Samozřejmě, že její děti budou v pořádku. Ona bude v pořádku. Zareagovala na bolest přehnaně; ve skutečnosti se nebála. Ale i tak bude nejlepší…
„Zdravím, má královno,“ zašeptal jí do ucha mužský hlas těsně předtím, než jí v boku vykvetla další bolest. Zalapala po dechu a klopýtla vpřed. Něčí ruka se natáhla a vytrhla jí medailon z prstů.
Elain se prudce otočila a okolí jako by se rozmazalo. Po boku jí stékalo něco teplého. Krvácí! Byla tak ohromená, že cítila, jak jí vyklouzl zdroj.
V chodbě za ní stál Doilin Mellar, v pravé ruce držel zakrvácený nůž a v levé potěžkával medailon. V protáhlé, ostře řezané tváři mu zářil téměř chtivý úsměv. Přestože měl na sobě hadry, vypadal sebejistě jako král na trůnu.
Elain sykla a sáhla po zdroji. Ale nic se nestalo. Za sebou zaslechla uchechtnutí. Nezavázala Česmalin štít! Jakmile Elain pustila zdroj, tkanivo zmizelo. A vskutku, když se Elain podívala, našla tkanivo, které ji odřízlo od zdroje.
Česmal, hezkou tvář zardělou, se na ni usmívala. Světlo! U Elaininých nohou se tvořila kaluž krve. Bylo jí tolik.
Klopýtavě couvla ke stěně chodby, Mellara po jednom boku, Česmal po druhém.
Nemohla zemřít. Min říkala… Mohly jsme si to špatně vyložit. Zaslechla v hlavě Birgittin hlas. Pořád se toho může spousta pokazit.
„Vyléč ji,“ řekl Mellar.
„Cože?“ zeptala se Česmal. Za ní si Eldrit ve dveřích cely oprašovala šaty. Když se Elainino tkanivo vzduchu rozplynulo, spadla na zem, ale stáleji obklopoval štít. Tenhle Elain zavázala.
Mysli, řekla si v duchu Elain, zatímco jí meži prsty kapala krev. Musí z toho být cesta ven. Musí! Světlo! Birgitte, pospěš si!
„Vyléč ji,“ zopakoval Mellar. „Tím nožem jsem ji bodl, aby vás pustila.“
„Pitomče,“ řekla Česmal. „Kdyby tkanivo zavázala, zranění by nás neuvolnilo!“
„Tak to by pak umřela,“ pokrčil Mellar rameny. Změřil si Elain pohledem; krásné oči mu plály chtíčem. „A to by byla škoda. Protože ji slíbili mně, Aes Sedai. Nenechám ji umřít v tomhle žaláři. Neumře, dokud nebudu mít čas si s ní… užít.“ Pohlédl na černou sestru. „A kromě toho, myslíš, že by ty, kterým sloužíme, potěšilo, kdyby zjistili, že jsi nechala královnu Andoru zemřít, aniž bys z ní vypáčila její tajemství?“
Česmal se tvářila nespokojeně, ale zjevně pochopila, že mluví rozumně. Za nimi vyklouzl z cely tajemník a poté, co se rozhlédl oběma směry, se odplížil chodbou ke schodům a spěšně po nich vyběhl. Česmal přešla chodbou k Elain. Světlu díky. Elain se začínala točit hlava. Opřela se zády o stěnu, a sklouzla dolů, dokud neseděla. Bolest zlomeného ramene téměř necítila.
„Hloupá holko,” řekla Česmal. „Samozřejmě jsem tu tvoji hru prohlédla. Jenom jsem odváděla tvoji pozornost, protože jsem věděla, že se blíží pomoc.“
Byla to prázdná slova; lhala kvůli ostatním. Léčení. Elain potřebuje… to… léčení. Mysl sejí kalila a před očima dělala tma. Tiskla si ruku k boku a měla strach o sebe a své děti.
Ruka jí sklouzla. Skrz látku něco ucítila v kapse šatů. Kopii medailonu s liščí hlavou.
Česmal položila Elain ruce na hlavu vytvořila tkanivo léčení. Elain se žilami rozlil led a její tělo přemohlo tkanivo síly. Zhluboka se nadechla a mučivá bolest v jejím boku a rameni zmizela.
„Hotovo,“ řekla Česmal. „A teď rychle, musíme…“
Elain vytrhla druhý medailon a zvedla ho. Česmal ho bezmyšlenkovitě popadla. To jí znemožnilo usměrňovat. Její tkanivo se rozplynulo, včetně Elainina štitu.
Česmal zaklela a medailon pustila. Dopadl na zem a kutálel se pryč, zatímco Česmal spřádala štít.
Elain se štítem neobtěžovala. Tentokrát spředla oheň. Jednoduchý, přímý, nebezpečný. Šaty temné sestry vzplály dřív, než stihla tkanivo dokončit, a rozječela se.
