Potřásla hlavou. Elain byla královna. Vrtošivost a všechno to ostatní. Bude pro Andor dobrá. Tedy za předpokladu, že se Birgitte dokáže postarat o to, aby ta zlatovlasá hlava zůstala na krku.
Po nějaké době utrpení při zpěvu opět dorazila Kaila. Birgitte se narovnala, zaujatá tím, jak rychle k ní žena kráčí. „Co se děje?“ zeptala se tiše.
„Vypadalas, že se nudíš,“ zašeptala Kaila, „tak jsem si říkala, že ti o tom dám vědět. Narušení u Švestkové brány.“ To byl jihovýchodní vstup na palácové pozemky. „Někdo se pokusil vkrást dovnitř.“
„Další žebrák, co hledá zbytky? Nebo špión nějakého mrňavého pána, který doufá, že se něco doslechne?“
„Nevím,“ řekla Kaila. „Slyšela jsem tu zprávu z třetí ruky od Calisona, když jsme se míjely na hlídce. Říkal, že gardisti toho vetřelce zadržují u brány.“
Birgitte se ohlédla. Zdálo se, že začne další sólo. „Máš tady velení; zůstaň na téhle pozici a přijímej hlášení. Já si půjdu protáhnout nohy a podívat se na toho narušitele.“
„Až se budeš vracet, přinesla bys mi nějaký vosk do uší?“
Birgitte se uchechtla, vyšla z divadla a vstoupila do červenobílé palácové chodby. Přestože dala v chodbách rozmístit gardistky a muže s luky, sama držela meč, protože vražedný útok by nejspíš skončil bojem tváří v tvář.
Birgitte proklusala chodbou a cestou pohlédla z okna, které míjela. Z oblohy se snášelo stále silnější mrholení. Naprosto pošmourno. Gaidalovi by se takové počasí líbilo. Miloval déšť. Občas si z něj utahovala, že déšť jeho obličeji prospívá, protože se ho pak děti méně bojí. Světlo, jak jí ten chlap scházel.
Nejkratší cesta ke Švestkové bráně vedla skrz obydlí služebnictva. V mnoha palácích by to znamenalo vstoupit do fádnější části budovy, určené pro méně důležité lidi. Tuto stavbu však vybudovali ogierové a oni na takové věci měli vlastní názor. Bylo zde stejně velkolepé mramorové zdivo jako kdekoli jinde a červenobílá mozaika dlaždic.
Pokoje, přestože podle královských měřítek malé, byly dostatečně velké, aby v nich mohly žít celé rodiny. Birgitte obecně dávala přednost tomu, že jedla ve velké otevřené jídelně pro služebnictvo. Pošmourné noci zde vzdorovaly čtyři oddělené krby a sloužící a gardisté, kteří měli právě volno, seděli a klábosili. Někdy se říkalo, že vládce můžete soudit podle toho, jak se chová k těm, kdo mu slouží. Pokud by to tak bylo, pak byl andorský palác navržen tak, aby ve svých královnách vyvolával to nejlepší.
Birgitte zdráhavé minula lákavě vonící jídlo, a místo toho vyšla ven do chladné letní bouřky. Zima nebyla tak hrozná. Jen nepohodlná. Natáhla si kapuci pláště a po kluzkém dláždění zamířila ke Švestkové bráně. Ve strážnici zářilo oranžové světlo a gardisté na stráži stáli venku v mokrých pláštích a s halapartnami po boku.
Birgitte dokráčela ke strážnici a z okraje kapuce jí kapala voda. Zabušila na masivní dubové dveře. Ty se otevřely a v nich se objevila plešatá kniratá hlava Renalda Macera, seržanta ve službě. Statný muž s mohutnýma rukama a klidnou povahou. Vždycky si myslela, že by měl sedět někde v dílně a šít boty, ale garda přijímala nejrůznější lidi a spolehlivost byla důležitější než šermířské umění.
„Hlavní kapitáne!“ vyhrkl. „Co tady děláš?“
„Moknu,“ obořila se na něj.
„Ale ale!“ ustoupil, aby mohla vejít do strážnice. Tvořila ji jediná přeplněná místnost. Vojáci dodržovali bouřkové střídání, což znamenalo, že jich u brány bude ve službě dvakrát tolik než obvykle, ale než je vystřídají muži, kteří se ohřívají ve strážnici, budou muset venku stát jenom hodinu.
