Uvidíme, vyslal Hopsal. Dnes večer už běž. Skončili jsme.
Perrin v těch slovech cítil žalostný podtón a také neodvolatelnost. Dnes v noci budou smečka Dubové tanečnice a Hopsal truchlit pro Úsvit.
Perrin vzdychl a posadil se se zkříženýma nohama. Soustředil se a podařilo se mu napodobit to, co udělal Hopsal, když ho vyhodil z vlčího snu.
Ten se kolem něj rozplynul.
Probudil se na lůžku v temném stanu, Faile přivinutou k sobě.
Perrin nějakou dobu ležel a zíral na stanovou celtu. Tma mu připomínala bouřlivou oblohu ve vlčím snu. Spánek mu připadal stejně vzdálený jako Caemlyn. Nakonec vstal – opatrně se vymanil z Faileina objetí – a natáhl si kalhoty a košili.
Venku v táboře vládla tma, ale jeho oči měly světla dost. Kývl na Kenlyho Maerina a Jaima Dawtryho, dva muže z Dvouříčí, kteří dnes v noci drželi stráž u jeho stanu.
„Kolik je hodin?“ zeptal se jednoho z nich.
„Po půlnoci, urozený pane Perrine,“ řekl Jaim.
Perrin zabručel. Krajinu osvětlil vzdálený blesk. Vyrazil a muži se chystali jej následovat. „Obejdu se bez stráží,“ řekl jim. „Hlídejte můj stan – urozená paní Faile ještě spí.“
Jeho stan stál nedaleko kraje tábora. Vyhovovalo mu to; dávalo mu to trochu větší pocit soukromí, v ústraní poblíž úbočí na západní straně tábora. Přestože bylo pozdě, minul Gaula, který si poblíž padlého kmene ostřil oštěp. Vysoký Kamenný pes vstal a vydal se za ním a Perrin mu v tom nebránil. Gaul měl pocit, že v poslední době neplní svou povinnost hlídat Perrina, kterou si sám uložil, a vystupňoval své úsilí. Perrin měl za to, že prostě hledá záminku, proč se držet dál od svého stanu a dvou gai’šainek, které se tam zabydlely.
Gaul se držel opodál a Perrin byl za to rád. Cítili se tak všichni vůdci? Nebylo divu, že spolu tolik zemí končilo ve válce – jejich vůdci nikdy neměli čas na přemýšlení a nejspíš vyráželi do útoku jen proto, aby je lidi přestali otravovat!
Po chvíli vstoupil mezi pár stromů, kde byla navršená hromádka polen. Denton -jeho sluha, než dostanou zpátky Lamželeza – se mračil, když o ně Perrin požádal. Denton, kdysi méně významný cairhienský urozený pán, se odmítl vrátit ke svému postavení. Nyní se považoval za sluhu a nikým si to nedal vymluvit.
Byla tu sekera. Ne smrtící ostří ve tvaru půlměsíce, které dříve nosíval do bitvy, ale masivní dřevorubecká sekera s kvalitní ocelovou hlavou a topůrkem ohlazeným zpocenýma dřevorubeckýma rukama. Perrin si vyhrnul rukávy, plivl si do dlaní a sekeru zvedl. Bylo příjemné držet v rukách opracované dřevo. Zvedl si sekeru k rameni, postavil před sebe první poleno, poodstoupil a rozmáchl se.
Zasáhl poleno přímo doprostřed, třísky odlétly do temné noci a poleno se rozpadlo vedví. Pak naštípal první půlku. Gaul se posadil vedle stromu, vytáhl oštěp a dál ostřil jeho hrot. Skřípění kovu o kov doprovázelo Perrinovo bušení sekery o dřevo.
Bylo to příjemné. Proč mu to mnohem lépe myslelo, když něco dělal? Loial často mluvil o sezení a přemýšlení. Perrin se nedomníval, že by tak cokoli dokázal vymyslet.
Čistě rozštípl další poleno. Byla to vážně pravda? Mohla za to, jak se choval, jeho skutečná povaha, a ne vlci? Kdysi ve Dvouříčí se tak nikdy nechoval.
Další poleno. jsem se uměl dobře soustředit. To byla jedna z věcí, co na pantátu Luhhana udělala dojem. Dejte Perrinovi úkol, a on bude pracovat, dokud ho nesplní.
Rozštípl půlky polene.
Možná, že jsou ty jeho změny výsledkem setkání s okolním světem. Obviňoval vlky z mnoha věcí a na Hopsala kladl nepřirozené požadavky. Vlci nebyli hloupí nebo prostoduší, ale nestarali se o stejné věci jako lidé. Pro Hopsala muselo být velice těžké učit ho tak, aby tomu Perrin porozuměl.
