Perrin kývl na moudré, pak ukázal na aša’many. Než mohl říct něco dalšího, zem před bělokabátníky vybuchla. Loukou otřáslo zadunění a hlína se rozlétla vzduchem. Grady s Nealdem popojeli na koních vpřed.
Koně bělokabátníků se vzpínali a muži křičeli hrůzou. Jak se zdálo, malá skupina mužů úplně vpředu se nenechala výbuchy vyvést z míry a dařilo se jim ovládnout koně. To budou velitelé. A vskutku, Perrinovy oči rozeznávaly samotného velícího kapitána, který tam stál.
Hlína opět vylétla do vzduchu a pak znovu zasypala prohlubeň. Moudré měly ve tvářích soustředěný výraz, který patřil k usměrňování.
„Může někdo z vás posílit můj hlas?“ zeptal se Perrin.
„Já to udělám,“ odpověděl Grady. „Jednou jsem viděl M’Haela, jak to dělá.“
„Dobře,“ řekl Perrin a obrátil se k Tamovi. „Jakmile usměrňovači přestanou, řekni mužům, ať chlapi vyšlou několik dlouhých salv. Ať se pokusi zasáhnout ten příkop.“
O pár okamžiků později výbuchy skončily. Muži z Dvouříčí natáhli luky a vystřelili déšť šípů. Silné šípy se obloukem vznesly a brzy se jimi trhlina ježila. Perrin sledoval bělokabátnické vojsko. Jejich řady se rozpadly a pomíchaly.
Řinčení zbroje doprovázené duněním kopyt ohlásilo Argandův příjezd. Ghealdanský první kapitán měl přilbu s chocholem a v očích tvrdý pohled. „Jaký byl smysl toho všeho, smím-li se zeptat, urozený pane Aybaro?“ Čišel nepřátelstvím. „Právě jsi promarnil naši výhodu! Léčka jich mohla zabít tisíce a rozbít jejich úvodní útok.“
„Ano,“ řekl Petřin. Faile mu stále jela po druhém boku. „A oni to vědí. Podívej se na jejich řady, Argando. Bojí se. Bělokabátníci si uvědomujou, čím by museli projít, aby na nás zaútočili. Pokud jsem byl ochotný jim tohle předvést jako varovný výbuch, co si nechávám v záloze?“
„Ale to bylo maximum, co můžeme udělat,“ řekla Faile.
„To oni nevědí.“ Perrin se zazubil. „Bylo by od nás hloupé takhle vložit všechno, co máme, do varovného úderu.“
Arganda držel jazyk za zuby, přestože si očividně myslel totéž. Byl voják až do morku kostí. Sekera. Nebylo na ní nic špatného, ale Perrin musel být kladivo. Když ukázal, muži jako Arganda zabíjeli.
„Grady,“ řekl Perrin. „Můj hlas, prosím? A taky by mi nevadilo, kdyby moje slova slyšela i naše armáda.“
„S tím si poradím,“ odvětil Grady.
Perrin se zhluboka nadechl a pak promluvil. „Jsem Perrin Aybara!“ zaduněl jeho hlas plání. „Jsem přítel Draka Znovuzrozeného a zde sloužím na jeho rozkaz. Táhnu do Poslední bitvy. Pane velící kapitáne, předtím jsi požadoval, abych se s tebou sešel za tvých podmínek, a já přišel. Žádám, abys mi to tady čestně oplatil a sešel se se mnou, jak požaduji já. Pokud jsi rozhodnutý mě zabít, než vyrazím proti Stínu, alespoň mi udělej službu a dej mi poslední možnost, jak zabránit tomu, aby zde dnes byla prolita krev!“
Kývl na Gradyho a muž uvolnil tkanivo. „Máme velký stan, který bychom mohli použít při vyjednávání?“
„V táboře,“ řekla Faile.
„Mohl bych zkusit průchod,“ navrhl Neald a kloubem prstu si uhladil knírnebo alespoň ten tenký proužek vousů na tváři, navoskovaný do špiček, kterým říkal knír.
„Zkus to.“
Soustředil se. Nic se nestalo. Mladík se začervenal. „Nefunguje to. Cestování ani klouzání.“
„Rozumím,“ řekl Perrin. „Dobrá, tak tam pošleme jezdce. Měli bychom být schopní mít ho připravený za deset minut. Nevím, jestli budou sjednáním souhlasit, ale chci ho mít připravený pro případ, že ano. Přiveďte s sebou taky Berelain a Alliandre a snad ještě někoho s pitím, křesly a stolem z mého stanu.“
Byly vydány patřičné rozkazy a jeden z dvouříčských mužů – Robb Solter – odjel s Děvami v patách. Zdálo se, že bělokabátníci jeho návrh zvažují. Dobře.
