„Já si přeju jenom tebe, ty pitoměj nemotoro.“
„Díky.“ Zarazil se. „I když si myslím, že bych se obešel bez všech urážek.“
„Život je tvrdej, co?“
Usmál se. Pak vstal a zhluboka se nadechl. Stále cítil vinu, ale teď ji zvládal, jako zvládal bolest. Uprchlíci poblíž ožívali. Rand se obrátil k vousatému ubožákovi, o němž Min před chvílí mluvila; muž seděl s nohama v bahně.
„Ty,“ řekl muž Randovi, „ty jsi on. Drak Znovuzrozený.“
„Ano,“ přikývl Rand. „Ty jsi býval voják?“
„Já…“ Do mužových očí se vkradl nepřítomný pohled. „V jiném životě. Patřil jsem ke královské gardě, než krále zajali, než se nás zmocnila urozená paní Čadmar a rozpustila nás.“ Když vzpomínal na minulost, zdálo se, že se z jeho očí vytrácí únava.
„Výborně,“ řekl Rand. „Potřebujeme tohle město znovu vybudovat, kapitáne.“
„Kapitáne?“ řekl muž. „Ale já…“ Naklonil hlavu. Pak vstal a oprášil se. Navzdory odranému oblečení a zcuchanému vousu náhle působil jako voják. „No, řek bych, že máš pravdu. Ale nemyslím, že to bude snadný. Lidi hladovějí.“
„O to se postarám,“ odpověděl Rand. „Potřebuju, abys dal dohromady svoje vojáky.“
„Nevidím tady moc dalších chlapců… ne, počkat. Tamhle jsou Votabek a Redbord.“ Zamával na párek rabiátů, kterých si Min předtím všimla. Chvíli váhali, ale pak došli k nim.
„Dumhame?“ zeptal se jeden z nich. „O co jde?“
„Je načase, aby bezpráví ve městě skončilo,“ řekl Durnham. „Zorganizujeme se a vyčistíme to tady. Urozený pán Drak se vrátil.“
Jeden z nich si odplivl. Byl to hromotluk s kudrnatými černými vlasy, domanskou kůží a tenkým knírem. „Ať shoří. Opustil nás. Já…“ Všiml si Randa a zmlkl.
„Je mi to líto,“ řekl Rand a pohlédl muži do očí. „Zklamal jsem vás. Už to znovu neudělám.“
Muž zalétl pohledem ke svému kamarádovi, který pokrčil rameny. „Lain nám nikdy nezaplatí. Klidně se můžem mrknout, co se tady dá dělat.“
„Naeffe,“ zavolal Rand a mávnutím ruky k sobě aša’man přivolal. Ten společně s Děvami opustil místo, odkud vše sledovali, a přistoupil blíž. „Udělej průchod zpátky do Kamene. Chci zbraně, zbroje a uniformy.“
„Hned to udělám,“ řekl Naeff. „Necháme vojáky, aby je sem donesli…“
„Ne,“ řekl Rand. „Přesuňte zásoby průchodem, tady do té budovy. Udělám uvnitř místo pro průchod. Ale žádní vojáci sem nepřijdou.“ Rand zvedl pohled a podíval se na ulici. „Bandar Eban už toho pod rukama cizinců vytrpěl dost. Dnes se ho ruka dobyvatele nedotkne.“
Min ustoupila a užasle vše sledovala. Tři vojáci rychle zamířili do budovy a vyhnali odtamtud uličníky. Když je Rand uviděl, požádal je, aby mu dělali poslíčky. Vyhověli mu. Všichni Randa poslouchali, když si udělali čas, aby se na něj podívali.
Někdo jiný by to možná mohl považovat za nějakou formu nátlaku, ale Min viděla, jak se jejich tváře mění, jak se jim do nich v podobě třpytu v očích vrací naděje. Viděli v Randovi něco, čemu mohli věřit. Nebo přinejmenším něco, o čem doufali, že tomu mohou věřit.
Tři vojáci poslali pár chlapců a dívek, aby přivedli další bývalé vojáky. Naeff vytvořil průchod. Během pár minut první tři vojáci vyšli z domu ve stříbřitých kyrysech a prostých zelených šatech. Muži si učesali vousy a vlasy a sehnali trochu vody, aby si umyli obličeje. A stejně rychle přestali vypadat jako žebráci a stali se z nich vojáci. Trochu smradlaví, ale vojáci.
Žena, které si Min předtím všimla – ta, o niž si byla jistá, že se může naučit usměrňovat – přišla a promluvila si s Randem. Po chvilce přikývla a brzy sehnala ženy a muže a všichni začali plnit vědra vodou ze studny. Min to zmateně sledovala, dokud nezačali příchozím umývat tváře a ruce.
