„Nečekám, že se mnou půjdeš,“ řekl Mat spěšně. „Ať shořím, o to nežádám. A…“ Zamračil se. „Je stejně lehkomyslná jako já co?“
„To je jedno,“ řekla a napila se mléka. Pro mléko měla slabost, ačkoli to lidem nevykládala. Samozřejmě bude šťastná, až bude moct znovu pít; Snertův pěnivý mok jí chyběl. Měla hnusné pivo stejně ráda jako ošklivé muže.
„Přišel jsem za tebou, protože potřebuju pomoc,“ řekl Mat.
„Co víc chceš slyšet? Vezmeš si železo, oheň a hudbu. Železo jim ublíží, odrazí je a zadrží. Oheň je vyděsí a zabije. Hudba je omámí. Ale zjistíš, že čím dýl budeš oheň a hudbu používat, tím méně účinku budou mít.
Věž není místo, je to portál. Jakási brána na křižovatky mezi jejich říšemi. Najdeš je tam oboje, aelfinnské hady i eelfinnské lišky. Teda pokud právě spolupracujou. Mají podivné vztahy.“
„Ale co chtějí?” zeptal se Mat. „Myslím od nás. Proč se starají?“
„Emoce,“ řekla Birgitte. „Proto postavili portály do našeho světa, to proto nás lákaji dovnitř. Krmí se tím, co cítíme. Z nějakého důvodu mají obzvlášť rádi Aes Sedai. Možná, že ti s jedinou silou chutnají jako silné pivo.“
Mat se viditelně otřásl.
„Uvnitř to bude matoucí,“ řekla Birgitte. „Dostat se tam na jakékoli určité místo je složité. Když jsem tam prošla přes věž místo oblouku, vystavilo mě to nebezpečí, ale věděla jsem, že pokud se dostanu do té velké síně, dokážu se s nima dohodnout. Mimochodem, pokud půjdeš do věže, nedostaneš nic zadarmo. Něco od tebe budou chtít, něco, co je ti drahé.
Každopádně jsem přišla na způsob, jak velkou síň najít. Železný prach, který jsem za sebou nechávala na křižovatkách, kudy jsem procházela, takže jsem věděla, kudy už jsem šla. Víš, nedokázali se ho dotknout a… viš jistě, že jsi ten příběh nikdy neslyšel?“
Mat zavrtěl hlavou.
„Tady v okolí býval oblíbený,“ řekla a zamračila se. „Před sto lety, nebo tak nějak.“
„Zníš uraženě.“
„Byl to dobrý příběh,“ řekla.
„Pokud to přežiju, řeknu Tomovi, ať o tom složí zatracenou baladu, Birgitte. Pověz mi o tom prachu. Fungovalo to?“
Zavrtěla hlavou. „Stejně jsem se ztratila. Nevím, jestli ten prach nějak odfoukli nebo jestli to místo je tak obrovské, že jsem nikdy nedorazila dvakrát na stejné místo. Skončila jsem zahnaná do kouta, oheň dohořel, lyra rozbitá, tětiva luku přetržená, Gaidal za mnou v bezvědomí. Některé dny, když jsme tam byli, mohl chodit, ale jindy byl příliš omámený, takže jsem ho táhla na nosítkách, které jsem si přinesla.“
„Některé dný!“ zopakoval Mat. „Jak dlouho jste tam byli?“
„Měla jsem zásoby na dva měsíce,“ řekla Birgitte a zašklebila se. „Nevím, jak dlouho jsme vydrželi potom, co nám došly.“
„Zatracenej popel!“ řekl Mat a přihnul si piva.
„Říkala jsem ti, ať dovnitř nechodíš,“ řekla Birgitte. „1 když svoji kamarádku najdeš, nikdy se nedostanete zpátky ven. Na tom místě se můžeš potulovat týdny a nikdy nezabočit doleva ani doprava, můžeš jít pořád rovně chodbu za chodbou. Všechny stejné. Velká síň by klidně mohla ležet jen pár minut chůze daleko, kdybys věděl, kudy se dát. Ale pořád ji míjíš.“
Mat zíral do džbánku a snad si přál, aby si objednal něco silnějšího.
„Rozmýšlíš se?“
„Ne,“ řekl. „Ale až se dostaneme ven, Moirain by to měla zatraceně ocenit!“ Dva měsíce? Zamračil se. „Počkat. Jestli jste tam oba umřeli, jak se ten příběh dostal ven?“
Pokrčila rameny. „Nikdy jsem to nezjistila. Možná některá z Aes Sedai využila svoje otázky a zeptala se. Tehdy jsem se jmenovala Jethari Měsíční tanečnice. Víš určitě, že jsi ten příběh nikdy neslyšel?“
Znovu zavrtěl hlavou.
