Uvnitř se Ituralde s Yoelim vydali vzhůru po úzkém schodišti a vyšplhali po trojích schodech. Téměř v každé místnosti byli vojáci. V nejvyšším patře čtyři muži se zrádcovskou vlajkou střežili velké, zlatém vykládané dveře. Chodba byla tmavá: úzká okna a koberec v černé, zelené a rudé barvě.
„Nějaké hlášení, Tarrane?“ zeptal se Yoeli.
„Nic, pane,“ odpověděl muž a zasalutoval. Měl dlouhý knír a křivé nohy člověka, který je uvyklý na sedlo.
Yoeli přikývl. „Díky, Tarrane. Za všechno.“
„Jsem na tvojí straně, pane. A budu až do konce.“
„Kéž upíráš oči na sever, ale srdce na jih, příteli,“ řekl Yoeli, zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Ituralde jej následoval.
Uvnitř seděl u krbu Saldejec v honosném červeném rouchu a upíjel víno. V protějším křesle seděla žena v krásných červených šatech a vyšívala. Ani jeden se na ně nepodíval.
„Urozený pane Torkumene,“ řekl Yoeli. „Toto je Rodei Ituralde, velitel domanské armády.“
Muž u krbu si nad pohárem vína povzdechl. „Neklepeš, nečekáš, až tě oslovím jako první, přicházíš v době, kteroujsem výslovně chtěl věnovat tichému rozjímání.“
„No tak, Vrame,“ řekla žena, „ty od tohohle chlapa očekáváš dobré způsoby! Teď?”
Yoeli mlčky položil ruku na jílec meče. V místnosti stála směsice nábytku: u stěny místnosti postel, která sem očividně nepatřila, pár truhel a šatních skříní.
„Takže,“ řekl Vram, „Rodei Ituralde. Jsi jeden z hlavních kapitánů. Uvědomuju si, že to může být urážlivý dotaz, ale musím zachovávat formality. Uvědomuješ si, že tím, že jsi do naší země přivedl vojáky, riskuješ válku?“
„Sloužím Drakovi Znovuzrozenému,“ řekl Ituralde. „Tarmon Gai’don přichází a všechna předchozí spojenectví, hranice i zákony jsou podřízeny Drakově vůli.“
Vram mlaskl. „Dračí spřísahanec. Samozřejmě jsem dostával hlášení – a ti muži, kteří pro tebe pracují, to naznačovali dost očividně. Ale přesto je tak zvláštní to slyšet. Uvědomuješ si, jak naprosto bláznivě zníš?“
Ituralde pohlédl muži do očí. Nepovažoval se za Dračího spřísahance, ale nemělo cenu říkat koni kámen a čekat, že s tím všichni ostatní budou souhlasit. „Nájezd trolloků tě nezajímá?“
„Trolloci už tu byli,“ řekl Vram. „Vždycky tu byli trolloci.“
„Královna…“ začal Yoeli.
„Královna,“ přerušil ho Vram, „se brzy vrátí ze své výpravy za odhalením a polapením tohohle falešného Draka. Až se tak stane, nechá tě popravit, zrádce. Tebe, Rodele Ituralde, díky tvému postavení pravděpodobně ušetří, ale nechtěl bych být tvojí rodinou, až dostanou žádost o výkupné. Doufám, že kromě své pověsti jsi taky bohatý. Jinak nejspíš strávíš řadu let v cele, kde budeš dělat generála nanejvýš krysám.“
„Chápu,“ řekl Ituralde. „Kdy ses obrátil ke Stínu?“
Vram vytřeštil oči a vstal. „Ty se opovažuješ nazvat mě temným druhem?“
„N životě jsem pár Saldejců poznal,“ řekl Ituralde. „Některé jsem nazýval přáteli; proti jiným jsem bojoval. Ale nikdy jsem nepoznal žádného, který by se díval, jak lidé bojují proti zplozencům Stínu, a nenabídl jim pomoc.“
„Kdybych měl meč…“ začal Vram.
„Ať shoříš, Vrame Torkumene,“ řekl Ituralde. „Přišel jsem ti sem říct tohle, za ty muže, které jsem ztratil.“
Ituralde se obrátil k odchodu a muž za ním zůstal ohromeně zírat. Yoeli se k Ituraldemu připojil a zavřel za sebou dveře.
„Nesouhlasíš s mým obviněním?“ zeptal se Ituralde, který společně se zrádcem zamířil zpátky ke schodům.
