Šli sem. Hopsal vyslal obraz vzdálené zalesněné rokliny. Vlk se připravil vyrazit za nimi.
„Hopsale!“ řekl Perrin a popošel vpřed. „Jaks to věděl? Kam šli? Řekli ti to?“
Ne. Ale můžu jít za nimi.
„Jak?“ zeptal se Perrin.
Je to něco, co jsem vždycky uměl, vyslal Hopsal. Jako chodit. Nebo skákat.
„Ano, ale jak?”
Z vlka byl cítit zmatek. Je to pach, odpověděl nakonec, ačkoli „pach“ byl složitější než jen toto. Byl to pocit, dojem a vůně v jednom.
„Odejdi někam,“ řekl Perrin. „Ať můžu zkusit jít za tebou.“
Hopsal zmizel. Perrin došel k místu, kde vlk před chvílí stál.
Větři, vyslal z dálky Hopsal. Byl dost blízko na to, aby s ním takto hovořil. Perrin se bezmyšlenkovitě natáhl. Našel tucty vlků. Ve skutečnosti ho ohromilo, kolik jich tady na svazích Dračí hory je. Perrin jich nikdy tolik na jednom místě necítil. Proč tady jsou? A nevypadala tady obloha bouřlivěji než na jiných místech vlčího snu?
Hopsala necítil; vlk se nějak uzavřel a znemožnil Perrinovi určit, kde je. Perrin se uklidnil. Větři, říkal předtím Hopsal. Větři jak? Perrin zavřel oči a dovolil, aby mu do nosu plynuly okolní pachy. Borové šišky a smůla, jehličí a listí, kaliny ajedlovce.
A… něco dalšího. Ano, něco cítil. Vzdálený, přetrvávající pach, který jako by sem nepatřil. Mnohé z pachů byly stejné – stejné bohaté vůně přírody a stromů. Tyto se však mísily s vůní mechu a vlhkých kamenů. Vzduch byl jiný. Pyl a květiny.
Perrin pevně zavřel oči a zhluboka dýchal. Nějak si v mysli z těchto pachů vytvořil obraz. Nebylo to nepodobné tomu, jako když si překládal do slov vlčí mluvu.
Sew, pomyslel si. Něco se pohnulo.
Otevřel oči. Seděl na skalním výběžku mezi borovicemi; nacházel se na úbočí Dračí hory, několik hodin výstupu od místa, kde byl před chvílí. Skalní výběžek byl zarostlý lišejníkem a vyčníval nad stromy rozprostírajícími se pod ním. V místě kde se sluneční světlo dostalo ke květům, rostlo fialové kvítí. Bylo příjemné vidět květiny, které nebyly zvadlé či uschlé, i kdyby jen ve vlčím snu.
Pojď, vyslal Hopsal. Za mnou.
A zmizel.
Perrin zavřel oči a nadechl se. Tentokrát to bylo snazší. Duby a tráva, bahno a vlhkost. Zdálo se, že každé místo má svůj vlastní pach.
Perrin se přesunul a pak otevřel oči. Krčil se na poli nedaleko Jehannahské silnice. Sem předtím odešla smečka Dubové tanečnice a Hopsal kroužil po louce a byla z něj cítit zvědavost. Smečka se přesunula dál, ale byla stále blízko.
„Můžu to udělat vždycky?“ zeptal se Perrin Hopsala. „Zavětřit, kam ve vlčím snu vlk odešel?“
Každý může, řekl Hopsal. Pokud dokáže větřit jako vlk. Zazubil se.
Perrin zamyšleně přikývl.
Hopsal k němu dlouhými skoky přiběhl přes louku. Musíme cvičit, Mladý býku. Ještě pořádjsi štěně s krátkýma nohama a jemnou srstí. Musíme… “
Náhle se zarazil.
„Co se děje?“ zeptal se Perrin.
Nějaký vlk náhle zavyl bolestí. Byla to Úsvit. Vytí umlklo a vlčí mysl v okamžiku zmizela.
Hopsal zavrčel a v jeho pachu se mísila panika, hněv a smutek.
„Co to bylo?“ zeptal se Perrin.
Někdo nás loví. Běž, Mladý býku. Musíme jít.
Mysli ostatních členů smečky odskočily pryč. Perrin zavrčel. Když vlk zemřel ve vlčím snu, bylo to navždy. Žádné znovuzrození, žádný běh s nosem větřícím ve větru. Pouze jediná věc lovila duchy vlků.
Zabij eč.
Mladý býku! vyslal Hopsal. Musíme jít!
