„Především nechápu, proč jsi jí vůbec dovolila, aby se s tebou spojila,“ řekl Mat. Okolní ulice byla téměř prázdná, ačkoli hospoda před nimi, z níž se na ulici linulo žluté světlo, vypadala vábně.
„Neměla jsem do toho co mluvit,“ řekla. „Ale nelituju toho. Opravdu ses do paláce vetřel proto, aby sis se mnou promluvil?“
Mat pokrčil rameny. „Mám pár otázek.“
„O čem?“
Znovu si nasadil ten směšný šátek, který – jak si všimla – byl uprostřed roztržený. „No víš,“ řekl. „O věcech.“
Mat byl jeden z mála, kdo věděl, co je Birgitte doopravdy zač. Nemohl myslet… „Ne,“ řekla a odvrátila se. „Nechci o tom mluvit.“
„Zatracenej popel, Birgitte! Já tvoje informace potřebuju\ No tak, pro starého kamaráda.“
„Dohodli jsme se, že budeme zachovávat svý tajemství.“
„A já o těch tvejch nikde nežvaním,“ řekl Mat rychle. „Ale, podívej, jde o tohle.“
„O co?“
„Věž Gendžei.“
„To rozhodně ne,“ řekla. „Drž se od ní dál.“
„Nemůžu.“
„Jasně že můžeš. Je to zatracená stavba, Mate. Nemůže se za tebou honit.“
„Fakt legrační. Podívej, poslechneš si aspoň nad džbánkem piva, co ti chci říct? Nebo mlíka. Platím.“
Na chvilku se zastavila. Pak vzdychla. „To teda rozhodně platíš,“ zamumlala a mávla na něj, ať jde dál. Vešli do hospody, které se říkalo U Skvělé štace a kvůli dešti byla nacpanější než obvykle. Hostinský byl ale Birgittin přítel, a aby se Birgitte měla kam posadit, nechal vyhazovače, ať z jedné kóje vyhodí opilce, který tam spal.
Hodila mu minci jako poděkování a on na ni kývl škaredou hlavou – chybělo mu několik zubů, jedno oko a většina vlasů. Nejlíp vypadající chlápek, co tu byl. Birgitte dvěma zvednutými prsty objednala pití – věděl, že v poslední době pije mléko – a pokynula Matovi směrem k boxu.
„Vážně si nemyslím, že bych někdy viděl šerednějšího chlapa, než je tenhle hospodský,“ řekl Mat, když se posadili.
„Ještě nežiješ dost dlouho,“ odvětila, opřela se o stěnu a nohy v těžkých botách si položila na stůl. Když se na lavici v boxu posadila napříč, měla právě tak dost místa, aby to udělala. „Kdyby byl starouš Snert o pár let mladší a někdo mu na pár místech přerazil nos, uvažovala bych o něm. Má slušný hrudník, hezký a plný kudrnatých chlupů, do kterých můžeš zabořit prsty.“
Mat se zazubil. „Už jsem někdy říkal, jak je divný chodit pít s ženskou, která mluví o mužích takhle?“
Pokrčila rameny. „Gendžei. Proč, ve jménu Normadových uší, tam chceš jít?“
„Čích uší?“ zeptal se Mat.
„Odpověz mi.“
Mat vzdychl a pak si nepřítomně vzal džbánek piva od děvčete, které ho přineslo. Nepláči ji po zadku, což u něj bylo velmi neobvyklé, ačkoli po ní, když odcházela, vrhl mlsný pohled. „Ti zatracení hadi a lišky máji někoho, na kom mi záleží,“ řekl, stáhl si šátek a přihnul si.
„Nech ho být. Nemůžeš ho zachránit, Mate. Když to byl takový hlupák, že se vydal do jejich říše, zaslouží si, co dostal.“
„Je to žena,“ řekl Mat.
Ach, pomyslela si Birgitte. Zatracený pitomec. Hrdina, ale stejně pitomec.
„Nemůžu ji opustit,“ pokračoval Mat. „Kromě toho můj dobrej kamarád půjde dovnitř, ať chci nebo ne. Musím pomoct.“
„Pak vás dostanou všechny tři,“ řekla Birgitte. „Podívej, pokud projdete dovnitř portálem, pak budete zavázáni smlouvami. Ty vás do určité míry ochrání, ale taky omezujou. Když vejdete některým z oblouků, nikdy se nedostanete někam, kde by to k něčemu bylo.”
