Dolní Caemlyn se drasticky proměnil, objevovaly se cesty, zvětšovaly domy. Ještě pár let a Dolní Caemlyn bude samostatné město! Budou muset vybudovat další hradbu, kterou ho obeženou.
Místnost smrděla špínou a potem, ale ne víc než jiné krčmy. Rozlité pivo rychle uklízeli a obsluhující děvčata vypadala, že jsou ráda, že mají práci. Zvlášť jedna se na něj mlčky usmála, dolily mu džbánek a ukázala kousek kotníku. Mat šiji musí zapamatovat; byla by dobrá pro Talmanese.
Mat si nadzvedl šátek, aby se mohl napít. Připadal si jako blázen, že nosí šátek takhle. Ale na plášť s kapucí bylo příliš horko a plnovous byl jako mučení. V Dolním Caemlynu příliš nevyčníval dokonce ani se šátkem přes tvář; nebyl jediný rabiát, který se tam potuloval se zahaleným obličejem. Vysvětloval, že má ošklivou jizvu, kterou chce skrýt; ostatní předpokládali, že je na jeho hlavu vypsaná odměna. Naneštěstí byla pravda obojí.
Nějakou dobu seděl a zíral do plamenů tančících v krbu. Chetovo varování mu nepříjemně hlodalo v břiše. Čím proslulejší bude, tím je pravděpodobnější, že ho někdo vyzve. Zabitím prince krkavců by se člověk pořádně proslavil. Kde to jméno vzali? Krev a zatracenej popel!
U ohně se k němu připojila nějaká postava. Vyčouhlý a kostnatý Noal vypadal jako strašák, který se oprášil a rozhodl jít do města. Navzdory bílým vlasům a ošlehané tváři byl Noal čilý jako muži polovičního věku. Tedy když držel zbraň. Jinak působil neohrabaně jako mezek v salonu.
„Jsi proslulý muž,“ řekl Noal Matovi a natáhl dlaně k ohni. „Když jsi na mě v Ebú Daru narazil, nepochyboval jsem, v jaký vynikající společnosti jsem se ocitl. Ještě pár měsíců a budeš slavnější než Jain Dalekokroký.“
Mat se na židli víc přikrčil.
„Chlapi si vždycky myslí, že by bylo skvělý, kdyby je znali v každý krčmě a každým městě,“ řekl Noal tiše. „Ale ať shořim, jestli s tím není jenom mrzení.“
„Co ty o tom víš?“
„Jain si na to stěžoval,“ řekl Noal tiše.
Mat zabručel. Jako další dorazil Tom. Byl oblečený jako kupecký sluha, v modrých šatech, které nebyly příliš vybrané, ale také nepotřebovaly opravit. Tvrdil, že přišel do Dolního Caemlynu, aby zjistil, jestli by od jeho pána bylo rozumné otevřít si tam obchod.
Tom to přestrojení sehrál bravurně, navoskoval si kníry do špičky a mluvil se slabým murandským přízvukem. Mat mu nabídl, že pro jeho roli vymyslí pozadí, ale Tom se rozkašlal a řekl, že už si jedno vytvořil. Mizerný prolhaný kejklíř.
Tom si přitáhl židli a opatrně se posadil, jako kdyby byl sluha, který si o sobě hodně myslí. „To ale bylo plýtváni mým časem! Můj pán trvá na tom, abych jednal s takovouhle chátrou’. A tady jsou z celé chásky ti nejhorší.“
Noal se potichu zachechtal.
„Kéž by,“ pokračoval dramaticky Tom, „mě místo toho poslali do ležení vznešeného, úžasného, neporazitelného proslulého Matrima Cauthona! Pak bych určitě…“
„Ať shořím, Tome,“ řekl Mat. „Nech člověka trpět v klidu.“
Tom se zasmál, mávl na číšnici a koupil všem třem pití. Dal ji spropitné a tiše ji požádal, aby náhodné uši nepustila příliš blízko ke krbu. „Víš určitě, že se chceš sejít tady?“ zeptal se Noal.
„To bude dobrý,“ řekl Mat. Nechtěl, aby ho viděli v táboře, pro případ, že by ho tam gholam hledal.
„Tak dobře,“ řekl Noal. „Víme, kde věž je, a můžeme se tam dostat, za předpokladu, že nám Mat sežene průchod.“
„Seženu,“ řekl Mat.
„Nedokázal jsem najít nikoho, kdo byl uvnitř,“ pokračoval Noal.
„Někteří říkají, že tam straší,“ řekl Tom a srkavě upil ze džbánku. „Jiní tvrdí, že je to pozůstatek věku pověstí. Povídá se, že stěny jsou z hladké oceli a není tam vchod. Našel jsem mladšího syna vdovy po kapitánovi, který kdysi slyšel nějakou historku o někom, kdo ve věži našel ohromný poklad. Ale neříkal, jak se ten chlapík dostal dovnitř.“
„My víme, jak se dostat dovnitř,“ řekl Mat.
„Olverův příběh?“ zeptal se pochybovačně Noal.
„Nic lepšího nemáme,“ řekl Mat. „Podívej, ta hra a říkadlo jsou o Aelfinnech a Eelfinnech. Kdysi o nich lidi věděli. Ty zatracený oblouky to dokazujou. Takže nechali hru a říkanku jako varování.“
„Tahle hra se nedá vyhrát, Mate,“ řekl Noal a poškrábal se na drsné bradě.
„A o to jde. Musíš podvádět.“
„Ale možná bychom se měli zkusit dohodnout,“ řekl Tom a pohrával si s navoskovanou špičkou kníru. „Odpověděli ti na tvoje otázky.“
„To byly zatraceně nemožné odpovědi,“ řekl Mat. Nechtěl se s Torném a Noalem o otázkách bavit – ještě jim neřekl, na co se ptal.
„Ale odpověděli,“ řekl Tom. „Zní to, jako kdyby s Aes Sedai uzavřeli nějakou dohodu. Kdybychom věděli, co to Aes Sedai mají a hadi a lišky to chtějí – důvod, proč byli ochotní vyjednávat – možná bychom to mohli vyměnit za Moirain.“
„Pokud je pořád naživu,“ řekl Noal ponuře.
„Je,“ prohlásil Tom s pohledem upřeným přímo před sebe. „Světlo dej, ať je. Musí být naživu.“
„Víme, co chtějí.“ Mat zalétl pohledem k plamenům.
„Co?“ zeptal se Noal.
„Nás,“ odvětil Mat. „Podívejte, oni vidí, co se stane. Udělali to mně, udělali to Moirain, pokud se ten dopis dá považovat za stopu. Věděli, že ti nechá dopis, Tome. Věděli to. A přesto na její otázky odpověděli.“
„Možná museli,“ řekl Tom.
„Ano, ale nemuseli odpovídat přímo,“ řekl Mat. „Se mnou to tak neudělali. Odpověděli ji í vědomím, ie se k nim vrátí. A mně dali to, co dali, s vědomím, že mě to taky dotáhne zpátky. Chtějí mě. Chtějí nás.“
„To nevíš jistě, Mate.“ Tom si položil korbel s pivem na zem mezi nohy a vytáhl fajfku. Vpravo od Mata muži jásavě pokřikovali při sledování hry v kostky. „Můžou odpovídat na otázky, ale to neznamená, že vědí všechno. Mohlo by to být jako věštění Aes Sedai.“
Mat zavrtěl hlavou. Ti tvorové mu nalili do hlavy vzpomínky. Předpokládal, že jsou to vzpomínky lidí, kteří se věže dotkli nebo byli uvnitř. Aelfinnové a Eelfinnové ty vzpomínky měli a ať shoří, nejspíš i ty jeho. Mohli ho sledovat, dívat se jeho očima?
Znovu zatoužil po svém medailonu, přestože proti nim by mu nebyl k ničemu. Nebyli Aes Sedai; nepoužívali by usměrňování. „Oni vědí věci, Tome,“ řekl Mat. „Sledujou nás. Nepřekvapíme je.“
„Tak to bude těžký je porazit,“ řekl Tom, připálil si od ohně malou větvičku a použil ji k zapálenjí fajfky. „Nemůžeme vyhrát.“
„Pokud neporušíme pravidla,“ zopakoval Mat.
„Ale oni budou vědět, co děláme,“ řekl Tom, „pokud je pravda to, co tvrdiš. Takže bychom s nima měli obchodovat.“
„A co říkala Moirain, Tome?“ zeptal se Mat. „V tom dopise, který každý večer čteš.“
Tom zabafal z fajfky a nepřítomně zvedl ruku ke kapse, kde dopis schovával. „Říkala, abychom si zapamatovali, co o hře víme.“
„Ona ví, že při jednání s nima není možný vyhrát,“ řekl Mat. „Žádné obchody, Tome, žádné dohody. Jdeme dovnitř bojovat a neodejdeme, dokud ji nedostaneme.“
Tom na okamžik zaváhal, pak přikývl a z fajfky mu začal stoupat kouř.
„Odvaha posiluje,“ řekl Noal. „No, té máme s Matovým štěstím dost.“
„Víš, že se toho nemusíš účastnit, Noale,“ řekl Mat. „Nemáš důvod riskovat.“