Ellorien se zamračila. „A o co tedy?“
„O to, abychom si užili hezkou baladu, urozená paní Ellorien,“ řekla Elain. „A snad o to, abych ti připomněla časy, kdy ses často ráda bavila ve společnosti rodu Trakandů.“ Usmála se, lehce kývla hlavou a odešla.
Ať si o tom popřemýšlí, pomyslela si Elain spokojeně. Ellorien se nepochybně doslechla, že Gaebril byl jeden ze Zaprodanců. Možná tomu ta žena nevěřila, ale snad si vzpomene na roky vzájemné úcty, kterou si s Morgasou prokazovaly. Mělo by pár krátkých měsíců dát zapomenout rokům přátelství?
U paty schodiště, které vedlo ze salonu, Elain našla Kailu Bent, jednu z kapitánek Birgittiných gardistek. Vytáhlá rusovláska přátelsky klábosila se dvěma gardisty, kteří oba vypadali, že by rádi získali její přízeň. Jakmile si všimli Elain, všichni tři se vymrštili do pozoru.
„Kam odešla Birgitte?“ zeptala se Elain.
„Šla vyšetřit výtržnost u brány, Veličenstvo,“ řekla Kaila. „Doslechla jsem se, že o nic nešlo. Ten žoldnéřský kapitán, který tě předtím navštívil, se pokoušel proklouznout na palácové pozemky. Kapitánka Birgitte ho vyslýchá.“
Elain zvedla obočí. „Mluvíš o Matrimu Cauthonovi?“
Žena přikývla.
„Ona ho ‚vyslýchá’?“
„Tak jsem to slyšela, Veličenstvo,“ odpověděla Kaila.
„To znamená, že spolu vyrazili pít,“ povzdechla si Elain. Světlo, to bylo ale špatné načasování.
Nebo dobré? Pokud Birgitte odešla s Matem, nemůže nic namítat proti Elainině plánu ohledně černých adžah. Elain se začala usmivat. „Kapitánko Bent, pojď se mnou.“ Vyšla z divadla a vstoupila do paláce. Žena ji následovala a mávnutím ruky vyzvala oddíl gardistek, které stály v hale, aby šly s nimi.
Elain se v duchu usmála a začala vydávat rozkazy. Jedna z gardistek s nimi odběhla, přestože se zdálo, že ji podivný seznam rozkazů mate. Elain došla do svých komnat, posadila se a přemýšlela. Bude muset jednat rychle. Birgitte měla mrzutou náladu; Elain to cítila skrz pouto.
Brzy dorazil sluha s velkým černým pláštěm. Elain vyskočila, oblékla si ho a pak uchopila zdroj. Musela to zkusit třikrát! Zatracenej popel, s těhotenstvím byly občas hrozné potíže.
Spředla kolem sebe tkanivo ohně a vzduchu a použila Mlžné zrcadlo, aby vypadala vyšší a impozantnější. Přinesla si šperkovnici a vylovila malý šperk ze slonoviny zpodobňující sedící ženu zahalenou vlastními vlasy. Angrial použila, aby do sebe natáhla tolik jediné síly, kolik si troufla. Na každého, kdo ji uvidí a umí usměrňovat, bude působit vskutku velkolepě.
Ohlédla se na gardistky. Očividně byly zmatené a ruce bezděčně držely na mečích. „Veličenstvo?“ zeptala se Kaila.
„Jak vypadám?“ řekla Elain, kroutíc tkanivo, aby měla hlubší hlas.
Kaila vyvalila oči. „Jako oživlý bouřkový mrak, Veličenstvo.“
„Takže impozantně?“ zeptala se Elain, a když uslyšela nebezpečný, téměř nelidský zvuk svého hlasu, lehce nadskočila. Dokonalé!
„Řekla bych, že ano,“ přikývla gardistka a jednou rukou si promnula bradu. „I když ty trepky trochu kazí dojem.“
Elain sklopila pohled a při pohledu na růžové hedvábí zaklela. Vytvořila další tkanivo a její nohy ve střevících zmizely. Tkanivo způsobí, že bude vypadat, jako by plula vzduchem, zahalená pulsujícím příkrovem temnoty, s povlávajícím pláštěm a pruhy černé látky kolem. Tvář měla zcela skrytou v temnotě. Všechno doplnila dvěma slabě zářícími rudými body v místech, kde by měly být oči. Jako uhlíky, žhnoucí tmavě karmínovým světlem.
„Světlo nás zachovej,“ zašeptala jedna z gardistek.
Elain si pro sebe přikývla a srdce se jí rozbušilo vzrušením. Nebála se. Bude v bezpečí. Slibovalo to Minino vidění. Znovu si v duchu prošla své plány. Byly spolehlivé. Ale existuje jen jeden způsob, jakje opravdu vyzkoušet.