Vzdychla se a opřela. Dobrá, všechny příběhy o ní nemohly přetrvat věčně, ale myslela by si, že tenhle vydrží ještě pár pokolení.
Zvedla džbánek, aby dopila mléko. K ústům už ho nepřiložila. Ztuhla, když ucítila z Elain příval emocí. Hněv, zuřivost, bolest.
Birgitte praštila džbánkem o stůl, hodila před sebe pár mincí a se zaklením vstala.
„Co je?“ zeptal se Mat, který stál v mžiku na nohou.
„Elain. V maléru. Zase. Je zraněná.“
„Zatracenej popel,“ vyhekl Mat, popadl kabát a hůl a rozběhli se k východu.
KAPITOLA 23
Liščí hlavy
Elain převracela zvláštní medailon v prstech a přejížděla po liščí hlavě, vyobrazené na líci. Stejně jako v případě mnoha jiných ter’angrialů bylo těžké určit, z jakého kovu byl původně vyroben. Smysly jejího nadání jí napovídaly stříbro. Nicméně medailon už stříbrný nebyl. Byl to nějaký jiný materiál, nějaký nový.
Zpěvačka Šťastlivcovy divadelní společnosti pokračovala ve zpěvu. Byl to nádherný zpěv, čistý a vysoký. Elain seděla v polstrovaném křesle na pravé straně síně, která byla přestavěna tak, že vpředu stálo vyvýšené pódium pro herce. Za Elain stála dvojice Birgittiných gardistek.
V místnosti vládlo šero, narušované jen mihotavým svitem malých luceren, umístěných za modrými skly ve výklencích na stěnách. Modré světlo bylo zahlceno zářícími žlutými lampami, umístěnými kolem pódia.
Elain představení stěží věnovala pozornost. Mnohokrát poslouchala Smrt princezny Wališen jako baladu a příliš nechápala, proč by se do ní mělo přidávat mluvené slovo a herci, místo aby ji celou zpíval jeden bard. Ale byla to Ellorienina nejoblíbenější balada a pochvalné zprávy, které o těchto hercích přicházely z Cairhienu – kde je šlechta nedávno objevila – vyvolávaly zájem mnoha andorských urozených paní a pánů.
Proto tento večer. Ellorien přijala Elainino pozvání; nejspíš byla zvědavá. Proč je Elain tak troufalá a pozvala ji? Elain brzy využije toho, že zde Ellorien je. Ale ještě ne. Ať si ta žena nejdřív užije představení. Očekávala politickou léčku. Čekala, že Elain přijde a posadí se do křesla poblíž nebo snad pošle sloužícího s nabídkou.
Elain neudělala ani jedno a místo toho seděla a prohlížela si liščí ter’angrial. Navzdory tomu, že šlo jen o jediný kus kovu, to bylo složité umělecké dílo. Cítila tkaniva, která byla při jeho výrobě použita. Jejich spletitost dalece přesahovala jednoduchost pokřivených snových prstenů.
Snažila se medailon napodobit, ale něco dělala špatně. V měšci měla jeden z neúspěšných pokusů. Nechala si odlít kopie tak přesné, jak její stříbrotepci dokázali, i když tušila, že podoba není důležitá. Množství stříbra z nějakého důvodu ano, ale jeho tvar ne.
Už byla blízko. Kopie v jejím váčku nefungovala dokonale. Méně silná tkaniva sklouzla po každém, kdo medailon měl, ale mocná se z nějakého důvodu nedala odrazit. Ještě větší problém představovalo, že když se kopie dotýkala, nedokázala usměrňovat.
Držela-li originál, usměrňovat mohla. Vskutku, když zjistila, že dotek medailonu jejím tkanivům vůbec nabrání, zatočila sejí hlava. Těhotenství bránilo – stáleji to rozčilovalo – ale bylo možné držet liščí hlavu a usměrňovat.
Ale s kopií to nešlo. Neudělala ji správně. A naneštěstí ji docházel čas. Mat bude svůj medailon brzy potřebovat zpátky.
Vytáhla kopii, položila ji na vedlejší sedadlo a pak uchopila zdroj a spředla ducha. Když to udělala, několik žen z rodinky, jejichž hlouček sledoval představení pár sedadel od ní, k ní zalétlo pohledem. Většina byla příliš zaujatá písní.