„Vážně se nedokážu rozhodnout, jestli je to hlupák nebo temný druh,“ řekl Yoeli. „Pokud si nedokáže podle té zimy, mraků a zvěstí, že al’Thor dobyl půlku světa, dát dohromady, co je pravda, musí být jedno nebo druhé.“
„Pak se nemáš čeho bát,“ řekl Ituralde. „Nepopraví tě.“
„Zabíjel jsem svoje krajany,“ řekl Yoeli, „vyvolal povstání proti pánovi, určenému královnou, a zmocnil se velení města, ačkoli nemám ani kapku urozené krve.“
„Zaručuju ti, že se to změní ve chvíli, kdy se Tenobie vrátí,“ řekl Ituralde. „Rozhodně sis vysloužil titul.“
Yoeli se na temném schodišti, osvětleném jen seshora a zdola, zastavil. „Vidím, že to nechápeš. Zradil jsem přísahu a zabíjel přátele. Já žádám popravu, jak mám právo.“
Ituraldeho zamrazilo. Zatracení Hraničáři, pomyslel si. „Přísahej Drakovi. On láme všechny přísahy. Nezahazuj život. Bojuj po mém boku v Poslední bitvě.“
„Nebudu se schovávat za výmluvy, urozený pane Ituralde,“ řekl muž a znovu se vydal dolů po schodech. „O nic víc, než jsem se dokázal dívat, jak tvoji muži umírají. Pojď. Postaráme se o ubytování těch aša’manů. Moc rád bych viděl ty ‚průchody’, o kterých mluvíš. Kdybychom je mohli využít k posílání zpráv ven a dodávání zásob dovnitř, mohlo by to být vážně moc zajímavé obléhání.“
Ituralde si povzdechl, ale šel za ním. Nemluvili o tom, že by pomocí průchodů uprchli. Yoeli tohle město neopustí. A jak si Ituralde uvědomil, on neopustí Yoeliho a jeho muže. Ne po tom, čím prošli, aby ho zachránili.
Tohle bylo stejně dobré místo, kde se postavit na odpor, jako každé jiné. Zaručeně mnohem lepší situace, než v jakých se v poslední době nacházel.
Perrin vešel do jejich stanu a našel Faile, jak si kartáčuje vlasy. Byla nádherná. Stále každý den cítil úžas, že je skutečně zpátky.
Obrátila se k němu a spokojeně se usmála. Používala nový stříbrný hřeben, který jí nechal na polštáři – vyměnil ho s Gaulem, který ho našel v Maldenu. Jestliže je pro ni tenhle šanna’har důležitý, pak měl Perrin v úmyslu chovat se stejně.
„Poslové se vrátili,“ řekl Perrin a zavřel za sebou chlopeň. „Bělokabátníci si zvolili bojiště. Světlo, Faile. Donutí mě, abych je rozdrtil.“
„V tom nevidím problém,“ řekla. „Vyhrajeme.“
„Nejspíš,“ odpověděl Perrin a posadil se na polštáře vedle lůžka. „Ale přesto, že nejvíc práce odvedou nejdřív aša’manové, budeme muset bojovat. Což znamená, že o někoho přijdeme. O dobré muže, které potřebujeme v Poslední bitvě.“ Přinutil se otevřít sevřené pěsti. „Světlo spal ty bělokabátníky za to, co udělali, a za to, co dělají.“
„Tohle je výborná příležitost je porazit.“
Perrin zabručel odpověď a nevysvětloval, jak velký pocit zmaru má. Bez ohledu na to, co se stane, ten boj s bělokabátníky prohraje. Na obou stranách budou umírat muži. Muži, které potřebují.
Venku se zablesklo a na stropě stanu se roztančily stiny. Faile přešla k truhle, vytáhla si noční košili a pro něj položila stranou župan. Faile se domnívala, že urozený pán by měl mít župan po ruce pro případ, že by ho v noci potřebovali. Zatím už se několikrát ukázalo, že má pravdu.
Prošla kolem, a přestože se tvářila mile, byly z ní cítit starosti. Vyčerpal všechny možnosti, jak se s bělokabátniky dohodnout po dobrém. Vypadalo to, že ať chce nebo ne, velmi brzy bude opět jeho osudem zabíjení.
Svlékl se do spodků, natáhl se a začal dřímat dřív, než se Faile převlékla.