Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Hlavou se jí mihla další myšlenka, která jako by patřila někomu jinému. Cesta zpátky bude jenom jedna.
Zavrtěla hlavou. „Jestli je jenom jedna cesta zpátky, tak ji nenajdu, když tady budu jen tak postávat.“ Aspoň tu bylo teplo a sucho. „Doufám, že najdu nějaký šaty dřív, než najdu lidi,“ zabručela.
Matně si vzpomínala, jak jako malá hrávala bludiště na papíře. Existoval trik, jak najít cestu ven, ale nemohla si na něj vzpomenout. Všechno minulé jí připadalo jako v mlze, jako by se to stalo někomu jinému. Přejela rukou po zdi a vykročila, přičemž se jí pod bosýma nohama zvedaly obláčky prachu.
V prvním otvoru ve zdi dohlédla na jiný průchod, který se nijak nelišil od toho, v němž již stála. Zhluboka se nadechla a vykročila rovně, prošla dalšími průchody, které všechny vypadaly úplně stejně. Pak narazila na cosi odlišného. Cesta se rozdvojovala. Nyneiva zahnula doleva. Po nějaké době se cesta opět větvila. Znovu zahnula vlevo. Na třetí křižovatce ji cesta vlevo dovedla ke slepé zdi.
Zachmuřeně se vrátila na poslední křižovatku a tam zahnula doprava. Tentokrát ji ke slepé zdi dovedla až čtvrtá zatáčka vpravo. Nyneiva zeď chvíli zamračeně pozorovala. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se nahlas. „Kde je tohle místo?“ Cesta zpátky bude jenom jedna.
Znovu se vrátila. Byla si jistá, že to musí být nějaký trik toho bludiště. Na poslední křižovatce vykročila doleva a na další doprava. Odhodlaně šla dál. Doleva, pak doprava. Rovnou, než došla k dalšímu větvení. Doleva, pak doprava.
Zdálo se, že to funguje. Už prošla asi tuctem křižovatek a zatím ještě nenarazila na konec. Teď se dostala k dalšímu rozdvojení cesty.
Koutkem oka zahlédla pohyb. Když se obrátila, byl tam jenom zaprášený průchod mezi dvěma hladkými kamennými zdmi. Vykročila do levé větve... a prudce se otočila, když opět cosi zahlédla. Nic tam nebylo, ale tentokrát si byla jistá. Někdo za ní je. Někdo tam byl. Nervózně se rozběhla opačným směrem.
Znovu a znovu, v tom či onom průchodu, zahlédla koutkem oka nějaký pohyb, příliš rychlý, aby ho rozeznala, a zmizelo to dřív, než stačila otočit hlavu, aby na to pořádně viděla. Rozběhla se. Jen pár chlapců ji kdy dokázalo předběhnout, když byla ještě malá holka ve Dvouříčí. Dvouříčí? Co je to?
Z jednoho otvoru před ní vystoupil jakýsi muž. Tmavé šaty měl zatuchlé a zetlelé, a byl starý. Velice, velmi starý. Kůži měl jako popraskaný pergamen a příliš těsně mu lnula k lebce, jako by pod ní neměl žádné svaly. Prašivou leb mu pokrývaly chomáčky křehkých vlasů a oči měl tak zapadlé, až to vypadalo, že hledí ze dvou jeskyní.
Nyneiva tak prudce zastavila, až jí nerovná dlažba poškrábala nohy.
„Jsem Aginor,“ prohlásil ten muž s úsměvem, „a přišel jsem si pro tebe.“
Nyneivě bušilo srdce, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. Jeden ze Zaprodanců. „Ne. Ne, to není možné!“
„Jsi hezké děvče. Užiji si s tebou.“
Náhle si Nyneiva uvědomila, že na sobě nemá ani nitku. S výkřikem a tváří jen částečně zrudlou hněvem se rozběhla prvním průchodem pryč. Pronásledoval ji chraplavý smích a zvuk šouravých kroků, které stačily jejímu běhu. Slyšela také, co Aginor slibuje, že jí udělá, až ji chytí, a při tom se jí obracel žaludek, i když ho slyšela jen napůl ucha.
Zoufale hledala cestu zpátky, a jak utíkala se zaťatými pěstmi, rozhlížela se kolem sebe. Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná. Nebylo tu nic, jen nekonečné bludiště. I když utíkala, jak nejrychleji dokázala, ta ohavná slova zněla vždy kousek za ní. Pomalu se její strach změnil cele v hněv.
„Ať shoří!“ vzlykala. „Světlo ho spal! Nemá žádné právo!“ Ucítila v sobě, jak se otevírá, rozevírá světlu.
