Jak se to jmenoval? uvažovala Min. Iralin. To je ono. Správce přístavu.
„Iraline?“ zeptal se Rand. „Co se to tady děje? Co to děláš?“
„Co já dělám?“ zeptal se důrazně muž. „Já se snažím zabránit tomu, aby všichni vyplenili ty lodě kvůli zkaženému jídlu! Každý, kdo ho sní, onemocní a umře. Lidi neposlouchají. Několikrát se pokusili vzít přístav kvůli jídlu útokem, tak jsem se rozhodl nenechat je, aby se zabili tím, že ho snědí.“
Nikdy předtím nezněl mužův hlas tak rozhněvaně. Min na něj vzpomínala jako na mírného člověka.
„Urozená paní Čadmar utekla hodinu poté, co jsi odešel,“ pokračoval Iralin. „Ostatní členové kupecké rady během jednoho dne. Ten zatracený Mořský národ tvrdí, že neodplujou, dokud svoje zásoby nevyloží – nebo jim nezaplatím, aby udělali něco jiného. Takže čekám, až město umře hlady, nají se a umře na otravu nebo vzplane při další vzpouře plné ohně a smrti. Tohle tady dělám. A cos dělal ty, urozený pane Draku?“
Rand zavřel oči a vzdychl. Iralinovi se neomluvil tak jako jiným; snad viděl, že by to nic neznamenalo.
Min se na Iralina zamračila. „Nese na ramenou velkou tíhu, kupče. Nemůže hlídat všechno a všechny…“
„To je v pořádku, Min,“ řekl Rand, položil jí ruku na paži a otevřel oči. „Není to víc, než si zasloužím. Iraline. Než jsem z města odešel, řekls mi, že se jídlo na lodích zkazilo. Prohlédl jsi všechny sudy a pytle?“
„Prohlížel jsem to až dost,“ řekl stále nepřátelsky Iralin. „Když rozvážeš sto pytlů a ve všech najdeš totéž, domyslíš si, jak to vypadá. Moje žena se snaží vymyslet bezpečný způsob, jak oddělit zkažené zrní od zdravého. Pokud vůbec nějaké zdravé existuje.“
Rand vyrazil k lodím. Iralin jej následoval a tvářil se zmateně, snad že ho Rand neseřval. Min se k nim připojila. Rand došel k lodi Mořského národa, která se uvázaná vznášela ve vodě. Na ní lenošil hlouček námořníků Mořského národa.
„Chtěl bych mluvit s vaší paní plavby,“ zavolal Rand.
„To jsem já,“ řekla jedna z Mořského národa, žena s bílými prameny v rovných černých vlasech a tetováním na pravé ruce. „Milis din Salada Tři hvězdy.“
„Uzavřel jsem dohodu,“ zakřičel Rand vzhůru, „že sem má být dovezeno jídlo.“
„Tenhle ho dovézt nechce,“ řekla Milis a kývla na Iralina. „Nedovolí nám náklad vyložit; říká, že když to uděláme, nechá na nás střílet svoje lučištníky.“
„Nedokázal bych lidi udržet,“ řekl Iralin. „Musel jsem po městě rozšířit řeči, že Mořský národ drží jídlo jako rukojmí.“
„Vidíš, co pro tebe trpíme?“ řekla Milis Randovi. „Začínám pochybovat o dohodě, kterou jsme s tebou uzavřeli, Rande al’Thore.“
„Popíráš, že jsem Koramoor?“ zeptal se Rand a pohlédl jí do očí. Zdálo se, že je pro ni těžké uhnout pohledem.
„Ne,“ řekla Milis. „Ne, myslím, že ne. Předpokládám, že se budeš chtít nalodit na Hřebenatku.“
„Pokud mohu.“
„Tak nahoru s tebou,“ řekla.
Jakmile byl lodní můstek na místě, Rand po něm vyšel, následovaný Min, Naeffem a dvěma Děvami. Po chvíli vyšel nahoru i Iralin a za ním kapitán a několik vojáků.
Milis je odvedla doprostřed paluby, odkud vedl poklop a žebřík do podpalubí. Rand sešplhal dolů jako první, vzhledem k jedné ruce poněkud neobratně. Min šla za ním.
Dolů škvírami v palubě pronikalo světlo a ozařovalo pytle a pytle zrní. Vzduch byl prašný a těžký.
„Budeme rádi, až se toho nákladu zbavíme,“ řekla Milis tiše, když slezla za nimi. „Zabíjí to krysy.“
„Myslela bych, že za to budete rádi,“ řekla Min.
