Kus cesty za bránou míjel úzkou uličku a zaváhal. Měl pocit, že uvnitř zahlédl hlouček temných postav. Po obou stranách se zvedaly domy, velkolepá ukázka ogierské práce. Z uličky se ozvalo heknutí.
„Loupež?“ řekl Mat s úlevou.
Z uličky hleděla hromotlucká postava. Měsíční světlo odhalilo chlapíka s tmavýma očima a dlouhým pláštěm. Nejspíš ho ohromilo, že tam Mat jen tak stojí. Ukázal rukou se silnými prsty a tři z jeho společníků se na Mata vrhli.
Mat se uvolnil a otřel si z obočí dešťové kapky. Takže dneska v noci jsou berkové venku. Jaká úleva. Vůbec neměl důvod být nervózní!
Jeden z rabiátů se po Matoví ohnal palicí. Mat měl krátký meč zavěšený na pravém boku schválně; berka se nechal nachytat a myslel si, že Mat sáhne po meči.
Místo toho Mat svižně zvedl hůl a jejím koncem udeřil muže do nohy. Berka klopýtl a Mat ho praštil do hlavy. Mrholení, z něhož se nyní už stal téměř déšť, se rozstřikovalo kolem lupiče, který spadl a srazil jednoho ze svých druhů.
Mat ustoupil a horním koncem hole udeřil do hlavy berku, který také zakopl. Pak se zřítil na svého společníka. Třetí muž se ohlédl na vůdce, který držel za límec čahouna, jehož Mat ve stínu uličky stěží rozeznával. Mat využil příležitost, přeskočil hromádku bezvědomých berků a ohnal se po třetím.
Lotr zvedl obušek, aby si chránil hlavu, takže mu Mat vrazil hůl do nohy. Pak se jí ohnal, odrazil mužův chabý kryt a srazil ho ranou do obličeje.
Mat nenuceně hodil nožem po vůdci bandy, který se hnal vpřed. Vůdce zachrčel, v dešti klopýtl a chňapl po noži v krku. Ostatní tady Mat nechá ležet v bezvědomí – ubozí hlupáci, možná to pro ně bude varování a polepší se.
Mat ustoupil, vůdce se propotácel kolem a nakonec se zhroutil na své tři kamarády. Mat ho kopnutím převrátil, vytáhl nůž a očistil ho. Nakonec se podíval na oběť loupeže.
„Moc rád tě vidím,“ řekl Mat.
„Vá… vážně?“ zeptal se muž.
„Rozhodně,“ přikývl Mat a narovnal se. „Myslel jsem, že dneska jsou všichni zloději zalezlí. Město bez berků, no, to je jako pole bez plevele. A kdyby nebyl plevel, na co bys potřeboval sedláka? To je zatraceně nepohostinný, to ti teda řeknu.“
Zachráněný muž přiklopýtal na roztřesených nohou blíž. Vypadalo to, že ho Mátová slova popletla, ale dopotácel se až k němu vzal ho za ruku. „Děkuju!“ Muž mluvil nosovým hlasem. „Mockrát děkuju.“ Ve slabém měsíčním světle Mat stěží rozeznával obličej s vyčnívajícími zuby, posazený na nemotorném hubeném těle.
Mat pokrčil rameny, odložil hůl, odmotal si šátek – který nasákl vodou – a začal si ho sundávat. „Být tebou, kamaráde, nechodil bych po nocích sám.“
Muž ve tmě zamžoural. „Ty!“ takřka vypískl.
Mat zasténal. „Krev a zatracenej popel! Copak nemůžu nikam jít, aniž…“
Muž ho přerušil, když se na něj vrhl s dýkou blýskající se v měsíčním světle. Mat zaklel a mávl před sebou šátkem. Dýka zasáhla látku místo Mátová břicha a Mat rychle zakroužil rukama a útočníkovu dýku omotal kusem látky.
Muž vyjekl a Mat pustil šátek, každou rukou vytáhl jeden nůž a bez přemýšlení hodil. Zasáhl vraha do očí. Každý nůž jedno. Světlo! Mat nemířil na oči.
Muž se zhroutil na mokré dlažební kostky.
Mat stál a oddechoval. „Mateřský mlíko v hrnku! Zatracený mateřský mlíko!“ Popadl hůl a rozhlédl se, ale temná ulice byla prázdná. „Zachránil jsem tě. Zachránil jsem tě, a ty ses mě pokusil zapíchnout?“
Mat poklekl vedle mrtvoly. Pak, s pochmurnou jistotou, co najde, zalovil v mužově měšci. Vytáhl pár mincí – zlatých mincí – a složený kus papíru. V měsíčním světle na něm spatřil svou tvář. Zavinul papír a zastrčil si ho do kapsy.