Elain převrátila tkaniva a zavázala je. Pak se obrátila ke strážím. „Zhasněte světla,“ řekla jim, „a nehýbejte se. Brzy se vrátím.“
„Ale…“ ozvala se Kaila.
„To je rozkaz, gardistko,“ prohlásila Elain rozhodně. „Měla bys ho poslechnout.“
Žena váhala. Nejspíš věděla, že Birgitte by tohle nikdy nepřipustila. Ale Kaila naštěstí nebyla Birgitte. Zdráhavé vydala rozkaz a světla v místnosti byla zhasnuta.
Elain sáhla do kapsy, vytáhla pravý medailon s liščí hlavou a sevřela ho v ruce. Zhluboka se nadechla a vytvořila průchod. Proužek světla v temné místnosti jasně zazářil, žhnul a zaléval je bledou, měsíčnímu svitu podobnou září. Otevřel se do místnosti, ve které vládla podobná tma.
Elain prošla skrz a ocitla se v palácovém žaláři, v jedné z kobek. Na opačné straně cely, vedle masivních dveří s malým zamřížovaným okénkem nahoře, kterým do vlhké místnosti pronikalo jediné světlo, klečela žena. Vpravo od Elain stálo úzké lůžko a vlevo kbelík, sloužící jako nočník. Maličká cela páchla plísní a výkaly a poblíž Elain jasně slyšela škrábání krys. Pro ženu, kterou měla před sebou, jí to však stále připadalo jako přepychové obydlí.
Elain si Česmal vybrala po pečlivé úvaze. Vypadalo to, že ta žena mezi černými požívá určitou autoritu, byla dostatečně mocná, aby se před ní většina ostatních sklonila. Ale když se s ní Elain setkala naposledy, také se zdálo, zeji více ovládají city než rozum. To bude důležité.
Vysoká krásná žena se otočila okamžitě poté, co Elain vešla do kobky. Elain zatajila dech. Divadlo naštěstí zabralo. Česmal se vrhla na slámou pokrytou podlahu cely.
„Vznešená,“ sykla žena. „Měla jsem…“
„Ticho!“ zařvala Elain hromovým hlasem.
Česmal se přikrčila a pak vrhla rychlý pohled stranou, jako by čekala, až dovnitř nahlédnou stráže. Venku budou ženy z rodinky, které nad Česmal udržují štít; Elain je cítila. Navzdory hluku nikdo nepřišel. Rodinka poslouchala Elaininy rozkazy, jakkoli byly nezvyklé.
„Jsi míň než krysa,“ řekla Elain maskovaným hlasem. „Melas za úkol postarat se o slávu Velikého pána, ale cos udělala? Nechala se těmihle hlupáky, těmihle dětmi, zajmout?“
Česmal zakvílela a přitiskla se blíž k podlaze. „Jsem prach, Vznešená. Nejsem nic! Zklamaly jsme tě. Prosím, nezabíjej mě!“
„A proč bych neměla?“ obořila se na ni Elain. „Zrovna práci vaší skupiny poznamenává selhání za selháním! Cos udělala, co by mě mohlo přesvědčit, abych tě nechala žít?“
„Zabily jsme spoustu těch hlupáků, kteří pracují proti Velikému pánovi!“ zakvílela Česmal.
Elain s sebou trhla, obrnila se, vytvořila bič ze vzduchu a švihla jím ženu přes záda. Nebylo to o nic víc, než si Česmal zasloužila. „Vy?“ řekla. „Vy jste s jejich smrtí neměly nic společného! Myslíš, že jsem nevědomá!“
„Ne, Vznešená,“ zaúpěla Česmal a ještě víc se schoulila. „Prosím!“
„Tak mi dej důvod, proč tě nechat žít.“
„Mám informaci, Vznešená,“ řekla Česmal rychle. „Jeden z těch, které jsme měly vypátrat, z těch mužů, co mají být za každou cenu zabiti… jeden je tady v Caemlynu!“
Co to má znamenat? Elain zaváhala. „Pověz mi víc.“
„Patří k žoldnéřské armádě,“ řekla Česmal a zdálo se, že sejí ulevilo, že je její informace vítaná. „Je to ten muž s pronikavýma očima, který nosí klobouk a oštěp se znamením krkavců!“
Mat? Temní druzi loví Mata? Pravda, Mat je Randův přítel a taveren. Ale co Mat provedl, že si vysloužil hněv samotných Zaprodanců? Ještě víc ji znepokojovalo, že Česmal ví o tom, že je Mat ve městě. Dorazil až potom, co byly černé sestry uvězněny! To znamenalo…