Kolem se začali shlukovat lidé. Někteří zvědaví, jiní nepřátelští a další prostě jen zachytil dav. Žena a její pomocníci je začali třídit a přidělovat jim práci. Někteří vyhledávali zraněné a nemocné, jiní si oblékali uniformy a brali meče. Jiná žena se začala vyptávat malých uličníků a zjišťovat, kde mají rodiče, pokud vůbec nějaké mají.
Min se posadila na bednu, na níž předtím seděl Rand. Za hodinu měli pětisetčlenný oddíl vojáků pod vedením kapitána Dumhama a jeho dvou poručíků. Mnozí z těch pěti set neustále těkali očima ke svému čistému oblečení a lesklým kyrysům, jako by tím byli ohromení.
Rand si s mnoha z nich promluvil a osobně se omluvil. Když mluvil s jednou z žen, dav se začal přesouvat a pohybovat. Rand se obrátil a spatřil, jak se k němu blíží starý muž s kůží popraskanou strašnými ranami. Dav se od něj držel dál.
„Naeffe,“ zavolal Rand.
„Můj pane?“
„Přiveď průchodem Aes Sedai,“ řekl Rand. „Jsou tady lidi, kteří potřebujou léčení.“ Žena, která přiměla lidi plnit vědra vodou, odvedla starce stranou.
„Můj pane,“ ozval se kapitán Durnham, který právě dorazil. Min zamžikala. Muž někde sehnal břitvu a oholil si vousy, takže se objevila mohutná brada. Domanský knír si nechal. V patách měl čtyři muže jako stráž.
„Budeme potřebovat víc místa, můj pane,“ řekl Durnham. „Ten dům, cos vybral, už přetýká a přicházejí sem stále další a další lidi a ulice je plná.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Rand.
„Přístavní doky,“ odpověděl Durnham. „Drží je jeden z místních obchodníků. Vsadím se, že tam dokážeme najít nějaké skoro prázdné skladiště, které bychom mohli použít. Kdysi v nich bývalo jídlo, ale… no, už žádné nezbylo.“
„A ten obchodník, kterému to místo patří?“ zeptal se Rand.
„Můj pane,“ řekl kapitán Dumham, „nic, s čím by sis nedokázal poradit.“
Rand se usmál a pokynul Dumhamovi, ať je vede. Rand natáhl ruku k Min.
„Rande,“ řekla, když se k němu připojila. „Budou potřebovat jídlo.“
„Ano,“ souhlasil. Zadíval se na jih, směrem k nedalekým dokům. „Najdeme ho tam.“
„Nebude už snědené?“
Rand neodpověděl. Připojili se k nově vytvořené městské stráži a kráčeli v čele zelenostříbmého oddílu. Za nimi se táhl zvětšující se dav doufajících uprchlíků.
Obrovské přístavní doky Bandar Ebanu patřily k nejpůsobivějším na světě. Tvořily půlměsíc na úpatí města. Min překvapilo, když viděla, kolik tam je lodí, většinou patřících Mořskému národu.
Správně, pomyslela si Min. Rand je nechal přivézt do města jídlo. Ale to se zkazilo. Když Rand z města odcházel, dostal zprávu, že všechno jídlo na palubě těch lodí podlehlo dotyku Temného.
Někdo v ústí cesty vztyčil barikády. Ostatní cesty do přístavu vypadaly podobně. Zpoza barikády nervózně vykukovali vojáci v uniformách a sledovali Randův přibližující se oddíl.
„Zůstaňte stát!“ zavolal nějaký hlas. „Nikoho…“
Rand zvedl ruku a nenuceně jí mávl. Barikáda – postavená z nábytku a prken – zarachotila a pak se svezla se skřípěním na bok. Muži za ní začali křičet a drali se pryč.
Rand nechal barikádu sesunutou na kraj cesty. Vykročil vpřed a Min v jeho nitru cítila klid. Na cestě stál hlouček otrhaných mužů s obušky a vyvalenýma očima. Rand si vybral jednoho vepředu. „Kdo brání mým lidem v přístupu k dokům a snaží se jídlo nahrabat pro sebe? Chtěl bych… s tou osobou mluvit.“
„Můj pane Draku?“ zeptal se překvapený hlas.
Min pohlédla stranou. Z přístaviště se k nim prodíral vysoký hubený muž v červeném domanském kabátě. Jeho košile kdysi bývala pěkná a nabíraná, ale nyní zmačkaná a špinavá. Vypadal vyčerpaně.