Jeden do každého zatraceného oka. To bylo lepší, než si ten muž zasloužil. Mat si znovu uvázal šátek, popadl nože, vyšel na ulici a v duchu si přál, aby byl vraha nechal jeho osudu.
Birgitte se opírala se založenýma rukama opírala o mramorový sloup a sledovala, jak Elain sedí a užívá si večerní představení „herců“. Podobné skupiny – které předváděly příběhy – začaly být v Cairhienu velice populární a nyní se o stejný úspěch pokoušely i v Aríaoru. Jednu z palácových síní, kde vystupovali bardi, upravili tak, aby zde herci mohli předvádět své příběhy.
Proč nejít a neprožíty áx vlastních příběhů? Kromě toho by kdykoli dala přednost bardovi. Birgitte doufala, že tahle móda sledovat „herce“ rychle vymizí.
Konkrétně tento příběh vyprávěl o tragickém sňatku a smrti princezny Wališen, kterou zabili netvoři Stínu. Birgitte tu baladu, kterou herci upravili a přetvořili, znala. Vlastně během představení části z ní zpívali. Bylo pozoruhodné, jak málo se píseň v průběhu let změnila. Pár jiných jmen, pár jiných tónů, ale celkově stejná.
V mnohém se to podobalo jejím vlastním životům. Opakovaly se stále dokola, ale jen s malými rozdíly. Občas bývala voják. Občas zálesačka bez vojenského výcviku. Jednou či dvakrát byla naneštěstí generál. Zrovna tuhle práci by raději přenechala někomu jinému.
Byla gardistka, ušlechtilá zlodějka, urozená paní, selka, vražedkyně i zachránkyně. Ale nikdy předtím nebyla strážce. Neznalost jí starosti nedělala; ve většině svých životů nevěděla, co se dělo předtím. To, co teď dokázala vytáhnout ze svých předchozích životů, byla výhoda, ano, ale na ty vzpomínky neměla žádné právo.
To nebránilo tomu, aby sejí nesevřelo srdce pokaždé, když některá z těch vzpomínek vybledla. Světlo! Pokud tentokrát nemůže s Gaidalem být, nemohla by si ho aspoň pamatovat? Bylo to, jako kdyby vzor neměl ponětí, co si s ní počít. Byla přinucena vstoupit do tohoto života, odsunula ostatní vlákna stranou a nečekaně zabrala místo. Vzor se ji do sebe snažil začlenit. Co by se stalo, kdyby vybledly všechny vzpomínky? Pamatovala by si, jak se probouzí jako dospělá bez minulosti? Ta myšlenka ji děsila víc, než kdy jakékoli bojiště.
Kývla na jednu z gardistek, Kailu Bent, která prošla podél zadní řady provizorního divadla a zasalutovala.
„Tak co?“ zeptala se Birgitte a zašla za roh, aby si s Kailou promluvila.
„Není co hlásit,“ řekla Kaila. „Všechno je v pořádku.“ Byla to hubená žena s ohnivými vlasy a rychle si zvykla nosit kalhoty a kabát gardistek. „Nebo alespoň tak v pořádku, jak to jde, když musíme přetrpět S/wrř princezny Wališen.“
„Přestaň si stěžovat,“ řekla Birgitte a potlačila škubnutí, když diva – tak jí herci říkali – začala obzvlášť ječivou árii – tak říkali písni. Proč herci potřebují pro věci tolik nových jmen? „Mohla bys být na hlídce venku v dešti.“
„Mohla bych?“ zeptala se Kaila dychtivě. „Pročs to neřekla dřív? Možná mě trefí blesk. To by mohlo být lepší.“
Birgitte si odfrkla. „Vrať se na obchůzku.“
Kaila zasalutovala a odešla. Birgitte se vrátila zpátky do divadla a opřela se o sloup. Možná si měla přinést nějaký vosk na zacpání uší. Podívala se na Elain. Královna klidně seděla a sledovala hru. Občas si Birgitte připadala spíš jako chůva, než jako osobní strážce. Jak má člověk chránit ženu, která občas vypadá tak odhodlaná nechat se zabít?
A přesto byla Elain rovněž velice schopná. Jako dnes večer; nějak sejí podařilo přesvědčit svou největší soupeřku, aby navštívila toto představení. Ellorien seděla ve východní řadě; Ellorien se naposledy s palácem rozešla tak ve zlém, že Birgitte nečekala, že by se mohla vrátit jinak než v poutech. Přesto byla zde. Naznačovalo to, že Elain provedla politický manévr, který byl o třináct kroků jemnější, než by dokázala Birgitte.