„Ty jsi pekař, Nazare.“
„Především jsem Hraničář, synu,“ řekl muž a prapor schoval. „To je moje dědictví.“
„Pche!“ řekl Lan a odvrátil se. Ostatní strhávali tábor. Zdráhavé třem nově příchozím dovolil, aby se k němu připojili – byli paličatí jako kanci a on se nakonec musel podřídit své přísaze. Slíbil, že přijme ty, kdo ho chtějí následovat. Formálně vzato ho tihle muži nepožádali, aby mohli jet s ním – prostě to udělali. To stačilo. Kromě toho, pokud hodlají jet stejným směrem, nemá smysl stavět dva tábory.
Lan se umyl a utíral si tvář. Bulen chystal chleba ke snídani. Tenhle borový háj ležel ve východním Kandoru; blížili se k hranici s Arafelem. Možná by mohl…
Ztuhl. V táboře stálo několik nových stanů. S Anderem rozmlouvala skupinka osmi mužů. Tři z nich vypadali vykrmeně – podle šatů to nebyli válečníci, přestože se zdálo, že jsou to Malkierové. Zbylých pět byli Šajnarci s uzly vlasů na temenech, koženými chrániči na pažích a jezdeckými luky v pouzdrech na zádech vedle dlouhých obouručních mečů.
„Co to je?“ dožadoval se Lan odpovědi.
„Weilin, Managan, Gorenellin,“ řekl Ander a ukázal na Malkiery. „Ti další jsou Qi, Joao, Merekel, Ianor. Kuehn…“
„Neptal jsem se kdo,“ prohlásil Lan chladně. „Ptal jsem se co. Cos to udělal?“
Ander pokrčil rameny. „Potkali jsme je, než jsme narazili na tebe. Řekli jsme jim, ať na nás čekají na jižní cestě. Rakim je přivedl dneska v noci, když jsi spal.“
„Rakim měl být na hlídce!“ řekl Lan.
„Hlídkoval jsem místo něho,“ řekl Ander. „Myslel jsem si, že tyhle chlapíky budeme chtít.“
Všichni tři tělnatí kupci pohlédli na Lana a pak padli na kolena. Jeden nezastřeně plakal. „ Tai’šar Malkier. “
Pět Šajnarců Lanoví zasalutovalo. „Dai Saně,“ řekl jeden.
„Sehnali jsme pro věc zlatého jeřába, co šlo,“ dodal druhý z kupců. „Všechno, co jsme za tak krátký čas dokázali nashromáždit.“
„Moc toho není,“ řekl třetí. „Ale také ti poskytneme své meče. Možná to vypadá, že jsme změkli, ale umíme bojovat. Budeme bojovat.“
„Nepotřebuju to, co jste přinesli,“ řekl Lan podrážděně. „Já.
„Než toho povíš příliš, starý kamaráde,“ přerušil ho Ander a položil mu ruku na rameno, „možná by ses na to měl podívat.“ Kývl stranou.
Lan zaslechl rachocení a zamračil se. Obešel několik stromů, aby viděl na cestu do tábora. Přijížděly dva tucty vozů, všechny navršené zásobami – zbraněmi, pytli se zrním, stany. Lan vyvalil oči. Za vozy kráčel dobrý tucet válečných koní a vozy táhli silní voli. Vedle kráčeli vozkové a sloužící.
„Když říkali, že prodali, co šlo, a přivezli zásoby,“ řekl Ander, „mysleli to vážně.“
„S tímhle vším nebudu schopný cestovat nenápadně!“ řekl Lan.
Ander pokrčil rameny.
Lan se zhluboka nadechl. Tak dobře. Poradí si s tím. „Stejně to vypadá, že nám nenápadnost moc nejde. Odteď se budeme tvářit jako karavana, která veze zásoby do Šajnaru.“
„Ale…“
„Složíte mi přísahu,“ obrátil se k mužům. „Každý z vás mi odpřísáhne, že neprozradí, kdo jsem, ani nepošle zprávu nikomu, kdo by mě mohl hledat. Odpřísáhnete to.“
Zdálo se, že Nazar chce něco namítat, ale L.an ho přísným pohledem umlčel. Jeden po druhém přísahali.
Z pěti se staly tucty, ale tím to skončí.
KAPITOLA 24
Postavit se na odpor
„Odpočinek na lůžku,“ oznámila Melfane, když zvedla ucho z dřevěné trubičky, kterou položila Elain na prsa. Porodní bába byla malá žena s plnými tvářemi, která si dnes svázala vlasy průsvitným modrým šátkem. Její pěkné šaty měly bílou a nebesky modru barvu, jako by šije oblékla neustále zatažené obloze navzdory.