S vyceněnými zuby se obrátila ke svému pronásledovateli ve chvíli, kdy smějící se Aginor přiběhl na dohled.
„Nemáš právo!“ Mávla směrem k němu pěstí a ruku otevřela, jako by po něm něco házela. Jen zpola ji překvapilo, když viděla, že její ruku opouští ohnivá koule.
Koule vybuchla Aginorovi na prsou a srazila ho na zem. Chvíli tam ležel, ale pak se potácivě zvedl. Dýmu, který mu stoupal z kabátce na prsou, si nevšímal. „Ty se opovažuješ? Ty se opovažuješ!“ Zachvěl se a z koutku úst mu na bradu vytekl pramínek slin.
Náhle se obloha zatáhla hrozivými šedými a černými mračny. Z mraku vylétl blesk a mířil Nyneivě na srdce.
Na okamžik se jí zdálo, jako by se zpomalil čas, jako by jediný stah srdce trval celou věčnost. Ucítila v sobě proud – okamžitě ji napadl saidar – a odpovídající tok cítila i v blesku. Změnila směr proudění. Čas se vrhl dopředu.
S prásknutím blesk roztříštil kámen nad Aginorovou hlavou. Zaprodanci se rozšířily zapadlé oči a on začal couvat. „To nesmíš! To nesmí být!“ Odskočil, jak do místa, kde předtím stál, udeřil blesk a kámen se rozlétl ve spršce úlomků.
Nyneiva se s temným odhodláním vydala k němu. A Aginor prchl.
Saidar byl jako řeka, která jí protékala. Cítila skály kolem sebe, a vzduch, a cítila maličké, proudící kousíčky jediné síly, která je plnila a tvořila. A cítila také, že Aginor dělá... cosi. Cítila to matně, kdesi v dálce, jako by to bylo něco, co nemohla opravdu poznat, ale kolem sebe viděla výsledek a věděla, co to znamená.
Země pod nohama se jí zachvěla a zdvihla se. Zdi před ní se zřítily a kusy kamene jí zahradily cestu. Nyneiva je přelezla a nevšímala si toho, jak jí ostré hrany kamene drásají ruce i nohy do krve. Pořád viděla na Aginora. Zvedl se vítr, prudce vál průchodem a bránil jí v cestě. Byl tak silný, až jí z něj slzely oči, a snažil se ji srazit na zem. Nyneiva změnila jeho směr a Aginor klopýtal průchody jako keř vyvrácený z kořenů. Nyneiva se dotkla proudu v zemi, přesměrovala ho, a kamenné zdi kolem Aginora se zřítily a uzavřely ho pod sebou. Z očí Nyneivě šlehaly blesky a dopadaly kolem něj, kámen vybuchoval stále blíž. Nyneiva cítila, jak se to snaží vrhnout na ni, ale krok za krokem se oslepující střely blížily k Zaprodanci.
Cosi zazářilo napravo od ní, cosi, co odkryly zřícené zdi.
Nyneiva cítila, jak Aginor slábne, cítila, jak jsou jeho snahy útok jí vrátit stále slabší a zoufalejší. A přesto nějak věděla, že se nevzdal. Jestli ho teď nechá být, bude ji pronásledovat stejně jako předtím s přesvědčením, že je přece jen příliš slabá, aby mu dokázala zabránit provést to, co měl v úmyslu jí udělat.
Tam, kde býval kámen, stál nyní stříbrný oblouk, oblouk naplněný měkkou stříbřitou září. Cesta zpátky...
Ve chvíli, kdy Zaprodanec všechnu svou sílu používal pouze na to, aby ji zadržel, poznala, že svůj útok vzdal. A jeho síly už nestačily, už déle nedokázal odrážet její rány. Teď musel uskakovat před létajícími kusy kamení, které blesky vyrážely ze zdí, a ty výbuchy ho stále víc ubíjely.
Cesta zpátky bude jenom jedna. Buď odhodlaná.
Blýskání už ustalo. Nyneiva se otočila od plazícího se Aginora k oblouku světla. Ohlédla se na Aginora právě včas, aby viděla, že přelezl za hromadu kamení a zmizel z dohledu. Znechuceně sykla. Většina bludiště stále ještě stála a on se mohl mezi hromadami kamení, které se Zaprodancem vytvořili, skrývat na stovce míst. Bude jí trvat dost dlouho, než ho zase najde, ale byla si jistá, že jestli ho nenajde první, on si najde ji. Přijde si pro ni v plné síle ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat.