„Jdu s várna,“ řekl Noal. „Viděl jsem spoustu různých míst. Vlastně většinu. Ale tohle nikdy.“ Na chvilku se odmlčel. „Tohle musím udělat. A tím to hasne.“
„Tak dobře,“ řekl Mat.
„Oheň oslepuje,“ řekl Noal. „Co máme?“
„Lucerny a pochodně,“ řekl Mat a šťouchl nohou do pytle vedle své židle. „A nějaké ty Aludřiny rachejtle, takže je můžeme zapálit. A ještě pár dalších překvapení od ní.“
„Ohňostroje?“ zeptal se Noal.
„A pár těch výbušných válečků, které jsme použili proto Seančanům. „Říká jim řvoucí hůlky.“
Tom hvízdl. „Ona ti nějaké přenechala?“
„Dvě. Když jsem jí prozradil, že Elain souhlasí, byla ochotná mi dát skoro cokoli, o co si řeknu.“ Mat se ušklíbl. „Chtěla jít s náma, aby je zapálila. Osobně. Ať shořím, že to ale byla pořádná hádka! Ale máme spoustu nočních květů.“ Špičkou boty se dotkl pytle vedle židle.
„Ty jsi je přinesli“ zeptal se Tom.
„Chtěl jsem je mít u sebe,“ řekl Mat. „A dala mi je teprve dneska. Ony jen tak náhodou nevybuchnou, Tome. To se moc často nestává.“
„Tak je alespoň dej pryč od krbu!” prohlásil Tom. Pohlédl na fajfku, zaklel a odsunul se od Mata o pár coulů dál.
„Dál,“ řekl Noal, „hudba omamuje.“
„Mám toho spoustu,“ řekl Tom. „Vezmu si harfu a flétnu, ale sehnal jsem nám i nějaké ruční bubínky a činely. Dají se přivázat z boku na nohu a bušit do nich jednou rukou. Taky jsem přinesl jednu flétnu navíc.“ Podíval se na Mata. „Jednoduchou, určenou pro ty, co mají tlusté, pomalé prsty.“
Mat si odfrkl.
„A nakonec – železo poutá,” řekl Noal a posunul dopředu vlastní batoh. Při rozvazování slabě zvonil a od věcí uvnitř se odráželo tmavě oranžové světlo z krbu. „Sada vrhacích nožů pro každého z nás a dva krátké meče. Všechny z čistého železa, ne oceli. Taky jsem sehnal pár řetězů a železnou pásku, která se dá omotat kolem konce Mátová oštěpu. Ale mohla by narušit vyvážení.“
„Vezmu šiji,” řekl Mat.
Noal vak zase zavázal a trojice nějakou dobu zůstala sedět u krbu. Věci, které posháněli, byly z určitého hlediska iluze. Způsob, jak se ujistit, že provádějí alespoň nějaké přípravy.
Mat si však pamatoval ta pokřivená místa za dveřmi, úhly, které nebyly správné, tu nepřirozenou krajinu. Tvory, kterým se říkalo hadi a lišky, protože se vzpírali běžným popisům.
To místo bylo jiný svět. Jejich přípravy jim možná mohou pomoc, ale také by mohly být k ničemu. Nebudou to vědět, dokud nevstoupí do věže. Připadalo mu to, jako když neví, jestli má správný protijed, dokud nemá hadí zuby zabořené v paži.
Nakonec oběma popřál dobrou noc. Noal se chtěl vydat zpátky do tábora Bandy, který nyní ležel jen deset minut jízdy od města. Tom souhlasil, že půjde s ním, a vzali s sebou Matův ranec plný nočních květů – ačkoli se zdálo, že oba muži by raději nesli pytel pavouků.
Mat si připásal meč přes kabát, vzal si hůl a vydal se zpátky ke svému hostinci. Nezamířil však přímo tam a místo toho se toulal ulicemi a uličkami. Jak se město za městem rozpínalo podél hradeb jako plíseň na bochníku chleba, vyrůstaly vedle domů chatrče a stany.
Obloha byla temná, ale noc ještě rušná a z osvětlených dveří hospod pokřikovali naháněči. Mat se ujistil, že je jeho krátký meč vidět. Bylo mnoho takových, kteří by osamělého nočního chodce rádi využili, zvlášť tady mimo městské hradby, kde byla ruka zákona spíš ochablá.
Ve vzduchu byl cítit hrozící déšť, ale to se poslední dobou stávalo často. Přál si, aby buď opravdu vypukla bouřka, nebo se zatraceně vyjasnilo. Bylo to, jako by vzduch zadržoval dech a na něco čekal. Uder, který nikdy nedopadne, zvon, který nikdy nezazní, kostky, které se nepřestanou otáčet. Právě jako ty, které mu rachotily v hlavě.
Dotkl se Verinina dopisu, který měl v kapse. Kdyby ho otevřel, zastavily by se ty kostky? Možná se v něm píše o gholamovi. Jestli brzy nedostane svůj medailon od Elain zpátky, ta věc si ho nejspíš najde a vyrve mu vnitřnosti.
Zatracenej popel. Měl chuť sejít napít a na chvíli zapomenout, kým je – a kým si lidi myslí, že je. Ale kdyby se opil, nejspíš by omylem ukázal obličej. Možná by začal mluvit o tom, kdo opravdu je. Nikdy jste nemohli říct, co chlap udělá, když se opije, dokonce i když jste ten chlap byli vy sami.
Prošel městskou bránou do Nového Města. Vzduch se zamlžil něčím, co nebyl opravdový déšť, jako kdyby obloha naslouchala jeho řečnění a rozhodla se na něj tak trochu kýchnout.
Nádhera, pomyslel si, vážně nádhera.
Déšť nedéšť brzy zmáčel dlažební kostky a pouliční lampy zářily jako zamlžené koule. Mat se schoulil a šátkem si stále zakrýval tvář, jako by byl nějaký zatracený Aiel. Nebylo mu sotva před chvílí příliš horko?
Vyrazit a najít Moirain dychtil stejně jako Tom. Udělala mu ze života pěkný binec, ale Mat si myslel, že jí za to dluží. Lepší tenhle chaos, než být zavřený v Dvouříčí a žít nudný život, aniž si uvědomí, jak nudný je. Mat nebyl jako Perrin, který brečel nad tím, že Dvouříčí opouštějí, ještě dřív, než dorazili do Baerlonu. Hlavou se mu mihl Perrifrův obraz a Mat ho zahnal.
A co Rand? Mat ho spatřil, jak sedí v pěkném křesle v jakémsi tmavém pokoji a v mihotavém světle jediné lampy zírá před sebe na podlahu. Vypadal opotřebovaný a vyčerpaný, oči doširoka otevřené, tvář zachmuřenou. Mat potřásl hlavou, aby zahnal i tento výjev. Chudák Rand. Ten chlap si teď nejspíš myslel, že je nějaká zatracená fretka, a ohryzával borové šišky. Ale nejspíš to byla fretka, která chtěla zase žít v Dvouříčí.
Ne, Mat se vrátit nechtěl. V Dvouříčí nebyla žádná Tuon. Světlo, bude muset vymyslet, co s Tuon. Ale nechtěl sejí zbavit. Kdyby stále byla s ním, bez brblání by jí dovolil, ať mu říká Tretko. No, alespoň bez velkého brblání.
Nejdřív Moirain. Přál si, aby o Aelfinnech a Eelfinnech a jejich proklaté věži věděl víc. Nikdo o ní nic nevěděl, nikdo nevyprávěl nic jiného než pověsti, nikdo nemohl říct nic užitečného…
… nikdo až na Birgitte. Mat se zastavil uprostřed ulice. Birgitte. To ona řekla Olverovi, jak se dostat do věže. Jak to věděla?
Nadal si hlupáků a obrátil se k Vnitřnímu Městu. V ulicích už nebylo tak rušno jako předtím, než začal ten skorodéšť. Brzy měl Mat pocit, že má celé město pro sebe; zalezli dokonce i kapsáři a žebráci.
Z nějakého důvodu ho to znervózňovalo víc, než když na něj zírali. Nebylo to normální. Někdo by ho měl zatraceně alespoň začít sledovat, aby zjistil, jestli má cenu ho obrat. Znovu zatoužil po medailonu. Byl pitomec, že ho dal z ruky. Udělal by lip, kdyby si uřízl vlastní zatracenou ruku a nabídl jí Elain na oplátku! Je někde tam v temnotě gholanf!
Na ulici by měli být ostří hoši. Ve městech jich bývalo plno. V podstatě to byla jedna ze zatracených věcí, co dělaji město městem. Radnice, pár hostinců a krčem a několik drsných chlapíků, kteří toužili jenom po tom zatlouct vás do bahna a utratit vaše peníze za pití a ženské.
Prošel nádvořím a Kamenickou bránou vešel do Vnitřního Města. Bílý oblouk jako by téměř zářil, vlhký deštěm v přízračném světle mraky zahaleného měsíce. Mátová hůl ťukala o dlažební kostky. Stráže u brány se nehybně choulily zachumlané v pláštích. Spíš jako sochy než lidé. Celé to místo na něj působilo jako hrobka.