„Vy modré. Vždycky připravené zachraňovat svět, který jste samy ztratily.“
Když bělovlasá Aes Sedai odešla, Moirain vzala svůj plášť a mumlajíc si pro sebe vyšla do zahrady. Něco, co Vandena říkala, jí vrtalo hlavou, ale nemohla si vzpomenout, co to bylo. Odpověď, nebo aspoň náznak odpovědi, na otázku, kterou vůbec nepoložila – ale ani na tu otázku nedokázala přijít.
Zahrada byla malá, stejně jako domek, ale úhledná i v měsíčním světle, kterému pomáhala žlutá záře vycházející z oken chaloupky. Cestičky mezi přepečlivě upravenými záhonky květin byly vysypány pískem. Moirain si volně přehodila plášť přes ramena, protože noc byla přece jen chladná. Co je to za odpověď a co je to za otázku?
Za ní zakřupal písek, a když se Moirain otočila, měla dojem, že vidí Lana.
Jen pár kroků od ní se tyčil jakýsi, stín, který vypadal příliš vysoký na muže zahaleného do pláště. Ale obličej měla postava ozářený měsícem. Bledé, propadlé tváře, černé oči, příliš velké, lemované vráskami, a rudé rty. Plášť se otevřel a rozvinul se do velkých, netopýřích křídel.
Vědouc, že je příliš pozdě, se Moirain otevřela saidaru, jenže draghkar začal polohlasem zpívat, a ten tichý bzukot jí zaplnil hlavu a zlomil její vůli. Saidar uklouzl pryč. Když Moirain vykročila k tomu stvoření, cítila jenom vzdálený smutek. Tichounký zpěv ji přitahoval a potlačoval veškerý cit. Bílé, bílé ruce – jako ruce člověka, jenže zakončené drápy – se k ní natáhly a rty barvy krve se zkřivily v nápodobě úsměvu, přičemž odhalily ostré zuby, ale jenom trošičku, takže Moirain věděla, že ji nekousne. Měla by se bát draghkarova polibku. Jakmile se jí ty rty dotknou, jako by už byla mrtvá, protože z ní vysaje duši, vysaje z ní život. Ten, kdo ji najde, i kdyby ji našel ve chvíli, kdy ji draghkar pustí z objetí, najde jenom mrtvé tělo bez známky poranění, chladné, jako by bylo mrtvé dva dny. A kdyby někdo dorazil dřív, než zemře, to, co by našel, by bylo ještě horší, ale už by to nebyla ona. Polohlasné prozpěvování ji přitahovalo na dosah těch bledých rukou a draghkar k ní pomalu skláněl hlavu.
Moirain příliš nepřekvapilo, když se jí nad ramenem zableskla čepel meče, která se draghkarovi zabořila do prsou, a jen o málo víc ji překvapilo, když nad druhým ramenem zaútočil vedle prvního druhý meč.
Omámená se jakoby z velké dálky dívala, jak tvor couvá. V zorném poli se jí objevil Lan, pak Jaem. Šedovlasý strážce držel v kostnatých rukou meč stejně jistě jako mladší muž. Draghkar měl bledé ruce od krve, jak se snažil vyrvat ostrou ocel z prsou, a křídly silně bil oba muže. Náhle, zraněný a krvácející, začal znovu zpívat. Strážcům.
Moirain se s námahou sebrala. Měla pocit, jako by byla úplně prázdná, jako by se tomu stvoření podařilo ji políbit. Na slabost není čas. Ve chvilce se otevřela saidaru, a jak ji naplnila síla, zatvrdila se, aby se mohla zplozence Stínu dotknout přímo. Oba muži byli příliš blízko, takže by cokoliv jiného zranilo i je. Dokonce i když používala jedinou sílu, věděla, že ji draghkar pošpiní.
Ale ve chvíli, kdy začala, Lan zvolaclass="underline" „Připrav se na smrt!“ A Jaem pevně zopakovaclass="underline" „Připrav se na smrt!“ A oba muži vkročili draghkarovi na dosah a zarazili do něj meče až po jílec.
Draghkar zvrátil hlavu dozadu a zavyl. Jeho vřískot Moirain pronikal do hlavy jako jehličky. I když byla zahalena do saidaru, tak to cítila. Draghkar se zřítil, jako když padá strom, a jedním křídlem srazil Jaema na kolena. Lan se sesul, jako by byl naprosto vyčerpán.
Z domu vyběhly s lucernami Vandena s Adeleas.
„Co to bylo za hluk?“ chtěla vědět Adeleas. Byla skoro zrcadlovým odrazem své sestry. „Šel Jaem a...“ Světlo lucerny dopadlo na draghkara a ona se odmlčela.