Arganda a většina ostatních se rozešli, aby dali všem vědět, co se děje, přestože zřejmě nikdo nemohl Perrinovo oznámení přeslechnout. Vypadalo to, že všichni dělají, co mají, takže se Perrin usadil v sedle a čekal.
Faile navedla koně k němu. Voněla zaujatě.
„Co se děje?“ zeptal se Perrin.
„Něco se na tobě změnilo. Snažím se přijít na to co.“
„Hraju na čas,“ řekl Perrin. „Ještě jsem se nerozhodl. Ale nechci ty muže zabíjet. Ještě ne. Ne, pokud nebudu muset.“
„Oni neustoupí ani o píď, manželi,“ řekla Faile. „Už tě odsoudili.“
„Uvidíme,“ řekl. Zvedl pohled k obloze a uvažoval o tom zvláštním pachu a o skutečnosti, že průchody aša’manů nefungují. Ve vlčím snu tady po okolí slídil Zabíječ a byla tu ta skleněná zeď. Ve větru se vznášelo něco velice špatného a jeho smysly ho dráždily. Buď ostražitý. Buď připravený.
Kladivo mohlo zabíjet nebo tvořit. Ještě nevěděl, která situace je tato. Neměl v úmyslu udeřit, dokud to nezjistí.
Galad seděl na koni na travnaté pláni, která měla být bojištěm, a hleděl na brázdu vyrvanou v zemi, která se ježila stovkami šípů.
Byl připravený na Aes Sedai. Aes Sedai nemohla nikomu ublížit, pokud ona nebo její strážce nebyli v nebezpečí, a Galad svým lidem dal velice přesné rozkazy nezaplést se – či se k nim ani nepřiblížit – s Aes Sedai. Když děti uvidí Aes Sedai, mají se zastavit, kývnout a odvrátit zbraně. Kdyby jeho muži dali jasně najevo, že Aes Sedai neublíží, pak by sestry neměly být v bitvě k ničemu.
Mnohé z dětí tomu nevěřily. Tvrdily, že historky o třech přísahách jsou jenom dobře promyšlené výmysly. Ony však nežily v Bílé věži. Galad neměl většinu Aes Sedai rád a rozhodně jim nevěřil, ale věděl, že tři přísahy platí.
Galadovi muži se s mumláním opět seřadili. Zvedl dalekohled a prozkoumal Aybarovy předni řady. Muži v černých kabátech. Několik Aielanek, včetně jedné z těch, které s Aybarou chodily najejich první jednání. Nepochybně usměrňovačka. Představil si, jak pod útočící armádou vybuchuje země, vyhazuje jízdu do vzduchu a další vojáci padají do příkopů, zatímco zadní řady zmateně váhají a stávají se kořistí těch působivých dlouhých luků.
Ke Galadovi dojel rozzlobeně se tváříci Bornhald. „Nebudeme s nimi vyjednávat, že ne?“
Galad sklonil dalekohled. „Ano. Myslím, že budeme.“
„Ale už jsme se s ním sešli!“ řekl Bornhald. „Říkals, že chceš vidět ty oči, jako důkaz, že je to zplozenec Stínu, a viděls je.“ Co chceš víc?“
Byar pobídl koně blíž. V poslední době často působil jako Galadova stráž. „Nedá se mu věřit, můj pane velící kapitáne.“
Galad ukázal bradou na příkop. „Tím útokem nás mohl zničit.“
„Souhlasím s Byarem,“ řekl Bornhald. „Chce tě vylákat a pak zabít, aby nám podkopal morálku.“
Galad pomalu přikývl. „To je možné.“ Obrátil se ke kapitánu Hamešovi, který projížděl kolem. „Pokud zemřu, chci, aby ses ujal velení a zaútočil. Bez slitování; ruším svůj rozkaz vyhýbat se Aes Sedai. Zabijte každého, kdo vypadá, že usměrňuje. Dejte tomu přednost před vším ostatním. Je možné, že nechápeme, co se tu děje.“
„Ale stejně tam půjdeš?“ zeptal se Bornhald.
„Ano,“ řekl Galad. Nechal se Bornhaldem a Byarem přesvědčit k bitvě, ale teď přemýšlel, zda nebyl příliš unáhlený. Viděl ty oči a slyšel svědectví dětí a některých z těch, kteří se pohybovali v Aybarově společnosti. Zdálo se jasné, že útok je správná věc.
Ale Aybara měl pravdu. Sešel se s Galadem, když o to Galad požádal. Možná existoval nějaký způsob, jak zabránit krveprolití. Galad tomu nevěřil, ale pokud zde byla sebemenší možnost, pak byl odklad správný. Bylo to takhle jednoduché.