„A když se dovnitř dostaneš jinak?“ zeptal se Mat. „Olverovi jsi řekla, jak věž otevřít.“
„Protože jsem mu povídala pohádku před spaním! Světlo, nikdy by mě nenapadlo, že se některý z vás bezmozků opravdu pokusí dostat dovnitř!“
„Ale kdybychom se tam tak dostali, můžeme ji najít?“
„Možná,“ řekla Birgitte, „ale nenajdete. Smlouvy nebudou platit, takže vám Aelfinnové a Eelfinnové můžou pustit žilou. Za normálních okolností se musíš bát jenom jejich triků s pastmi nebo provazy, protože nemůžou…“ Odmlčela se a pohlédla na něj. „Mimochodem, jak tě pověsili?“
Zrudl a upřel pohled do piva. „Měli by na ty oblouky napsat zatracený vysvětlení. Projdi tudy a můžou tě zatraceně oběsit. A oběsí. Pitomce.“
Birgitte si odfrkla. Mluvili o jeho vzpomínkách. Měla si to dát dohromady. „Když půjdeš dovnitř jinudy, nejspíš to taky zkusí. Prolít v jejich království krev může mít zvláštní následky. Pokusí se ti polámat kosti při pádu nebo tě omámit do spánku. A vyhrajou, Mate. Je to jejich svět.“
„A když budeme švindlovat?“ zeptal se Mat. „Železo, hudba, oheň.“
„To není švindlování. To je být chytrý. Každý, kdo vstoupí do věže a má alespoň špetku rozumu, s sebou tyhle věci má. Ale jenom jeden z tisíce se dostane zpátky ven, Mate.“
Zaváhal a pak vylovil z kapsy hrstičku mincí. „Co myslíš, jaká je šance, že když je vyhodím do vzduchu, padne na všech hlava? Jedna k tisíci?“
„Mate…“
Vyhodil je nad stůl. Ve spršce spadly dolů a narazily do stolu. Ani jedna z nich se neodrazila nebo neskutálela ze stolu na zem.
Mat se na mince nedíval. Zatímco se kutálely a zastavovaly, hleděl Birgitte do očí. Pohlédla na mince. Všechny ležely hlavou nahoru.
„Jedna ku tisíci je dobrá pravděpodobnost,“ řekl. „Pro mě.“
„Zatracenej popel. Jsi stejně hrozný jako Elain! Copak to nechápeš? Stačí jediný špatný hod. Dokonce i ty občas prohraješ.“
„Já to risknu. Ať shořím, Birgitte, vím, že je to pitomost, ale udělám to. Jak to, že toho o té věži vůbec tolik víš? Byla jsi uvnitř, je to tak?“
„Ano,“ přiznala.
Mat se zatvářil samolibě. „No, tak ty ses ven dostala! Jak se ti to povedlo?“
Chvíli mlčela a pak zvedla džbánek s mlékem. „Předpokládám, že tahle legenda se nedochovala?“
„Já ji neznám,“ řekl Mat.
„Vydala jsem se dovnitř, abych je požádala, aby zachránili život mé lásce,“ řekla. „Stalo se to po bitvě u Lahpointských kopců, kde jsme vedli Buchanerskou rebelii. Gaidal utrpěl strašlivé zranění; ránu do hlavy, kvůli které nebyl schopný rozumně uvažovat. Občas zapomínal, kdo jsem. Rvalo mi to srdce, a tak jsem ho vzala do věže, aby ho vyléčili.“
„A jak ses dostala ven?“ zeptal se Mat. „Jak jsi je oblafla?“
„Nedostala,“ řekla Birgitte tiše.
Mat ztuhl.
„Eelfinnové ho nevyléčili,“ pokračovala. „Oba nás zabili. Nepřežila jsem to, Mate. Tahle legenda končí takhle.“
Zmlkl. „Aha,“ řekl nakonec. „No, to je teda docela smutnej příběh.“
„Všechny nemůžou skončit vítězstvím. Gaidal a já jsme na ty šťastný konce stejně moc nebyli. Pro nás bylo lepší slavně shořet.“ Zašklebila se, když si vzpomněla najedno vtělení, kde byli nuceni spolu pokojně zestárnout. Nejnudnější život, jaký kdy prožila, přestože v té době – neboť si nebyla vědoma své důležitější role ve vzoru – byla spokojená.
„No ale já stejně půjdu,“ řekl Mat.
Vzdychla. „Nemůžu jít s tebou, Mate. Nemůžu opustit Elain. Ona je lehkomyslná stejně jako ty nafoukaný a já mám v úmyslu se postarat, aby zůstala naživu.“