Elain zamrkala pod náporem Birgittina hněvu.
„Copak mi nevěříš, Elain?“ zeptala se Birgitte. „Zbavila by ses mě, kdybys mohla?“
„Cože? Ne! Jistěže ti věřím.“
„Ta proč mi nedovolíš ti pomoct? Já tady teď nemám být. Nemám jiný účel než ten, který jsem dostala shodou okolností. Udělalas ze mě svýho strážce, ale nenecháš mě tě chránit’. Jak ti můžu dělat osobního strážce, když mi neřekneš, že se vystavuješ nebezpečí?“
Elain by si nejraději přetáhla pokrývku přes hlavu, aby těm očím unikla. Jak to, že se právě Birgitte cítila tak raněná? To Elain zranili! „Pokud to něco znamená,“ řekla, „nemám v úmyslu udělat to znovu.“
„Ne, uděláš nějakou jinou nepředloženost.“
„Chci tím, říct, že si budu dávat větší pozor. Možná máš pravdu a vidění neznamená naprostou jistou. Rozhodně mi to nebránilo zpanikařit, když jsem se cítila ve skutečném nebezpečí.“
„Necítila ses ve skutečném nebezpečí, když tě černé adžah svázaly a pokusily se tě odvézt?“
Elain zaváhala. Tehdy měla být vyděšená, ale nebyla. Nejen kvůli Mininu vidění. Černé adžah by ji nezabily, ne za takových okolností. Byla příliš cenná.
Cítit, jak se jí ten nůž zabodává do boku, proniká kůží, noří se k lůnu… to bylo jiné. Hrůza. Pamatovala si, jak svět kolem ní zčernal, stále hlasitější bušení vlastního srdce, jako bubny na konci představení. Ty, které předchází tichu.
Birgitte si Elain měřila hodnotícím pohledem. Cítila Elaininy emoce. Byla královna. Nemohla se vyhýbat rizikům. Ale… snad by se mohla trochu zarazit.
„Tak dobře,“ řekla Birgitte, „zjistilas aspoň něco?“
„Ano,“ odpověděla Elain. Zjistila…“
V tu chvíli se ve dveřích objevila hlava omotaná šátkem. Mat měl zavřené oči. „Jsi oblečená?“
„Ano,“ řekla Elain. „A mnohem elegantněji než ty, Matrime Cauthone. Ten šátek vypadá směšně.“
Zamračil se, otevřel oči, stáhl si šátek a odhalil tvář s ostře řezanými rysy. „Zkus si chodit po městě, aniž by tě poznali,“ řekl. „Vypadá to, že v poslední době každý řezník, krčmář a zatracený mizerný zlodějíček ví, jak vypadám.“
„Černé sestry plánovaly, že tě nechají zavraždit,“ řekla Elain.
„Cože?“ zeptal se Mat.
Elain přikývla. „Jedna se o tobě zmínila. Znělo to, jako že tě temní druzi už nějakou dobu hledají a mají v úmyslu tě zabít.“
Birgitte pokrčila rameny. „Jsou to temní druzi. Nepochybně nás chtějí mrtvý všechny.“
„Tohle bylo jiné,“ řekla Elain. „Vypadalo to… horlivěji. Navrhuju, abys načas vzal rozum do hrsti.“
„To bude těžký,“ poznamenala Birgitte. „Především vzhledem k tomu, že žádný rozum nemá.“
Mat obrátil oči v sloup. „Přišel jsem o vysvětlení, cos dělala v tom proklatým žaláři, pročs tam seděla v louži vlastní krve a vypadala, jako bys prohrála šermířskou šarvátku?“
„Vyslýchala jsem černou adžah,“ řekla Elain. „Do podrobností ti nic není. Birgitte, máš hlášení od stráží?“
„Nikdo neviděl Mellara odcházet,“ řekla Birgitte. „I když jsme v přízemí našli ještě teplé tajemníkovo tělo. Zabila ho rána nožem do zad.“
Elain vzdychla. „Šiaine?“
„Zmizela,“ řekla Birgitte, „a společně s ní i Marillin Gemalfin a Falion Bhoda.“
„Stín nám je nemohl nechat,“ povzdechla si Elain. „Věděly příliš mnoho. Museli je buď zachránit, nebo popravit.“
„No,“ řekl Mat a pokrčil rameny, jsi naživu a tři z nich jsou mrtvé. To zní jako docela dobrý výsledek.“
Ale ti, co unikli, máji kopii tvého medailonu, pomyslela si Elain. Nahlas to ale neřekla. Také se nezmínila o invazi, o níž Česmal mluvila. Samozřejmě si o tom s Birgitte brzy promluví, ale nejdřív o tom chtěla přemýšlet sama.
