Ve vzduchu se vznášel nezvyklý pach. Zatuchlost. Jako v roky zamčeném pokoji. Tanečník vyklusal na Jehannahskou silnici. Grady s Nealdem jeli Perrinovi po boku a byla z nich cítit dychtivost.
„Nealde, víš určitě, že jsi připravený?“ zeptal se Perrin, když se s vojskem obrátil na jihovýchod.
„Cítím se silný jako nikdy, můj pane,“ odpověděl Neald. „Dost silný, abych zabil pár bělokabátníků. Vždycky jsem chtěl mít tu možnost.“
„Jenom hlupák hledá příležitost k zabíjení,“ řekl Perrin.
„Ehm, ano, můj pane,“ řekl Neald. „I když bych měl možná zmínit…“
„O tom není nutný mluvit,“ přerušil ho Grady.
„O čem?“ zeptal se Perrin.
Grady se zatvářil rozpačitě. „Jsem si jistej, že to nic není.“
„Vyklop to, Grady,“ řekl Perrin.
Starší muž se zhluboka nadechl. „Dneska ráno jsme se pokusili udělat průchod, abychom poslali uprchlíky zpátky, a nefungovalo to. Už předtím se nám to jednou stalo. Tkaniva se rozpadly a rozmotaly.“
Perrin nakrčil čelo. „Jiný tkaniva fungujou?“
„Ano,“ řekl Neald rychle.
„Jak jsem říkal, můj pane,“ řekl Grady. „Jsem si jistý, že až to zkusíme znovu, bude to fungovat. Jenom nemáme dost cviku.“
Nebylo pravděpodobné, že budou k ústupu z téhle bitvy potřebovat cestování – ne když mají jenom dva aša’many a tak velkou armádu. Ale i tak ho zneklidnilo, že by o tuto možnost přišli. Bylo by lepší, kdyby se to nestalo i ostatním tkanivům. Byl závislý na tom, že Grady a Neald vyvolají v úvodním útoku bělokabátníků zmatek a rozvrátí ho.
Možná bychom se měli vrátit, napadlo Perrina, ale okamžitě tu myšlenku potlačil. Nelíbilo se mu, že musel učinit tohle rozhodnutí. Dělalo se mu zle, když myslel na boj, muž proti muži, když jejich skutečným nepřítelem byl Temný. Ale donutili ho k tomu.
Jel dál, kladivo zavěšené v popruhu na sedle. Hopsal naznačil, že se ničím neliší od sekery. Vlkovi jedna zbraň připadala jako druhá.
Mayenerská okřídlená garda jela vedle něj, červeně malované kyrysy jim zářily a oni vypadali jako elegantní jestřábi, chystající se vrhnout na kořist. Alliandřini vojáci, přímočaří a odhodlaní, jeli za nimi, jako balvany připravené drtit. Lučištníci z Dvouříčí byli jako mladé duby, pružní, ale silní. Aielové jako zmije s ostrými zuby. Moudré, které se zdráhavé připojily, jako váhající bouřkové mraky, vroucí nepředvídatelnou energií. Nevěděl, jestli za něj budou bojovat.
Zbytek jeho vojska nebyl tak působivý. Tisíce mužů nejrůznějších zkušeností a věku – někteří žoldnéři, jiní uprchlíci z Maldenu, ženy, které viděly Děvy a Ča Faile a trvaly na tom, že podstoupí výcvik s muži. Perrin jim nebránil. Poslední bitva se blížila. Kdo byl, aby zakazoval bojovat těm, kdo bojovat chtějí?
Uvažoval nad tím, že dnes Faile zakáže jet, ale věděl, jak by to dopadlo. Místo toho ji zařadil dozadu, obklopenou moudrými a Ča Faile a doprovázenou Aes Sedai.
Perrin pevněji sevřel otěže a naslouchal pochodujícím nohám. Jen málo uprchlíků mělo zbroj. Arganda jim říkal lehká pěchota. Perrin pro ně měl jiné označení – „nevinní s meči“. Proč ho následovali? Copak nechápali, že padnou jako první?
Věřili mu. Světlo je spal, všichni mu věřili! Položil ruku na kladivo a nasál vlhký vzduch smíšený se strachem a nadšením. Dunění kopyt a nohou mu připomínalo temnou oblohu. Hrom bez blesku. Blesk bez hromu.
Bitevní pole leželo před nimi, široká zelená louka na konci lemovaná vojáky v bílé. Bělokabátnické vojsko mělo dokonale vyleštěné stříbrné kyrysy a bělostné tabardy a pláště. Tato travnatá pláň byla dobré místo, kde svést bitvu. Taky by to bylo dobré místo, kam zasít.