„Cože?“ zeptala se Elain.
„Týden,“ řekla Melfane a zahrozila Elain tlustým prstem. „Týden nebudeš vstávat.“
Ohromená Elain zamrkala a vyčerpání ji na okamžik opustilo. Když Melfane ukládala Elain tento nemožný trest, vesele se usmívala. Zůstat v posteli? Týden?
Birgitte stála ve dveřích, Mat v pokoji za ní. Když ji Melfane prohlížela, odešel, ale jinak postával v její blízkosti téměř stejně ochranitelsky jako Birgitte. Nicméně podle toho, jak mluvili, by vás nenapadlo, že o ni mají starost – oba společně nadávali a snažili se trumfnout jeden druhého. Elain se naučila pár nových nadávek. Kdo věděl, že stonožky dělají něco takového?
Nakolik dokázala Melfane říct, její děti byly v pořádku. To bylo to, na čem záleželo. „Zůstat v posteli je samozřejmě nemožné,“ řekla Elain. „Mám spoustu práce.“
„No tak ji budeš muset dělat z postele,“ odvětila Melfane milým, ale naprosto neústupným hlasem. „Tvoje tělo a děti prodělaly obrovský stres. Potřebují čas na zotavení. Budu se o tebe starat a ujistím se, že dodržuješ přísnou dietu.“
„Ale…“
„Nechci slyšet žádné výmluvy,“ přerušila ji Melfane.
„Já jsem královna!“ řekla Elain popuzeně.
„Ajá jsem královnina porodni bába,“ odvětila Melfane stále klidně. „Když usoudím, že tvoje zdraví – a zdraví tvého dítěte – je v ohrožení, nebude v tomhle paláci jediný voják nebo sloužící, který mi nepomůže.“ Pohlédla Elain do očí. „Chtěla by sis to vyzkoušet, Veličenstvo?“
Při představě, jak jí vlastní garda zakazuje opustit komnaty, nebo, co hůře, přivazuje ji k posteli, se Elain přikrčila. Zalétla pohledem k Birgitte, ale dostalo se jí jen spokojeného kývnutí. „Není to o nic víc, než si zasloužíš,“ říkalo to kývnutí.
Elain se podrážděně opřela na posteli. Byla to mohutná postel s nebesy, zdobená červenou a bílou. Pokoj byl vyzdobený nejrůznějšími jiskřivými věcmi z křišťálu a rubínů. Bude z toho opravdu nádherně přepychové vězení. Světlo! To není fér! Zavázala si župan.
„Vidím, že to zkoušet nehodláš,“ řekla Melfane a vstala z okraje lůžka. „Moudré rozhodnutí.“ Podívala se na Birgitte. „Dovolím ti návštěvu hlavního kapitána, abyste probraly události dnešního večera. Ale ne déle jak půl hodiny, rozumíš? Nechci, aby ses přepínala!“
„Ale…“
Melfane opět zahrozila prstem. „Půl hodiny, Veličenstvo. Jsi žena, ne tažný kůň. Potřebuješ odpočinek a péči.“ Obrátila se k Birgitte. „Moc ji nerozrušuj.“
„To by mě ani nenapadlo,“ řekla Birgitte. Konečněji začínal opouštět hněv a nahrazovalo jej pobavení. Nesnesitelná ženská.
Melfane odešla do vnějšího pokoje. Birgitte zůstala na místě a pozorovala Elain přimhouřenýma očima. Z pouta stále vřela a bublala nelibost. Dlouho si jedna druhou prohlížely.
„Co s tebou uděláme, Elain Trakandovno?“ zeptala se Birgitte nakonec.
„Jak to vypadá, zamkneme v ložnici,“ vyštěkla Elain.
„To není špatný řešení.“
„A hodláš mě tady držet věčně?“ zeptala se Elain. „Jako Gelfinu z příběhů, kterou na tisíc let zamkli v zapomenuté věži?“
Birgitte vzdychla. „Ne. Ale šest měsíců nebo tak nějak by mi hodně pomohlo, abych se tak nebála.“
„Na to nemáme čas,“ odvětila Elain. „V téhle době nemáme čas na spoustu věcí. Je nutné podstupovat rizika.“
„Rizika, které zahrnují to, že se královna Andoru vydá sama čelit hordě černých adžah? Jsi jako nějaký krví posedlý pitomec na bojišti, který se sám žene před svými druhy, aniž by mu někdo chránil záda!“