Hodinu po neúspěšném pokusu o zavražděni Egwain stál Gawyn sám v malém pokoji, který byl součástí amyrlininých komnat. Vysvobodila ho z tkaniva, které jej drželo, a pak mu přikázala čekat.
Konečně Egwain vešla do pokoje. „Posaď se,“ řekla.
Zaváhal, ale její zuřivý pohled by dokázal zapálit svíce. Posadil se na stoličku. V malé místnosti stálo několik prádelníků a truhel na šaty. Dveře vedly do většího obývacího pokoje, kde se chytil do tkaniva; odtamtud pak další do Egwaininy ložnice.
Egwain zavřela dveře a oddělila je tak od spousty gardistů, strážců a Aes Sedai, kteří se hemžili po zbytku komnat. Jejich hovor sem přes zavřené dveře doléhal jako tlumené hučení. Egwain na sobě stále měla červené a zlaté šaty a do tmavých vlasů vpletené zlaté stuhy. Tváře měla zrudlé hněvem. Byla tak ještě krásnější než obvykle.
„Egwain, já…“
„Uvědomuješ si, cos provedl?“
„Sel jsem se přesvědčit, že je žena, kterou miluju, v bezpečí, a našel jsem za jejími dveřmi vraha.“
Založila si ruce pod prsy. Téměř cítil žár jejího hněvu. „Tvoje ječení přilákalo půlku Bílé věže. Viděli, jak ses chytil. Ten vrah teď už nejspíš o mých tkanivech ví.“
„Světlo, Egwain! Mluvíš, jako bych to udělal schválně. Jenom jsem se tě snažil chránit.“
„Neprosila jsem se tě o ochranu! Žádala jsem od tebe poslušnost! Gawyne, copak nechápeš, jakou příležitost jsme promrhali? Kdybys Mesaanu nezahnal, nakráčela by do mojí pasti!“
„To nebyla jedna ze Zaprodanců,“ řekl Gawyn. „Byl to muž.“
„Tvrdil jsi, žes neviděl tvář ani nerozeznal postavu, protože byla rozmazaná.“
„No, ano,“ řekl Gawyn. „Ale bojoval mečem.“
„A žena by nemohla použít meč? Velikost osoby, kterous viděl, naznačuje ženu.“
„Možná, ale jednu ze Zaprodanců? Světlo, Egwain, kdyby to byla Mesaana, použila by sílu a spálila mě na prach!“
„To je jen další důvod,“ řekla Egwain, „proč jsi mě měl poslechnout’. Možná máš pravdu – možná to byl jeden z Mesaaniných nohsledů. Temný druh nebo šedý muž. Pokud tomu tak bylo, mohla jsem ho zajmout a dozvědět se o Mesaaniných intrikách. A Gawyne, co kdybys naše! Mesaanu? Co bys tak mohl udělat?“
Sklopil oči k podlaze.
„Řekla jsem ti, že jsem udělala opatření,“ pokračovala. „A stejně jsi mě neposlechl! Ateď, kvůli tomu, co jsi provedl, ta vražedkyně ví, že jsem ji čekala. Příště bude opatrnější. O kolik životů myslíš, žes nás právě připravil?“
Gawyn držel ruce v klíně a snažil se skrýt pěsti, které svíral. Měl by se stydět, ale dokázal cítit jen hněv. Zuřivost, kterou nedokázal vysvětlit – vztek na sebe samotného, ale hlavně na Egwain, která z počestné chyby udělala osobní urážku.
„Řekl bych,“ promluvil, „že ty vůbec strážce nechceš. Protože ti povídám, Egwain, když nesneseš, aby se o tebe někdo staral, pak ti žádný muž nebude dost dobrý.“
„Možná máš pravdu,“ řekla odměřeně. Se zašustěním suknic otevřela dveře do chodby, vyšla ven a zavřela je za sebou. Nebylo to úplné zabouchnutí.
Gawyn vstal a měl chuť do dveří kopnout. Světlo, to je ale pěkná kaše!
Skrz dveře slyšel, jak Egwain posílá čumily zpátky do postelí a nařizuje věžové gardě, ať je dnes v noci zvlášť ostražitá. To bylo nejspíš hlavně divadlo. Věděla, že to vrah nezkusí znovu hned tak brzy.
Gawyn vyklouzl z místnosti a odešel. Všimla si, jak odchází, ale nic mu neřekla a místo toho se obrátila k Silvianě a tiše s ní rozmlouvala. Červená se na Gawyna zamračila tak, že by se i kámen lekl.
