„Máš s tím někdy problém?“ zeptal se Perrin. „Oddělit se od vlka?“
„Míval jsem.“
„Ale už ne?“
„Našel jsem rovnováhu,“ řekl Elyas.
„Jak?“
Starší muž chvíli mlčel. „Kéž bych to věděl. Prostě jsem se to naučil, Perrine. Budeš se to muset naučit i ty.“
Nebo skončím jako Noam. Perrin pohlédl Elyasovi do zlatých očí a pak přikývl. „Děkuj u ti.“
„Za radu?“
„Ne,“ řekl Perrin. „Za to, že ses vrátil. Za to, žes mi ukázal, že alespoň jeden z nás dokáže žít s vlky a neztratit se.“
„To nic nebylo,“ odvětil Elyas. „Zapomněl jsem, že může být příjemné žít pro změnu mezi lidmi. Ale nevím, jak dlouho můžu zůstat. Poslední lov už je skoro tady.“
Perrin opět zvedl pohled k obloze. „To je. Předej Tamovi a ostatním ode mě zprávu. Rozhodl jsem se. Bělokabátníci si vybrali bojiště. Rozhodl jsem se jim vyhovět a zítra se s nima setkat.“
„Dobře,“ přikývl Elyas. „Ale není z tebe cítit, že bys to chtěl udělat.“
„Je to nutné,“ řekl Perrin. „A tím to končí.“ Všichni chtěli, aby byl urozený pán. No a tohle bylo něco, co urození páni dělají. Činí rozhodnutí, která nikdo jiný činit nechce.
Pořád se mu z toho, že musí dát ten rozkaz, dělalo zle. Viděl vizi vlků, jak nahánějí ovce ke stvůře. Měl pocit, že možná právě to dělá, žene bělokabátníky vstříc zničení. Rozhodně nosili barvu ovčí vlny.
Ale co s viděním Faile a ostatních, jak se blíží k útesu? Elyas odešel a Perrina se sekerou na rameni tu nechal. Cítil se, jako by nesekal dřevo, ale těla.
KAPITOLA 25
Návrat do Bandar Ebanu
Rand s Min se při příchodu do Bandar Ebanu neohlásili. Pod ochranou dvou Děv – Lerian a Heidie – a společně s Naeffem, vysokým aša’manem s hranatou bradou, prošli průchodem do úzké uličky.
Děvy prozkoumaly konec uličky a podezřívavě nahlížely na město.
Rand popošel dopředu a položil Heidii ruku na rameno, aby ji uklidnil. Zdálo se, že štíhlá žena je nervózní z toho, že má Rand tak malou stráž. Rand měl na sobě hnědý plášť.
V reakci na Randův příchod se mraky nad městem roztrhaly. Min vzhlédla a nechala si teplou záři dopadat na tvář. V uličce to příšerně smrdělo – odpadky a výkaly – ale proudil jí teplý větřík a odnášel zápach pryč.
„Můj pane Draku,“ řekl Naeff. „Tohle se mi nelíbí. Měl bys mít větší ochranu. Dovol, ať se vrátíme a sebereme…“
„To bude v pořádku, Naeffe,“ řekl Rand. Obrátil se k Min a natáhl ruku. Uchopila ji a připojila se k němu. Naeff s Děvami měli rozkaz je následovat v povzdálí; budou přitahovat pozornost.
Když Min s Randem vyšli na jeden z mnoha chodníků v domanském hlavním městě, zvedla si ruku k ústům. Od Randova odjezdu uplynula jen krátká doba. Jak se město tak rychle změnilo?
Ulice byla plná neduživých špinavých lidí, namačkaných u zdí a zachumlaných v pokrývkách. Na chodnících nebylo místo; Min s Randem museli sestoupit do bláta, aby mohli jít dál. Lidé kašlali a sténali a ona si uvědomila, že se ten smrad neomezuje jen na uličku. Zdálo se, že smrdí celé město. Kdysi z mnoha domů visely vlajky, ale teď je strhli a natrhali jako pokrývky či palivo.
Většina domů měla rozbitá okna a uvnitř se tísnili uprchlíci. Jak Min s Randem procházeli kolem, lidé se za nimi obraceli a sledovali je. Někteří vypadali pomateně. Jiní hladově. A nebezpečně. Mnozí z nich byli Domanci, ale zdálo se, že je tu i mnoho lidí se světlejší kůží. Snad uprchlíci z Almothské pláně nebo Saldeie. Když míjeli hlouček mladých rabiátů v ústí jedné z uliček, Min uvolnila nože v rukávech. Možná měl Naeff pravdu. Necítila se tu bezpečně.