Perrin dál vrčel. Úsvit vyslala poslední poryv překvapení a bolesti, a to poslední, co na světě viděla. Perrin si z této změti vytvořil obraz. Pak zavřel oči.
Mladý býku! Ne! On…
Přesun. Perrin prudce otevřel oči a objevil se na lesním palouku nedaleko místa, kde se – ve skutečném světě – utábořili jeho lidé. Uprostřed palouku dřepěl svalnatý opálený muž s tmavými vlasy a u nohou mu ležela mrtvá vlčice. Zabíječ měl mohutné paže a slabě nelidský pach, jako člověk smíchaný s kamenem. Byl oblečený v tmavém, v kůži a černé vlně. Zatímco ho Perrin sledoval, Zabíječ začal mrtvou vlčici stahovat.
Perrin se na něj vrhl. Zabíječ překvapeně vzhlédl. Drsnou ostře řezanou tváří téměř strašidelně připomínal Lana. Perrin zařval a v rukou se mu náhle objevilo kladivo.
Zabíječ v okamžení zmizel a Perrinovo kladivo prolétlo vzduchem. Perrin zhluboka nasál vzduch. Pachy tam byly! Slaná voda a vlhké dřevo. Racci a jejich trus. Perrin využil svou nově nalezenou schopnost, aby se na to vzdálené místo vrhl.
Přesun.
Perrin se objevil v prázdném doku ve městě, které nepoznával. Zabíječ stál nedaleko od něj a prohlížel si svůj luk.
Perrin zaútočil. Zabíječ zvedl hlavu, oči se mu rozšířily a jeho pach se změnil na užaslý. Zvedl luk, aby ránu vykryl, ale Perrinův úder ho roztříštil.
Perrin s řevem stáhl zbraň zpátky a znovu se ohnal, tentokrát po Zabíječově hlavě. Zabíječ se kupodivu usmál a tmavé oči mu pobaveně zajiskřily. Náhle z něj čišela dychtivost. Dychtivost zabíjet. Ve zdvižené ruce se mu objevil meč a on ho sklonil, aby čelil Perrinovu útoku.
Kladivo se odrazilo příliš tvrdě, jako by narazilo na kámen. Perrin klopýtl a Zabíječ se natáhl a položil Perrinovi ruku na rameno. Strčil.
Měl obrovskou sílu. Perrina to odhodilo zpátky do doku, ale dřevo při nárazu zmizelo. Prolétl skrz a se šplouchnutím dopadl do vody pod ním. Jeho řev se změnil na bublavý zvuk; obklopila ho tmavá tekutina.
Pustil kladivo a snažil se dostat na hladinu, ale zjistil, že se povrch nevysvětlitelně změnil v led. Z hlubiny se připlazily provazy, omotaly se Perrinovi kolem paží a strhly ho dolů. Skrze zmrzlou hladinu viděl pohybující se stín. Zabíječ, který zvedal opravený luk.
Led zmizel a voda se rozestoupila. V proudech z Perrina stekla a on zůstal zírat vzhůru na šíp, který mu mířil přímo na srdce.
Zabíječ vystřelil.
Perrin se přiměl zmizet.
Přesun. Zalapal po dechu, když se udeřil o skalní výběžek, kde byl předtím s Hopsalem. Perrin padl na kolena a z těla mu crčela voda. Prskal, otíral si obličej a srdce mu bušilo.
Vedle něj se objevil Hopsal, funěl a byla z něj cítit zlost. Štěně hloupé! Pitomé štěně! Lovit lva, když jsi sotva odstavený?
Perrin se otřásl a posadil se. Půjde Zabíječ za ním? Může? Jak minuty ubíhaly a nikdo se neobjevoval, Perrin se začal uvolňovat. Souboj se Zabíječem se odehrál tak rychle, že ho měl takřka rozmazaný. Taková síla… větší, než může jakýkoli člověk mít. A ten led, provazy…
„Měnil věci,“ řekl Perrin. „Nechal pode mnou zmizet dok, vytvořil provazy, které mě svázaly, odstrčil vodu, aby na mě mohl vystřelit.“
On je lev. Zabíjí. Nebezpečný.
„Musím se učit. Musím se mu postavit, Hopsale.“
Jsi příliš mladý. Tohle přesahuje tvoje možnosti.
„Příliš mladý?“ řekl Perrin a vstal. „Hopsale, Poslední lov je skoro tady!“
Hopsal si lehl s hlavou na tlapách.
„Pořád mi říkáš, že jsem příliš mladý,“ řekl Perrin. „Nebo že nevím, co dělám. No ale k čemu je mě učit, když ne proto, abys mi ukázal, jak bojovat s lidmi, jako je Zabíječ?“