U stolu seděli tři gardisté a hráli v kostky, zatímco v otevřených železných kamnech hořela polena a ohříval se čaj. Společně s nimi hrál šlachovitý muž, který měl dolní polovinu obličeje zakrytou černým šátkem. Šaty měl odrané a na hlavě kštici mokrých hnědých vlasů, trčících všemi směry. Nad šátkem na Birgitte pohlédly hnědé oči a muž se na židli trochu přikrčil.
Birgitte si sundala plášť a vytřepala z něho vodu. „Předpokládám, že tohle je ten váš vetřelec?“
„No, ano,“ řekl seržant. „Jak ses o tom doslechla?“
Změřila si vetřelce pohledem. „Pokusil se proplížit do paláce, a vy s ním teď hrajete v kostky?“
Seržant a ostatní se zatvářili rozpačitě. „No, urozená paní…“
„Nejsem žádná urozená paní.“ Alespoň ne tentokrát. „Já se živím prací.“
„Ehm, ano,“ pokračoval Macer. „No, bez odporu odevzdal meč a nevypadá tak nebezpečně. Jenom další žebrák, co chce zbytky z kuchyně. Docela milej chlapík. Mysleli jsme, že ho tu necháme trošku ohřát, než ho zase pošleme do toho psího počasí.“
„Žebrák,“ řekla. „S mečem?“
Seržant Macer se poškrábal na hlavě. „Řek bych, že to je trochu divný.“
„Ty bys dokázal vymámit i z generála na bojišti přilbu, co, Mate?“
„Mate?“ zeptal se muž známým hlasem. „Nevím, co tím myslíš, dobrá ženo. Jmenuju se Garard, prostý žebrák s docela zajímavou minulostí, kdyby sis ji chtěla poslechnout..
Změřila si ho pevným pohledem.
„No tak, zatracenej popel, Birgitte,“ postěžoval si a sundal šátek. „Jenom jsem se chtěl trochu zahřát.“
„A obehrát moje chlapy.“
„Přátelská hra ještě nikomu neublížila,“ řekl Mat.
„Pokud nehrál proti tobě. Podívej, proč se do paláceplížíšT1
„Dostat se sem posledně dalo zatraceně hodně práce,“ řekl Mat a opřel se na židli. „Myslel jsem, že bych to tentokrát moh vynechat.“
Seržant Macer se na Birgitte podíval. „Ty toho muže znáš?“
„Naneštěstí ano,“ řekla. „Můžete ho propustit do mojí péče, seržante. Dohlédnu na to, aby o pana Cauthona bylo řádně postaráno.“
„Pana Cauthona?“ ozval se jeden z mužů. „Myslíš prince krkavců?“
„Ale no tak, pro…“ řekl Mat, zatímco vstával a bral si hůl. „Díky,“ řekl suše Birgitte a hodil na sebe kabát.
Birgitte si znovu oblékla plášť a pak otevřela dveře, zatímco jeden z gardistů podal Matoví meč, stále připevněný na opasku. Odkdy nosí Mat meč? Nejspíš má odvést pozornost od hole.
Společně vyšli do deště a Mat si připjal opasek. „Princ krkavců?“ zeptala se.
„Nechci o tom mluvit.“
„Proč ne?“
„Protože začínám být zatraceně příliš slavnej, než aby mi to prospělo, proto.“
„Počkej, až se to za tebou potáhne celé pokolení,“ řekla, vzhlédla k obloze a zamrkala, když ji kapka zasáhla přímo do oka.
„Pojď, zajdeme se napít,“ řekl Mat a vyrazil k bráně.
„Počkej,“ řekla. „Nechceš zajít za Elain?“
„Elain?“ zopakoval Mat. „Krev a popel, Birgitte, přišel jsem si promluvit s tebou. Proč myslíš, že jsem ty gardisty nechal, ať mě chytí? Chceš se napít, nebo ne?“
Zaváhala, ale pak pokrčila rameny. Když se nechala vystřídat Kailou, oficiálně si dala přestávku. Znala docela slušnou hospodu jen dvě ulice od paláce.
„Dobře,“ řekla, mávla na stráže a vedla Mata na deštivou ulici. „Ale místo piva si budu muset dát mlíko nebo čaj. Nejsme si jisté, jestli bude dětem vadit, když bude její strážce pít.“ Usmála se při představě opilé Elain, která se po hře pokouší rozmlouvat se svými spojenci. „1 když kdybych ji trochu namazala, mohla by to být dobrá pomsta za některé z těch věcí, co mi provedla.“