Co mu vlk dlužil? Hopsal té dávné osudné noci zemřel. Té noci, kdy Perrin poprvé zabil člověka, té noci, kdy nad sebou Perrin poprvé ztratil v boji kontrolu. Hopsal Perrinovi nic nedlužil, ale několikrát Perrina zachránil – vlastně si Perrin uvědomil, že Hopsalův zásah mu pomohl, aby se neztratil ve vlčí podobě.
Udeřil do polene a letmo ho zasáhl tak, že odlétlo stranou. Znovu ho postavil a pokračoval. Gaulovo mlčenlivé broušení ho uklidňovalo. Rozsekl dřevo.
Perrin se nechával víc pohlcovat tím, co dělal. To byla pravda.
Ale zároveň platilo, že pokud chtěl člověk něčeho dosáhnout, musel pracovat na jedné věci, dokud nebyla hotová. Perrin znával muže, kteří snad nikdy nic nedokončili, a na jejich statcích vládl chaos. Takhle by žít nemohl.
Musela existovat nějaká rovnováha. Perrin dřív prohlašoval, že byl vtažen do světa plného problémů, které ho zdaleka přesahovaly. Tvrdíval, že je prostý muž.
Co když se mýlil? Co když byl složitý muž, který dřiv náhodou žil prostým životem? Konec konců, jestli byl tak prostý, proč se zamiloval do tak složité ženy?
Naštípané dříví se postupně hromadilo. Perrin se sklonil a posbíral kusy, jejichž drsný povrch ho dřel do prstů. Mozolnatých prstů; nikdy nebude takový urozený pán jako ti jemnostpáni z Cairhienu. Existoval však i jiný druh urozených pánů, třeba muži jako Failein otec. Nebo muži jako Lan, který mu připadal spíš jako zbraň, než jako člověk.
Perrin naskládal dříví na hromadu. Líbilo se mu vést vlky ve vlčím snu, ale vlci od vás nečekali, že je budete chránit, nebo se o ně postaráte, nebo jim vytvoříte zákony. Nechodili za várna, když jejich milovaní pod vaším velením padli.
Starosti mu nedělalo vůdcovství. Ale všechny ty věci, které k němu náležely.
Cítil, že se blíží Elyas. Se svým přirozeně zemitým pachem byl cítit jako vlk. Téměř.
„Jsi vzhůru pozdě,“ řekl Elyas, když k němu došel. Perrin slyšel, jak Gaul zašramotil, zastrčil oštěp zpátky do toulce a pak se stáhl tiše jako vlaštovka odlétající k obloze. Zůstane poblíž, ale nebude poslouchat.
Se sekerou přehozenou přes rameno vzhlédl Perrin k tmavé obloze. „Někdy se v noci čitím víc vzhůru než ve dne.“
Elyas se usmál. Perrin to neviděl, ale cítil pobavení.
„Zkoušíš se tomu někdy vyhnout, Elyasi?“ zeptal se Perrin. „Nevšímat si jejich hlasů, předstírat, že ses nijak nezměnil?“
„Zkoušel jsem,“ řekl Elyas. Mluvil měkkým hlasem, který připomínal pohybující se zemi. Vzdálené hřmění. „Chtěl jsem, ale pak mě Aes Sedai chtěly zkrotit. Musel jsem utéct.“
„Stýská se ti po starém životě?“
Elyas pokrčil rameny – Perrin ten pohyb slyšel, šaty, které se o sebe otírají. „Žádný strážce nechce opustit svoje povinnosti. Někdy jsou jiné věci důležitější. Nebo… no, možná jsou spíš naléhavější. Svojí volby nelituju.“
„Já nemůžu odejít, Elyasi. Neodejdu.“
„Já jsem svůj život opustil kvůli vlkům. To neznamená, že ty musíš taky.“
„Noam musel,“ řekl Perrin.
„Opravdu museli“
„Pohltilo ho to. Přestal být člověk.“
Zachytil pach obav. Elyas neměl odpovědi.
„Navštěvuješ někdy vlky ve snech, Elyasi?“ zeptal se Perrin. „Místo, kde mrtví vlci zase běhají a žijou?“
Elyas se obrátil a upřel na něj pohled. „To místo je nebezpečné, Perrine. Je to jiný svět, i když s tímhle nějak spojený. Pověsti praví, že Aes Sedai ze starých časů se tam nějak dokázali dostat.“
„A jiní lidi taky,“ řekl Perrin a pomyslel na Zabíječe.
„Dávej si v tom snu pozor. Já se od něj držím dál.“ Čišela z něj ostražitost.