajovou konvicí a šálky. Byla štíhlá a půvabná, s rovnými zády, a téměř bílé vlasy měla úhledně stažené do uzlu. Bezvěkost jejích hladkých lící prozrazovala mnoho, mnoho let. „Nechala bych tohle přinést Jaema a sama bych tě nerušila, ale on je venku ve stodole a cvičí s mečem.“ Když odkládala letitý rukopis stranou, aby mohla na stůl postavit podnos, zachichotala se. „Když je tu Lan, Jaem si připomněl, že je víc než jenom zahradník a posluha. Gaidinové jsou tak pyšní. Myslela jsem, že tu Lan ještě bude. Proto jsem přinesla šálek navíc. Už jsi našla, co hledáš?“
„Já si ani nejsem jistá, co vlastně hledám.“ Moirain se zamračila a upřeně se na druhou ženu zadívala. Vandena byla ze zeleného adžah, ne z hnědého jako její sestra, a přesto spolu tak dlouho studovaly, že věděla o dějinách tolik, co Adeleas.
„Ať je to, co je to, ty zřejmě ani nevíš, kde hledat.“ Vandena po sunula nějaké knihy a rukopisy po stole a zavrtěla hlavou. „Tolik témat. Trollocké války. Hlídači vln. Pověst o návratu. Dvě pojednání o Valerském rohu. Tři o temném proroctví a – Světlo, tady je Santhřina kniha o Zaprodancích. Ta je ohavná. Tak ohavná, jako tahle o Shadar Logothu. A Dračí proroctví ve třech různých překladech a originál. Moirain, co to máš vlastně za lubem? Proroctví bych ještě pochopila – doslechly jsme se tu nějaké novinky, i když jsme tak daleko. Doslechly jsme se, co se stalo v Illianu. Ve vesnici se dokonce povídá, že někdo už Valerský roh našel.“ Mávla rukopisem o rohu a vykašlala prach, který se z něj zvedl. „To samozřejmě neberu vážně. Jinak by se vykládalo víc. Ale co –? Ne. Říkáš, že chceš mít soukromí, a já ti ho poskytnu.“