Do vlčího snu vstoupil pod velkým mečem, zaraženým do země. V dálce rozeznával kopec, kterému Gaul říkal „dobrý sledovací bod“. Tábořiště zásobovali z opačného břehu potoka.
Perrin se obrátil a hnal se k ležení bělokabátníků. Seděli tam jako přehrada na řece a bránili mu běžet dál.
„Hopsale?“ zavolal a rozhlížel se po táboře, jehož nehybné stany stály na otevřené louce. Odpověď nepřišla, takže Perrin tábor ještě chvíli prohledával. Balwer pečeť, kterou mu Perrin popsal, nepoznal. Kdo těmhle bělokabátníkům velí?
Asi o hodinu později Perrin v této věci stále nedošel k žádnému závěru. Nicméně si byl docela jistý, ve kterých stanech mají uložené zásoby; ty by nemusely být tak dobře střežené jako vězňové a – s pomocí průchodů – by jim mohl zásoby spálit.
Možná. Dopisy jejich velícího kapitána se hemžily větami typu: „Dopřeji tvým lidem výhodu pochybností, že neznají tvoji podstatu,“ a „Dochází mi trpělivost s tvým zdržováním,“ a „Existují jen dvě možnosti. Vydej se řádnému soudu, nebo přiveď své vojsko a podrob se soudu Světla.“
Ten muž měl jakousi zvláštní čest, jejíž náznaky Perrin při setkání s ním zahlédl, ale z dopisů cítil ještě něco víc. Ale kdo to byl? Všechny dopisy podepisoval jen jako „pan velící kapitán dětí Světla“.
Perrin vyšel na cestu. Kde je Hopsal? Perrin se hbitě rozběhl pryč. Po chvíli se přesunul na trávu. Půda byla tak měkká, že měl při každém kroku pocit, jako by se jeho noha vymrštila zpátky do vzduchu.
Natáhl se a měl dojem, že na jihu něco cítí. Rozběhl se směrem k tomu; přál si běžet rychleji, tak běžel. Stromy a kopce se míhaly kolem.
Vlci o něm věděli. Byla to smečka Dubové tanečnice, s Nespoutaným, Jiskrou, Úsvitem a ostatními. Perrin cítil, jak spolu rozmlouvají, vzdálený šepot obrazů a pachů. Perrin se rozběhl ještě rychleji a cítil, jak se vítr kolem něj změnil v burácení.
Vlci se začali přesouvat dál na jih. Počkejte! vyslal. Musím se s vámi sejít!
Odpovědělo mu jen pobavení. Náhle mířili na východ a on se zastavil a obrátil. Běžel tak rychle, jak dokázal, ale když se k nim přiblížil, byli náhle někde jinde. Přesunuli se, zmizeli z jihu a objevili se severně od něj.
Perrin zavrčel a náhle běžel po všech čtyřech. Srst mu vlála a s otevřenou tlamou se hnal na sever a nasával hvízdající vítr. Vlci však zůstávali daleko před ním.
Zavyl. Odpověděli mu posměchem.
Přinutil se běžet rychleji, skákal z kopce na kopec, přeskakoval stromy, země se změnila v rozmazanou čáru. Během pár okamžiků se nalevo od něj vynořilo pohoři Oparů a on se prohnal kolem.
Vlci se obrátili na východ. Proč je nedokáže dohnat? Cítil je před sebou. Mladý býk na ně zavyl, ale nedostalo se mu odpovědi.
Nechoď příliš silně, Mladý býku.
Mladý býk se zastavil a okolní svět se zakymácel. Hlavní část smečky pokračovala na východ, ale Hopsal seděl vedle velkého klikatého toku. Mladý býk už zde kdysi byl; bylo to poblíž doupěte jeho předků. Cestoval po řece na hřbetě jednoho z lidských plovoucích stromů. Byl…
Ne… ne… vzpomeň si na Faile!
Jeho srst se změnila na šaty a zjistil, že klečí a opírá se rukama o zem. Zamračil se na Hopsala. „Proč jste utíkali?“ chtěl vědět Perrin.
Chceš se učit, vyslal Hopsal. Jsi pořád šikovnější. Rychlejší. Natáhneš nohy a běžíš. To je dobré.
