Elain se natáhla a dotkla medailonu. Její tkanivo se okamžitě rozpadlo a zdroj jí vyklouzl. Hodně se to podobalo tomu, jako by ji přikryl štít.
Vzdychla, právě když píseň dosáhla vrcholu. Kopie byla tak blízko a zároveň takovým zklamáním. Nikdy by nenosila nic, co by jí zabránilo dotýkat se zdroje, dokonce ani kdyby ji to chránilo.
Přesto to nebylo úplně k ničemu. Možná by mohla dát jednu kopii Birgitte a několika kapitánům gardy. Nebylo by vhodné, aby jich udělala příliš mnoho. Ne když se daly použít proti Aes Sedai.
Nemohla by třeba dát jednu z těch kopii Matovi? Protože neumí usměrňovat, nezjistil by to…
Ne, napomenula se a potlačila to pokušení dřív, než se mohlo příliš rozvinout. Slíbila, že Matův medailon vrátí, a udělá to. Ne nějakou kopii, která nefunguje tak dobře. Schovala oba medailony do kapsy šatů. Když teď ví, že dokáže Mata přimět, aby se s medailonem načas rozloučil, možná by ho mohla přesvědčit, aby jí dal víc času. Ačkoli přítomnost gholama jí dělala starosti. Jak se s tou věcí vypořádat? Možná že by kopie medailonu pro všechny její stráže přece jen nebyl špatný nápad.
Poslední vysoký tón pohasl jako svíčka, které dohořel knot, a píseň skončila. Brzy poté byla hra u konce a ze tmy vyskočili muži v bílých maskách. Zářivě se zablesklo, když něco hodili do jedné z luceren, a když se světlo rozptýlilo, Wališen ležela na jevišti mrtvá a její rudé šaty se kolem ní rozprostíraly jako prolitá krev.
Obecenstvo vstalo a začalo tleskat. Většina z nich patřila k rodince, ačkoli nemalou část z nich tvořili členové doprovodů hlav rodů, které pozvala. Všechno to byli lidé, kteří ji podporovali. Samozřejmě Dyelin, a mladý Konail Northan a stejně mladá – ale dvojnásob pyšná – Katalyn Haevin.
Poslední urozenou zde byla Sylvase Caeren. Co si o ni myslet? Elain zavrtěla hlavou, vsunula falešnou liščí hlavu do váčku a zdrženlivě se připojila k potlesku. Herci se budou soustředit jen na ni. Pokud nedá najevo uznání, budou se tím užírat celou noc.
Poté se Elain odebrala do nedalekého salonu, vybaveného čalouněnými křesly se širokými područkami, kde se dalo odpočívat a rozprávět. U stěny místnosti se táhl pult, obsluhovaný sloužícím v nažehlené červenobílé livreji. Stál s rukama založenýma za zády a uctivě čekal, zatímco se lidé trousili dovnitř. Ellorien zde samozřejmě nebyla – k základním pravidlům zdvořilého chování hosta patřilo počkat, až hostitel odejde jako první. Přestože spolu Ellorien a Elain nevycházely právě nejlépe, chovat se nezdvořile by ničemu neprospělo.
Brzy poté, co Elain dorazila, se objevila i Ellorien. Kyprá žena si povídala s jednou z členek rodinky a demonstrativně si nevšímala hlav rodů, které byly poblíž. Její hovor zněl nucené. Nejspíš se dalo čekat, že se salonu úplně vyhne, ale Elain věděla, že ta žena bude nepochybně chtít dát najevo, že svůj názor na rod Trakandů nezměnila.
Elain se usmála, ale nepřidala se k ní, místo toho se obrátila k Sylvase, která právě vešla. Modrooká dívka průměrné postavy by bývala mohla být hezká, kdyby se netvářila tak bezvýrazně. Ne bez emocí jako Aes Sedai. Naprosto bezvýrazně. Někdy to vypadalo, jako by Sylvase byla figurína ve výloze. Avšak při jiných příležitostech v ní byla vidět pronikavá mazanost, skrytá hluboko vevnitř.
