„Nejdřív mě necháš od rána do večera koukat do zdi,“ zamumlala Nyneiva, „a teď najednou tolik spěchu.“
„Hodiny nečekají na žádnou ženu,“ odtušila Sheriam. „Kolo tká, jak si kolo přeje a kdy si přeje. Trpělivost je ctnost, které je třeba se učit, ale všechny musíme být připraveny na okamžitou změnu.“
Nyneiva se snažila nemračit. Co ji na rusovlasé Aes Sedai zatím nejvíc dráždilo, bylo to, že když občas mluvila, jako by citovala, i když to nedělala. „Co je to?“
„Ter’angrial"
„No, to mi ale nic neříká. K čemu to je?“
„Ter’angrial dělá hodně věcí, dítě. Jako angrial a sa’angrial je i on pozůstatkem z věku pověstí, který používá jedinou sílu, i když na rozdíl od těch dvou není zdaleka tak vzácný. Některé ter’angrialy musí přimět k práci Aes Sedai, jako tenhle, ale jiné konají svou práci prostě tehdy, když je v jejich přítomnosti žena, která může usměrňovat. Předpokládá se, že existují i takové, které by pracovaly pro kohokoliv. Na rozdíl od angrialu a sa’angrialu jsou vyrobeny, aby vykonávaly určité věci. Jiný máme ve věži, a ten svědčí při zavazujících slibech. Až se z tebe stane hotová sestra, své závěrečné sliby budeš odříkávat s tím ter’angrialem v ruce. Že nevyslovíš jedinou lež. Že nevyrobíš žádnému člověku zbraň, aby jí mohl zabít jiného člověka. Že nikdy nepoužiješ jediné síly jako zbraně, pokud to nebude proti temným druhům nebo zplozencům Stínu nebo v případě nejzazší nutnosti, když budeš chránit svůj vlastní život nebo život svého strážce nebo život jiné sestry.“
Nyneiva potřásla hlavou. Ten slib byl buď příliš vážný, nebo příliš lehký, a taky to řekla.
„Kdysi Aes Sedai nemusely skládat sliby. Bylo jasné, kdo je Aes Sedai a za čím si stojí, nic víc nebylo potřeba. Mnohé z nás si přejí, aby tomu tak bylo doposud. Ale kolo se otáčí a časy se mění. To, že skládáme sliby, že je známo, že jsme jimi vázány, umožňuje lidem s námi jednat beze strachu, že proti nim použijeme svou sílu, jedinou sílu. Rozhodly jsme se pro to mezi trollockými válkami a stoletou válkou, a díky tomu Bílá věž stále ještě stojí a my pořád můžeme dělat, co je v našich silách, v boji proti Stínu.“ Sheriam se zhluboka nadechla. „Světlo, dítě, snažím se tě naučit to, co by se každá jiná žena na tvé místě naučila již před lety. To nelze. Teď se musíme soustředit na ter’angrial. Nevíme, proč byly vyrobeny. Odvažujeme se používat jen hrstku z nich, a cíle, k nimž se je odvažujeme použít, nemusí mít nic společného s tím, k čemu vlastně byly vyrobeny. Většinou jsme se je naučily za vysokou cenu nepoužívat. Během let bylo nemálo Aes Sedai zabito nebo přišlo o své nadání, když se to snažily zjistit.“
Nyneiva se otřásla. „A ty po mně chceš, abych do tohohle vstoupila?“ Světlo v obloucích se teď míhalo pomaleji, ale ona stejně neviděla, co leží uvnitř.