Mat řekl, že noční události měly „docela dobrý výsledek“. Ale čím déle o tom Elain přemýšlela, tím nespokojenější byla. Blížila se invaze do Andoru, ale ona nevěděla kdy. Stín chtěl Mata mrtvého, ale jak podotkla Birgitte, na tom nebylo nic překvapivého. Ve skutečnosti jediný hmatatelný výsledek nočního dobrodružství bylo vyčerpání, které Elain cítila. To a týdenní vězení ve vlastních komnatách.
„Mate,“ řekla a sundala si jeho medailon. „Na, je načase, abych ti ho vrátila. Měl bys vědět, že mi dneska večer nejspíš zachránil život.“
Došel k ní, dychtivě si ho vzal, ale pak zaváhal. „Povedlo se ti…“
„Zkopírovat ho? Ne dokonale. Ale do určité míry.“
S ustaraným výrazem si ho pověsil kolem krku. „No, je příjemný mít ho zpátky. Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Ale teď na to možná není vhodný čas.“
„Pověz mi to,“ řekla Elain unaveně. „Proč by nebyl.“
„Tak teda, jde o gholama…“
„Většina civilistů z města odešla,“ řekl Yoeli, když s Ituraldem procházeli bránou Maradonu. „Jsme blízko Morny; tohle není poprvé, co evakuujeme. Moje vlastní sestra Sigril velí posledním jezdcům, kteří budou všechno sledovat z hřebene na jihovýchodě, a kdyby to vypadalo, že padneme, pošle zprávu. Dá vědět našim strážním stanovištím kolem Saldeie a požádá o pomoc. Když přijdou, zapálí strážní oheň, aby nás upozornila.“
Muž s hubenou tváří pohlédl se zachmuřeným výrazem na Ituraldeho. „Nebude moc vojáků, kteří by nám mohli přijít na pomoc. Královna Tenobie jich hodně vzala s sebou, když odjela hledat Draka Znovuzrozeného.“
Ituralde přikývl. Při chůzi nekulhal – Antail, jeden z aša’manů, byl docela zdatný v léčení. Ituraldeho muži si vybudovali provizorní tábor na nádvoří těsně za městskými branami. Trolloci sebrali stany, které za sebou nechali, a pak je v noci zapálili, aby na ně bylo vidět při hodování na raněných. Ituralde část vojáků přesunul do prázdných domů, ale zbytek chtěl mít poblíž brány pro případ útoku.
Aša’manové a Aes Sedai léčili Ituraldeho muže, ale věnovali se jen nejhorším případům. Ituralde kývl na Antaila, který v provazy oddělené části nádvoří pracoval se zraněnými. Antail si kývnutí nevšiml. Soustředěně, až mu na čele vyvstával pot, pracoval se silou, na kterou Ituralde nechtěl myslet.
„Víš jistě, že se s nimi chceš setkat?“ zeptal se Yoeli. O rameno měl opřené dlouhé jezdecké kopí s červenožlutým trojúhelníkovým plamencem na konci. Zdejší Saldejci mu říkali zrádcovská vlajka.
Ve městě vládlo nepřátelství a různé skupiny Saldejců na sebe zachmuřeně zahlížely. Mnozí z nich měli na pochvách mečů přivázané propletené kusy černé a žluté látky. Ti Yoeliho zdravili.
Desya gavane cierto cuendarisain carentin, pomyslel si Ituralde. Slova ve starém jazyce. Znamenala „Odhodlané srdce má cenu deseti tvrzení“. Dokázal si domyslet, co ta vlajka znamená. Někdy muž věděl, co musí udělat, ačkoli to znělo špatně.
Dvojice nějakou dobu procházela ulicemi. Maradon se podobal většině měst v Hraničních státech: rovné zdi, hranaté domy, úzké ulice. Domy vypadaly jako pevnůstky, s malými okny a masivními dveřmi. Ulice se prapodivně klikatily a střechy nebyly pokryté došky – jen břidlicovými šindeli, odolnými proti ohni. Uschlou krev na několika klíčových křižovatkách nebylo snadné na tmavém kameni rozeznat, ale Ituralde věděl, po čem se dívat. Yoeli jeho vojáky zachránil poté, co Saldejci svedli boj mezi sebou.
Došli k nevýraznému domu. Cizinec by neměl možnost nijak poznat, že právě toto obydlí patří Vramu Torkumenovi, královnině vzdálenému bratranci, který byl v době její nepřítomnosti ustaven vládcem města. Vojáci u dveří měli žlutočervené pásky. Yoelimu zasalutovali.