„Procházel jsem takhle Ebú Darem,“ řekl Rand tiše. Náhle si uvědomila jeho bolest. Drtivý pocit viny, který bolel víc než rány v jeho boku. „To byl jeden z důvodů, co mě přiměly se změnit. Lidé v Ebú Daru byly šťastní a dobře živení. Nevypadali takhle. Seančani jsou lepší vládci než já.“
„Rande, za tohle nejsi odpovědný,“ řekla Min. „Nebyls tady, aby…“
Jeho bolest zesílila a ona si uvědomila, že použila špatná slova. „Ano,“ řekl tiše. „Nebyl jsem tady. Opustil jsem tohle město, když jsem pochopil, že ho nemůžu využít tak, jak chci. Zapomněl jsem, Min. Zapomněl jsem, o co tady jde. Tam měl pravdu. Muž musí vědět, proč bojuje.“
Rand poslal svého otce – společně s jedním z aša’manů – do Dvouříčí, aby je připravil a sebral pro Poslední bitvu.
Rand při chůzi klopýtl a náhle vypadal velice unaveně. Sedl si na jednu z beden poblíž. Z nedalekých dveří je pozorně sledoval uličník s měděnou kůží. Na opačné straně ulice se od hlavní cesty oddělovala vedlejší. Ta nebyla tak přecpaná lidmi; v jejím ústí stáli hrubě vypadající surovci s obušky.
„Rozdělili se do gangů,“ řekl Rand potichu a ramena mu poklesla. „Bohatí si najímají silné, aby je chránili a bojovali s těmi, kdo je přišli připravit o bohatství. Ale není to zlato nebo šperky. Teď jde o jídlo.“
„Rande,“ řekla a klekla si na koleno vedle něj. „Nemůžeš..
„Vím, že musím jít dál,“ řekl Rand, „ale vědět, co jsem provedl, to bolí, Min. Tím, že jsem se změnil v ocel, jsem všechny tyhle city potlačil. Když jsem si dovolil se znovu starat a smát se, musel jsem se otevřít i svým selháním.“
„Rande, vidím kolem tebe sluneční světlo.“
Podíval se na ni a pak na oblohu.
„Ne tohle světlo,“ zašeptala Min. „Vidění. Vidím temná mračna, zaháněná teplem slunečního světla. Vidím tebe se zářivým bílým mečem v ruce, se kterým stojíš proti černému, třímanému temnotou bez tváře. Vidím stromy, jak se zase zelenají a nesou ovoce. Vidím pole s bohatou a zdravou úrodou.“ Zaváhala. „Vidím Dvouříčí, Rande. Vidím tam hostinec se znakem Dračího Špičáku. Už to není symbol temnoty nebo nenávisti. Je to symbol vítězství a naděje.“
Podíval se na ni.
Min něco koutkem oka zahlédla. Obrátila se k lidem sedícím na ulici a zůstala zírat s otevřenou pusou. Každý z nich měl nad sebou obraz. Bylo pozoruhodné vidět najednou tolik vidění, zářících nad hlavami nemocných, slabých a opuštěných.
„Nad hlavou támhle toho muže vidím stříbrnou sekeru,“ ukázala na vousatého žebráka, který s bradou na prsou ležel u zdi. „Bude velet v Poslední bitvě. Ta žena – ta co se mračí ve stínu – se bude cvičit v Bílé věži a stane se Aes Sedai. Vidím vedle ní plamen Tar Valonu a vím, co to znamená. A tamten muž, co vypadá jako obyčejný pouliční chuligán? Zachrání jí život. Vím, že na to nevypadá, ale bude bojovat. Všichni budou. Vidím to!“
Pohlédla na Randa a vzala ho za ruku. „Budeš silný Rande. Dokážeš to. Povedeš je. Já to vím.“
„To jsi viděla?“ zeptal se. „Ve vidění?“
Zavrtěla hlavou. „Ani nemusím. Věřím v tebe.“
„Skoro jsem tě zabil,“ zašeptal. „Když se na mě podíváš, vidíš vraha. Cítíš moji ruku na svém krku.“
„Cože? To ne! Rande, podívej se mi do očí. Cítíš mě skrz pouto. Cítíš ze mě třeba jen zlomek váhavosti nebo strachu?“
Těma hlubokýma očima pátral v jejích. Neustoupila. Dokáže se tomuhle ovčákovi dívat do očí.
Napřímil se. „Min. Co bych si bez tebe počal?“
Odfrkla si. „Jdou za tebou králové a aielští náčelníci. Aes Sedai, aša’manové a ta’veren. Jsem si jistá, že bys to nějak zvládl.“
„Ne,“ řekl Rand. „Ty jsi důležitější než oni všichni. Připomínáš mi, kdo jsem. Kromě toho ti to myslí lip než většině těch, kdo si říkají moji poradci. Kdybys chtěla, mohla bys být královna.“