„Děkuji za pozvání, Veličenstvo,“ řekla Sylvase klidně hlasem, jehož monotónnost byla téměř děsivá. „Bylo to nanejvýš poučné.“
„Poučné?“ zeptala se Elain. „Doufala jsem že to bude zábavné.“
Sylvase neodpověděla. Zalétla pohledem k Ellorien a konečně dala najevo nějaké city. Ledový odpor, z něhož člověka mrazilo. „Proč jsi pozvala ji, Veličenstvo?“
„Rod Caerenů byl s Trakandy také kdysi ve sporu,“ řekla Elain. „Ti, jejichž věrnost je nejtěžší získat, jsou často ti nejcennější, když se to povede.“
„Ona tě nebude podporovat, Veličenstvo,“ řekla Sylvase stále příliš klidným hlasem. „Ne po tom, co udělala tvá matka.“
„Když moje matka před lety získala trůn,“ řekla Elain a pohlédla na Ellorien, „byly zde rody, o kterých se říkalo, že je nikdy nezíská. A přesto sejí to povedlo.“
„A co? Ty už máš dostatečnou podporu, Veličenstvo. Už jsi vyhrála.“
„Jednou.“
Zbytek zůstal nevyřčen. Vůči rodu Traemanů měla dluh cti. Ucházet se o Ellorienino uznání nebylo jen o posílení Lvího trůnu. Šlo o napravení rozporů, které způsobila Elainina matka, když byla pod Gaebrilovým vlivem. O napravení pověsti jejího rodu, o napravení křivd, které se napravit daly.
Sylvase to nepochopí. Elain se dozvěděla o tom, jaké měla ta ubohá dívka dětství; ta nebude mít v čest hlavy rodu velkou důvěru. Zdálo se že Sylvase věří jen dvěma věcem: moci a pomstě. Dokud bude Elain podporovat a nechá se vést, nebude představovat přítěž. Ale nikdy nebude pro rod Trakandů představovat posilu jako Dyelin.
„Jak můj tajemník vyhovuje tvým potřebám, Veličenstvo?“ zeptala se Sylvase.
„Myslím, že docela dobře,“ odpověděla Elain. Zatím z něj nevypadlo nic užitečného, ačkoli mu Elain nedala svolení provádět během výslechů nic příliš drastického. Byla polapená v hlavolamu. Pronásledovala tu skupinu černých adžah snad celou věčnost. Konečně je měla… ale co s nimi?
Birgitte zdánlivě zajala ženy živé, aby je bylo možno vyslechnout a pak je Bílá věž mohla soudit. To však znamenalo, že nemají důvod mluvit; věděly, že nakonec skončí na popravišti. Takže Elain buď musela být ochotná se s nimi dohodnout, nebo musela vyslýchajícímu dovolit použít nejzazší prostředky.
Královna musela být dost tvrdá, aby takové věci dovolila. Nebo to jí alespoň vysvětlovali učitelé a vychovatelé. O vině těch žen nebylo sebemenšího sporu a už toho napáchaly tolik, aby si vysloužily tucet smrtí. Elain si však nebyla jistá, jak hluboko bude ochotná klesnout, aby z nich jejich tajemství vypáčila.
A kromě toho, bylo by to skutečně k něčemu? Ispan svazoval nějaký nátlak nebo přísahy; tyhle na tom pravděpodobně budou stejně. Byly by schopné prozradit něco užitečného? Kéž by jenom existoval způsob, jak…
Zaváhala a přeslechla další Sylvasinu poznámku, protože ji něco napadlo. Birgitte by se to samozřejmě nelíbilo. Birgitte se nelíbilo nic. Elain však cítila, že Birgitte z paláce odešla někam pryč, možná vyrazila na obhlídku vnějších strážních stanovišť.
„Omluv mě, Sylvase,“ řekla Elain. „Právě jsem si vzpomněla na něco, co rozhodně musím udělat.“
„Ovšem, Veličenstvo,“ řekla dívka plochým, téměř nelidským hlasem.
Elain ji opustila a rychle přivítala – a popřála hezký večer – ostatním. Konail vypadal znuděně. Přišel, protože se to od něj čekalo. Dyelin se jako vždy chovala mile, ale opatrně. Elain se vyhnula Ellorien. Pozdravila všechny významné lidi v místnosti. Jakmile skončila, vydala se k východu.
„Elain Trakandovno,“ zavolala Ellorien.
Elain se zastavila a v duchu se usmála. Obrátila se a pečlivě ze svého výrazu potlačila všechny emoce kromě úmyslné zvědavosti. „Ano, urozená paní Ellorien?“
„Pozvalas mě sem jen proto, aby sis mě nevšímala?“ vyptávala se žena přes celou místnost. Ostatní hovor utichl.
„Vůbec ne,“ řekla Elain. „Prostě jsem jen měla dojem, že by sis to tady lépe užila, kdybych tě nenutila se mnou jednat. Dnes večer nemělo jít o politiku.“