„Loď bez krys je jako oceán bez bouří,“ odvětila Milis. „Na obojí si stěžujeme, ale moje posádka brblá pokaždé, když nějakou tu potvoru najdeme mrtvou.“
Poblíž leželo několik převrácených otevřených pytlů, jejichž tmavý obsah se vysypal na podlahu. Iralin mluvil o pokusech prosít dobré zrní od špatného, ale Min žádné dobré zrní neviděla. Jenom scvrklá zčernalá zrna.
Rand zíral na otevřené pytle, zatímco Iralin slézal do podpalubí. Jako poslední po žebříku sklouzl kapitán Dumham se svými muži.
„Nic už nevydrží v pořádku,“ řekl Iralin. „Nejde jenom o zrní. Lidé si s sebou přivezli ze statků zimní zásoby. Všechny jsou pryč. Umřeme, tak to je. Té zatracené Poslední bitvy se ani nedočkáme. Prostě…“
„Klid, Iraline,“ řekl Rand tiše. „Není to tak zlé, jak si myslíš.“ Popošel vpřed a prudkým trhnutím rozvázal šňůrku jednoho z pylů. Ten se svezl na bok a na podlahu nákladového prostoru se z něj vysypal zlatý ječmen, nedotčený jedinou kapkou černi. Ječmen vypadal jako by ho právě sklidili, všechna zrna byla oblá a plná.
Milis zalapala po dechu. „Co jsi s ním udělal?“
„Nic,“ řekl Rand. „Prostě jste otevřeli špatné pytle. Zbytek je v pořádku.“
„Prostě…“ začal Iralin. „Náhodou jsme otevřeli přesně ty špatné pytle a ani jeden, co byl v pořádku? To je směšné.“
„Není to směšné,“ řekl Rand a položil Iralinovi ruku na rameno. „Jenom nepravděpodobné. Vedl sis tady dobře, Iraline. Mrzí mě, že jsem tě nechal v tak svízelné situaci. Jmenuju tě do kupecké rady.“
Iralin na něj zůstal civět.
Vedle kapitán Dumham otevřel další pytel. „Tenhle je v pořádku.“
„A tenhle taky,“ ozval se jeden z jeho mužů.
„Tady jsou brambory,“ řekl další voják, který stál u sudu. „Vypadají stejně dobře jako ostatní, co jsem kdy viděl. Vlastně lip než většina. Nejsou vyschlé, jak bys u zimních přebytků čekal.“
„Dejte o tom všem vědět,“ řekl Rand vojákům. „Sežeňte vaše muže, aby v jednom ze skladišť začali vydávat jídlo. Chci, aby to zrní bylo pod přísným dohledem; Iralin měl pravdu, když se obával, že se lidé vrhnou do přístavu. Nevydávejte syrové zrní – to by lidi nutilo ho hromadit a kšeftovat s ním. Budeme potřebovat kotle a ohniště, abychom ho uvařili. Zbytek přesuňte do zásobáren. Do práce, hned.“
„Ano, pane!“ řekl kapitán Dumham.
„Lidi, které jsem doteď sehnal, vám pomůžou,“ řekl Rand. „Nebudou to zrní krást; můžeme jim věřit. Ať vyloží náklad z lodí a špatné zrní spálí. Měly by tu být tisíce pytlů, které jsou v pořádku.“
Rand pohlédl na Min. „Pojď. Musím dát dohromady Aes Sedai, aby začaly s léčením.“ Na okamžik se zarazil a pak se otočil na ohromeného Iralina. „Urozený pane Iraline, prozatím jsi správcem města a Dumham je tvůj velící důstojník. Brzy budeš mít dost mužů, abys znovu nastolil pořádek.“
„Správce města…“ řekl Iralin. „Můžeš tohle udělat?“
Rand se usmál. „Někdo musí. S tou prací si pospěšte; ještě je toho třeba hodně udělat. Můžu tady zůstat jen tak dlouho, než se ti podaří situaci uklidnit. Asi tak den.“
Rand se obrátil a chystal vyšplhat po žebříku.
„Den?“ řekl Iralin, který stále ještě stál s Min v podpalubí. „Na uklidnění situace? Za tak krátkou dobu to přece nemůžeme zvládnout? Nebo ano?“
„Myslím, že tě překvapí, urozený pane Iraline,“ řekla Min, sevřela žebřík a začala šplhat. „Mě překvapuje každý den.“
KAPITOLA 26
Vyjednávání
Perrin v čele velké armády vyjel na Tanečníkovi z ležení. Nenesli prapor s vlčí hlavou. Pokud věděl, jeho rozkaz ty věci spálit byl splněn. Teď už si tím rozhodnutím nebyl tak jistý.