Abys věci porozuměl, musíš porozumět jejím částem a jejímu účelu.
Jaký byl účel jeho válečné sekery? Zabíjet. Proto ji vyrobili. To bylo vše, k čemu byla dobrá.
Kladivo však bylo jiné.
Perrin Tanečníka prudce zarazil. Aša’manové vedle něj se zastavili a celý zástup vojáků se začal zastavovat také. Jednotlivé oddíly se při zpomalování shlukovaly; zvuk pochodu vystřídalo vykřikování rozkazů.
Vzduch byl nehybný a obloha nad hlavou bezútěšná. Přes prach ve vzduchu a pach mužů potících se ve zbroji necítil trávu ani vzdálené stromy. Koně frkali a hodně se jich začalo pást. Jiní přešlapovali, když na ně působilo napětí jejich jezdců.
„Můj pane?“ zeptal se Grady. „Co se děje?“
Armáda bělokabátníků už zaujala postavení v čele s jezdci seřazenými do písmene V. Cekali, kopí zvednutá, ale připravená se sklonit a prolit krev.
„Sekera jenom zabíjí,“ řekl Perrin. „Ale kladivo může tvořit nebo zabíjet. V tom je ten rozdíl.“
Náhle mu to dávalo smysl. Proto musel sekeru zahodit. Mohl se rozhodnout nezabíjet. Nenechá se do tohohle dotlačit.
Obrátil se ke Gaulovi, který stál s několika Děvami opodál. „Chci tady hned mít Aes Sedai a moudré.“ Chvíli váhal. „Aes Sedai to nařiď, ale moudré požádej. Taky rozkaž mužům z Dvouříčí, aby sem přišli.“
Gaul přikývl a odběhl vykonat, co mu bylo řečeno. Perrin se obrátil zpátky k bělokabátníkům. Přes všechny své chyby se bělokabátníci považovali za čestné. Nezaútočí, dokud Perrin nezaujme postavení.
Připojil se k němu hlouček moudrých a Aes Sedai. Jak si všiml, Faile přijela s nimi. No, řeklp, ať s nimi zůstane. Natáhl k ní ruku a vybídl ji, aby se postavila vedle něj. Dvouříčští muži se vynořili na křídle.
„Podle Gaula jsi byl velice zdvořilý,“ poznamenala Edarra. „To znamená, že od nás chceš něco, co nebudeme chtít udělat.“
Perrin se usmál. „Chci, abyste mi pomohli téhle bitvě zabránit.“
„Ty nechceš tančit s oštěpy?“ zeptala se Edarra. „Slyšela jsem něco o tom, co tihle muži v bílém v mokřinách dělají. Myslím, že nosí bílou, aby zakryli temnotu ve svém nitru.“
„Jsou zmatení,“ řekl Perrin. „No, jsou víc než zmatení. Jsou zatraceně k vzteku. Ale neměli bychom s nima bojovat, ne když se blíží Poslední bitva. Když se budeme hašteřit mezi sebou, s Temným prohrajeme.“
Edarra se zasmála. „Ráda bych viděla, jak to někdo říká Šaidům, Perrine Aybaro. Anebo spíš bych chtěla vidět, jak to někdo navrhuje tobě, když ještě měli tvoji ženu!“
„No, Šaidy bylo nutné zabít,“ řekl. „Ale nevím, jestli tyhle bělokabátníky taky. Možná jenom potřebujou pořádně vyděsit. Chci, abyste vy a Aes Sedai vyhodily do vzduchu zem před jejich vojskem.“
„Žádáš něco, co bys neměl, Aybaro,“ řekla Seonid přísně. „My se vaší bitvy účastnit nebudeme.“ Drobná zelená se mu podívala do očí a její hlas byl rázný a strohý.
„Neúčastníte se bitvy,“ řekl Perrin. „Zabraňujete jí.“
Seonid se zamračila. „Obávám se, že v tomhle případě to bude totéž. Když napadneme zemi, bude to použití jediné síly jako zbraně. Mohly bychom těm mužům ublížit. Je mi líto.“
Perrin zaťal zuby, ale nenutil je. Moudré a aša’manové budou nejspíš stačit. Obrátil se k dvouříčským mužům. „Tame, řekni mužům, aby nasadili šípy a byli připravení vystřelit salvu.“
Tam přikývl a poslal běžce s rozkazem. Dvouříčští se seřadili. Vzdálenost přesahovala dostřel většiny luků, ale dvouříčské dlouhé by to mohly dokázat.