„Víme, co dělá tenhle. V něm se postavíš tváří v tvář svým největším obavám a strachu.“ Sheriam se mile usmála. „Nikdo se tě nebude ptát na to, cos tam viděla. Nemusíš nám říkat víc, než si budeš přát. Strach každé ženy je jejím osobním vlastnictvím.“
Nyneiva si matně připomněla svůj strach z pavouků, zvláště v noci, ale tohle zřejmě Sheriam na mysli neměla. „Prostě projdu jedním obloukem tam a druhým ven? Třikrát dovnitř a bude to?“
Aes Sedai si podrážděně upravila šátek na ramenou. „Jestli to chceš zestručnit, tak ano,“ odtušila suše. „Cestou sem jsem ti říkala, co musíš o obřadu vědět, tolik, kolik se můžeš dozvědět před ním. Kdybys byla novicka, věděla bys to, ale nedělej si starosti s tím, že uděláš nějakou chybu. Kdyby to bylo nutné, tak se ti připomenu. Jsi si jistá, že jsi připravena se tomu postavit? Kdybys chtěla přestat, pořád mohu tvé jméno přepsat do knihy novicek.“
„Ne!“
„Tak dobrá. Teď ti sdělím dvě věci, které se žena nedozví, dokud nevstoupí do této místnosti. Za prvé. Jakmile jednou začneš, musíš pokračovat až do konce. Pokud to odmítneš, tak bez ohledu na to, jaké máš schopnosti, budeš velice zdvořile požádána, abys opustila věž. Dáme ti dost stříbra, aby ti to vydrželo na celý rok, a už nikdy se nebudeš smět vrátit.“ Nyneiva otevřela ústa, aby řekla, že neodmítne, ale Sheriam ji prudkým gestem zarazila. „Poslouchej a mluv, až budeš vědět, co říci. Za druhé. Hledat a usilovat znamená znát nebezpečí. Nebezpečí tady poznáš. Některé ženy vstoupily a nikdy už nevyšly. Když se ter’angrial uklidnil, ony-tam-nebyly. A už nikdy je nikdo neviděl. Jestli chceš přežít, musíš být vytrvalá. Jestli zakolísáš, zaváháš...“ Mlčení bylo mnohem výmluvnější než jakákoliv slova. „Tohle je tvoje poslední šance, dítě. Ještě se můžeš vrátit, ještě teď, a my připíšeme tvé jméno do knihy novicek a budeš mít jenom jednu černou čárku. Ještě dvakrát ti bude dovoleno sem vstoupit, a teprve při třetím odmítnutí budeš vykázána z věže. Odmítnutí není žádná hanba. Mnoho z nás to udělalo. Já sama jsem tam napoprvé nedokázala vstoupit. Teď můžeš promluvit.“
Nyneiva se úkosem zadívala na stříbrné oblouky. Světlo v nich už neblikalo. Nyní z nich vycházela měkká bílá záře. Aby zjistila, co chtěla zjistit, potřebovala svobodu přijatých novicek, aby mohla volně klást otázky, aby mohla studovat sama pouze s vedením, o něž požádá. Musím donutit Moirain zaplatit za to, co nám udělala. Musím. „Jsem připravená.“
Sheriam pomalu vykročila do středu komnaty. Nyneiva kráčela vedle ní.
Jako na povel hlasitě promluvila červená sestra obřadním tónem. „Koho sem přivádíš, sestro?“ Tři Aes Sedai kolem ter’angrialu dál upíraly svou pozornost jen na něj.
„Tu, která sem přichází ucházet se o přijetí mezi sestry,“ odpověděla Sheriam stejně obřadně.
„Je připravená?“
„Je připravená zanechat za sebou, čím byla, a projít svým strachem, aby dosáhla přijetí.“
„Zná svůj strach?“
Sheriam se zastavila dva kroky od oblouku a Nyneiva se zastavila s ní. „Tvoje šaty,“ zašeptala Sheriam, aniž se na Nyneivu podívala.
Nyneivě se zabarvily líce, protože už zapomněla, co jí Sheriam říkala o tom, jak to chodí v této komnatě. Spěšně si svlékla oděv, boty i ponožky. Na chvíli se jí při skládání šatstva, které odkládala stranou, skoro podařilo na stříbrné oblouky zapomenout. Lanův prsten pečlivě zasunula pod šaty. Nechtěla, aby si jej někdo prohlížel. Pak byla hotová a ter’angrial tam pořád stál a čekal.
Kámen pod bosýma nohama studil a Nyneivě po celém těle naskočila husí kůže, ale stála vzpřímeně a dýchala zhluboka. Nedopustí, aby někdo viděl, že se bojí.
„Poprvé,“ ozvala se Sheriam, „je pro to, co bylo. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.“
Nyneiva zaváhala. Pak vykročila a vstoupila do oblouku a jeho záře. Bylo to, jako by sám vzduch zářil, jako by se Nyneiva utápěla ve světle. Světlo bylo všude. Světlo bylo vším.
Nyneiva sebou trhla, když si uvědomila, že je nahá, a pak jen užasle hleděla. Po obou stranách stály kamenné stěny, dvakrát vyšší než ona, a hladké, jako by ohlazené nástroji. Stála na zaprášených nerovných dlažebních kamenech. Obloha byla matná a olověná, i když bez mráčku, a slunce viselo v nadhlavníku jako nabobtnalá rudá koule. Po obou stranách byly ve zdi otvory, brány označené nízkými, hranatými sloupky. Zdi zužovaly zorné pole, ale země se od místa, kde stála, svažovala jak před ní, tak i za ní. Branami viděla další silné zdi a mezi nimi průchody. Ocitla se v obrovském bludišti.