Vandena uchopila Moirain za ruce. „Snad ne...?“ Otázku také nedokončila, když Moirain uviděla, jak ji obklopuje záře. Ucítila, jak do ní z druhé ženy proudí síla, a nikoliv poprvé si upřímně přála, aby Aes Sedai mohly udělat pro sebe to, co dokázaly pro ostatní.
„Ne,“ pravila vděčně. „Podívej se na gaidina.“
Lan se na ni podíval se stisknutými rty. „Kdybys mě předtím tolik nerozčílila, že jsem si musel jít zacvičit s Jaemem a nechtělo se mi vracet do domu...“
„Jenomže já jsem to udělala,“ řekla Moirain. „Vzor do sebe vplete všechno.“ Jaem cosi mumlal, ale nechal Vandenu, aby se mu podívala na rameno. Byl samá kost a šlacha, a přesto vypadal tuhý jako starý kořen.
„Jak,“ chtěla vědět Adeleas, „se mohlo stvoření Stínu dostat tak blízko, aniž bychom ho ucítily?“
„Bylo chráněno,“ odvětila Moirain.
„Nesmysl,“ odsekla Adeleas. „Jenom sestra by mohla –“ Náhle se zarazila, a Vandena se otočila od Jaema, aby se podívala na Moirain.
Moirain vyslovila to, co žádná z nich nechtěla slyšet. „Černé adžah.“ Od vsi se k nim donesl křik. „Lepší by bylo tohle,“ – ukázala na draghkara roztaženého v květinovém záhonku – „schovat, a to rychle. Přijdou se zeptat, jestli nepotřebujete pomoc, ale kdyby uviděli tohle, začaly by řeči, které by se vám nelíbily.“
„Jistě, samozřejmě,“ přitakala Adeleas. „Jaeme, běž a vyřiď to s nimi. Řekni jim, že nevíme, co ten hluk způsobilo, ale že tady je všechno v pořádku. Zadrž je.“ Šedovlasý strážce odspěchal do noci vstříc blížícím se vesničanům. Adeleas si prohlížela draghkara, jako by to byla nesmírně zajímavá pasáž v knize. „Ať už jsou do toho zapleteny Aes Sedai nebo ne, co ho sem mohlo přivést?“ Vandena mlčky pozorovala Moirain.
„Obávám se, že vás musím opustit,“ řekla Moirain. „Lane, připravíš koně?“ Když strážce odešel, dodala: „Nechám vám tu dopisy, které je třeba poslat do Bílé věže, pokud budete tak laskavy a zařídíte to.“ Adeleas nepřítomně kývla, pozornost stále upírala na stvoření v záhonu.
„A najdeš své odpovědi tam, kam odjíždíš?“ zeptala se Vandena.
„Myslím, že jsem už našla jednu, kterou jsem nehledala. Jenom doufám, že se příliš nezpozdím. Budu potřebovat brk a pergamen.“ Odtáhla Vandenu do domu a nechala Adeleas, aby to vyřídila s draghkarem.
23
Zkoušky
Nyneiva si ostražitě prohlížela rozlehlou komnatu hluboko pod Bílou věží a na Sheriam po svém boku pohlížela stejně ostražitě. Strážkyně novicek vyčkávala, i když trochu netrpělivě. Za těch pár dní, které Nyneiva strávila v Tar Valonu, viděla Aes Sedai pouze vyrovnanou a s úsměvem přijímající události, jak přicházely.
Klenutá místnost byla vytesána do skalního podloží ostrova. Světlo svítilen na vysokých stojanech se bíle odráželo od světlých hladkých kamenných stěn. Uprostřed byla pod kupolí věc vyrobená ze tří stříbrných oblouků právě tak vysokých, aby se pod nimi dalo projít, které spočívaly na silném stříbrném prstenci a konci se navzájem dotýkaly. Oblouky i prstenec byly součástí jedné soustavy. Nyneiva neviděla, co leží uvnitř. Tam se podivně mihotalo světlo, a když se tam Nyneiva dívala příliš dlouho, zvedl se jí žaludek. V místech, kde se oblouk dotýkal prstence, seděly na holé kamenné podlaze se zkříženýma nohama Aes Sedai a upřeně hleděly na stříbrnou konstrukci. Další stála opodál u prostého stolu, na němž spočívaly tři velké stříbrné kalichy. Nyneiva věděla – aspoň jí to tak řekly – že v každém je čistá voda. Všechny čtyři Aes Sedai měly šátky, stejně jako Sheriam. Sheriam měla modré třásně, snědá žena u stolu červené a ty tři u oblouků zelené, bílé a šedé. Nyneiva na sobě pořád měla jedny ze šatů, které dostala ve Fal Daře, světle zelené, vyšívané malými bílými kvítky.