Elain se vyškrábala na nohy. Chodba se otřásala a točila – léčení ji velice vyčerpalo – ale ještě než se všechno přestalo točit, spředla další vlákno ohně a švihla jím po Mellarovi. Ohrozil život jejích dětí! Bodl ji! Ten…
Tkanivo se rozpadlo ve chvíli, kdy se jej dotklo. Usmál se na ni a přišlápl něco botou. Druhý medailon. „Vida vida,“ řekl a zvedl ho. „Další? Když tebou zatřesu, vypadne třetí?“
Elain zasyčela. Hořící Česmal stále vřískala. Spadla na zem, kopala nohama a chodbou se vznášel stále silnější zápach hořícího masa. Světlo! Elain ji nechtěla zabít. Nemohla však ztrácet čas. Spředla vzduch a znovu popadla Eldrit dřív, než mohla žena utéct. Jen pro jistotu ji Elain postrčila mezi sebe a Mellara. Sledoval ji pronikavým pohledem, sunul se vpřed, v jedné ruce držel oba medailony a v druhé dýku. Stále se na ní leskla Elainina krev.
„Ještě jsme spolu neskončili, má královno,“ řekl tiše. „Těmhle ostatním slíbili moc. Ale moje odměna jsi od začátku byla ty. Vždycky si vybírám svoje dluhy.“ Bedlivě Elain sledoval, jako by očekával nějaký úskok.
Kéž by se na nějaký zmohla! Stěží dokázala stát zpříma. Držet zdroj bylo těžké. Couvala a Eldrit držela mezi sebou a Mellarem. Oči mu zalétly k nehybné ženě; stála tam s rukama přitisknutýma vzduchem k bokům a vznášela se asi coul nad zemí. Trhavě skočil vpřed a podřízl Eldrit krk.
Elain se lekla a klopýtla vzad.
„Je mi líto,“ řekl Mellar a Elain chviličku trvalo, než si uvědomila, že mluví k Eldrit. „Ale rozkazy jsou rozkazy.“ S těmi slovy se sklonil a vrazil dýku do těla bezvědomé Temaile.
Nesmí s medailony uniknout! S nesmírným úsilím Elain natáhla jedinou sílu a spředla zemi. Zatímco Mellar vstával, zatáhla za strop nad ním. Kameny se roztříštily a kusy začaly padat dolů, takže Mellar zaječel, zakryl si hlavu a uhnul. Něco zazvonilo. Kov o kámen.
Chodba se otřásla a vzduchem se rozlétl prach. Déšť kamení Mellara zahnal, ale jí zabránil v pronásledování. Zmizel nahoru po schodišti napravo od ní. Vyčerpaná Elain klesla na kolena. Pak však v úlomcích stropních kamenů, které strhla dolů, spatřila něco blýskavého. Kousek stříbřitého kovu. Jeden z medailonů.
Se zatajeným dechem ho popadla. Zdroj jí nevyklouzl, Světlu díky. Zdálo se, že Mellar unikl s kopií, ale originál měla stále ona.
Vzdychla a dovolila si sednout a opřít se zády o chladnou kamennou stěnu. Nejraději by omdlela, ale přinutila se schovat medailon a pak zůstat při vědomí, dokud se v chodbě neobjevila Birgitte. Strážkyně po rychlém běhu lapala po dechu a červený kabát a zlatý cop měla promáčené deštěm.
Za ní do chodby vstoupil Mat, který měl tvář zakrytou šátkem a mokré hnědé vlasy připláclé k hlavě. Očima těkal ze strany na stranu a hůl držel ve střehu.
Birgitte si klekla vedle Elain. „Jsi v pořádku?“ zeptala se naléhavě.
Elain vysíleně přikývla. „Dostala jsem se z toho.“ Svým způsobem. „Neprokázala jsi náhodou světu službu a nezabila cestou dovnitř Mellara?“
„Mellara?“ zeptala se poplašeně Birgitte. „Ne. Elain, máš na šatech krev!“
„Jsem v pořádku,“ řekla. „Vážně, vyléčila mě.“
Takže Mellar byl volný. „Rychle,“ řekla. „Prohledejte chodby. Stráže a rodinka, které to tady hlídaly…“
„Našli jsme je,“ řekla Birgitte. „Nacpané dole ve schodišťové šachtě. Mrtvé. Elain, co se stalo?“ Stranou od nich Mat dloubal do Temailiny mrtvoly a všiml si rány po dýce v její hrudi.
Elain si přitiskla ruce k břichu. Jeji děti budou v pořádku, že ano? „Provedla jsem něco nepředloženého, Birgitte, a vím, že na mě za to budeš ječet. Ale odvedla bys mě prosím nejdřív do mých komnat? Myslím, že bychom měli požádat Melfane, ať se na mě podívá. Jen pro jistotu.“