Perrin se ohlédl směrem, z něhož přiběhl, a pomyslel na tu rychlost. Skákal z jednoho vrcholku kopce na druhý. Bylo to nádherné. „Ale abych to dokázal, musel jsem se stát vlkem,“ řekl Perrin. „A pak mi hrozilo, že tady budu ‚příliš silně’. K čemu je výcvik, když mě nutí dělat věci, které jsi zakázal?“
Rychle obviňuješ, Mladý býku. Mladý vlk, který vyje, štěká a dělá rámus před brlohem. Tak to vlci nedělají.
Hopsal mžiknutím oka zmizel.
Perrin zavrčel a zahleděl se na východ, kde vlky cítil. Rozběhl se za nimi, ale opatrněji. Nemohl si dovolit, aby ho vlk pohltil. Skončil by jako Noam, uvězněný v kleci a beze stopy lidskosti. Proč by ho Hopsal povzbuzoval k něčemu takovému?
Tak to vlci nedělají. Měl na mysli obviňování, nebo to, co se s Perrinem dělo?
Všichni ostatní věděli, že mají skončit s lovem, Mladý býku, vyslal Hopsal z dálky. Jenom tebe bylo třeba zastavit.
Perrin ztuhl a zastavil se na břehu řeky. Lov na bílého jelena. Náhle byl Hopsal na břehu řeky vedle něj.
„Tohle začalo, když jsem začal cítit vlky,“ vyslal Perrin. „Poprvé jsem se přestal ovládat tenkrát s bělokabátniky.“
Hopsal si lehl a položil hlavu na tlapy. Často jsi tady příliš silně, vyslal vlk. 7o děláš.
Hopsal mu to neustále dokola opakoval od chvíle, kdy se s vlkem a vlčím snem seznámil. Náhle v tom však Perrin spatřil nový význam. Bylo to o vstoupení do vlčího snu, ale také o Perrinovi samotném.
Začal vlky obviňovat z toho, co dělá, jak se chová v boji, co se z něj stalo při pátrání po Faile. Ale mohli za to vlci? Nebo to bylo jím? Bylo možné, že právě to v prvé řadě zapříčinilo, že se z něj stal vlčí bratr?
„Je možné,“ zeptal se Perrin, „běžet po čtyřech, ale nebýt tu příliš silně?“
Samozřejmě že ano, vyslal Hopsal a po vlčím způsobu se zasmál – jako by Perrin objevil tu nejsamozřejmější věc na světě. Možná byla.
Možná nebyl jako vlci, protože byl vlčí bratr. Možná byl vlčí bratr, protože byl jako vlci. Nemusel ovládnout je. Musel ovládnout sebe.
„Smečka,“ řekl Perrin. „Jak je dohoním? Když poběžím rychleji?“
7o je jeden způsob. Další je být, kde být chceš.
Perrin svraštil čelo. Pak zavřel oči a využil směr, kterým vlci běželi, aby odhadl, kde budou. Něco se přesunulo.
Když otevřel oči, stál na písčitém svahu, kde z půdy vyrůstaly trsy dlouhé trávy. Napravo od něj se zvedala obrovská hora s rozbitým vrcholkem – jako by jí obří ruka dala pohlavek.
Z lesa vyrazila smečka vlků. Mnozí z nich se smáli. Mladý býk, který loví, místo aby skončil! Mladý býk, který chce skončit, místo aby si užíval lov! Usmál se a snažil se smích dobrosrdečné přijmout, přestože ve skutečnosti se cítil velmi podobně jako toho dne, kdy na něj bratranec Wil nastražil vědro mokrého peří.
Ve vzduchu se něco zatřepotalo. Slepičí pírko. Na okrajích mokré. Perrin sebou polekaně škubl, když si uvědomil, že jsou na zemi všude kolem něj. Když zamrkal, peří zmizelo. Z vlků bylo cítit velké pobavení a vysílali obrazy Mladého býka posypaného peřím.
Ztrať se tady ve snech. Mladý býku. vyslal Hopsal, a ty sny se stanou tímhle snem.
Perrin se poškrábal ve vousech a snažil se potlačit rozpaky. Už předtím zažil nepředvídatelnou povahu vlčího snu. „Hopsale,“ obrátil se k vlkovi. „Jak moc bych mohl změnit okolí, kdybych chtěl?“
Kdybys chtěl? řekl Hopsal. Nejde o to, co chceš, Mladý býku. Jde o to, co potřebuješ. Co víš.
Perrin se zamračil. Občas ho vlkova slova stále mátla.
Náhle se ostatní vlci ve smečce jako jeden obrátili a zahleděli na jihozápad. Zmizeli.