Gawyn minul několik gardistů, kteří – alespoň oni – vypadali, že na Gawyna hledí s úctou. Pokud věděli, překazil pokus připravit amyrlin o život. Gawyn jim salutování oplatil kývnutím. Opodál stál Chubain a zkoumal nůž, který Gawyna málem zasáhl do prsou.
Chubain mu nůž podal. „Už jsi někdy viděl něco takového?“
Gawyn si úzký hladký nůž vzal. Byl vyvážený k vrhání a měl skvěle zpracovanou ocelovou čepel, která se podobala protaženému plameni svíčky. Doprostřed byly zasazené tři úlomky krvavě rudého kamene.
„Co je to za kámen?“ zeptal se Gawyn a podržel si nůž ve světle.
„Nikdy jsem takový neviděl.“
Gawyn nůž několikrát obrátil. Nebyly na něm žádné nápisy či řezby. „Tohle mě jen o vlásek nepřipravilo o život.“
„Jestli chceš, můžeš si ho vzít,“ řekl Chubain. „Možná se můžeš zeptat Bryneových mužů, jestli někdy takový nůž viděli. Máme další, který jsme našli dole v chodbě.“
„Ten mi taky mířil na srdce,“ řekl Gawyn a zasunul si nůž za opasek. „Díky. Mám pro tebe na oplátku dárek.“
Chubain zvedl obočí.
„Stěžoval sis, koliks ztratil mužů,“ řekl Gawyn. „A já mám skupinu vojáků, které můžu jenom doporučit.“
„Z Bryneovy armády?“ zeptal se Chubain bez nadšení. Stejně jako mnozí z věžové gardy na Bryneovo vojsko stále hleděl jako na nepřátelskou sílu.
„Ne,“ řekl Gawyn. „Muže věrné Věži. Některé z těch, kteří se cvičili na strážce a bojovali se mnou na Elaidině straně. Teď si připadají odstavení a raději by se stali vojáky než strážci. Ocenil bych, kdybys jim poskytl domov. Jsou to spolehliví muži a skvělí bojovníci.“
Chubain přikývl. „Pošli je za mnou.“
„Přijdou za tebou zítra,“ řekl Gawyn. „Žádám tě jen o jedno. Pokus seje nerozdělit. Hodně toho spolu prošli. Jejich pouto jim dává sílu.“
„To by neměl být problém,“ řekl Chubain. „Desátou věžovou setninu ti proklatí Seančani pobili téměř do posledního muže. Přidělím tvým chlapcům pár zkušených důstojníků a udělám z nich novou setninu.“
„Děkuju ti,“ řekl Gawyn. Pak kývl k Egwaininým pokojům. „Dávej na ni za mě pozor, Chubaine. Myslím, že je odhodlaná nechat se zabít.“
„Vždycky je mojí povinností amyrlin bránit a podporovat. Ale kde budeš ty?“
„Dala jasně najevo, že strážce nechce,“ řekl Gawyn a v duchu se vrátil k tomu, co mu předtím říkal Bryne. Co kromě Egwain chtěl? Možná bylo načase to zjistit. „Myslím, že už jsem měl dávno navštívit sestru.“
Chubain přikývl a Gawyn odešel. Zašel do kasáren, posbíral si věci – stěží něco víc než náhradní oblečení a zimní plášť – a pak zamířil do stájí a osedlal Výzvu.
Pak koně odvedl k místu určenému pro cestování. Egwain tam stále měla ve službě jednu ze sester. Aes Sedai, která tam dnes v noci byla – drobná rozespalá zelená jménem Nimri – se ho nevyptávala. Otevřela mu průchod na úbočí asi hodinu cesty od Caemlynu.
A tak odešel a nechal za sebou Tar Valon i Egwain al’Vere.
„Co to je?“ vyptával se Lan.
Letitý Nazar vzhlédl od sedlových brašen. Jemné bílé vlasy měl svázané koženou šňůrkou hadori. Nedaleko jejich tábora uprostřed lesa horských borovic zurčel potůček. Na těch borovicích by nemělo být tolik hnědého jehličí.
Nazar do svých sedlových brašen něco schovával a Lan náhodou zahlédl kousek vykukujícího zlata. „Tohle?“ zeptal se Nazar. Vytáhl látku ven: zářivě bílý prapor se zlatým jeřábem vyšitým uprostřed. Byla to jemná práce s překrásnou výšivkou. Lan ho Nazarovi málem vyrval z prstů a roztrhl vejpůl.
„Vidím, jak se tváříš, Lane Mandragorane,“ řekl Nazar. „No, nebuď tak sebestředný. Muž má právo s sebou nosit prapor svého království.“