„Vlci nepatří Stínu,“ řekl Aybara. „Oni zplozenče Stínu nenávidí víc, než kterýkoli člověk, co jsem potkal.“
„A jak to víš?“
Aybara už nic neřekl. Bylo v tom něco víc. Byar tvrdil, že tenhle muž dokázal vlkům poroučet, běhal s nimi, jako by sám byl vlk. Toto svědectví bylo jednou z věcí, která Galada přesvědčila, že bitva je jediná možnost. Vypadalo to, že Byar nepřeháněl.
Ale nebylo nutné se tím zabývat. Aybara se přiznal k vraždě. „Odmítám uznat, že by tě zabití vlků mělo ospravedlnit,“ řekl Galad. „Mnoho lovců zabíjí vlky, kteří napadají jejich stáda neboje ohrožují na životě. Děti neudělaly nic špatného. Takže tvůj útok byl nevyprovokovaná vražda.“
„Bylo v tom mnohem víc,“ řekl Aybara. „Ale pochybu, že tě o tom přesvědčím.“
„Nemůžeš mě přesvědčit o něčem, co není pravda,“ řekl Galad.
„A ani mě nenecháš na pokoji,“ řekl Aybara.
„Takže jsme se ocitli ve slepé uličce,“ prohlásil Galad. „Ty ses přiznal ke zločinům, o jejichž nápravu se já, jako služebník spravedlnosti, musím postarat. Nemůžu to nechat být. Chápeš, proč jsem další vyjednávání považoval za zbytečné?“
„Co kdybych byl ochotný se postavit před soud?“ zeptal se Perrin.
Aybarova nosatá manželka mu položila ruku na rameno. Natáhl se a položil na ni tu svou, ale nespouštěl z Galada oči.
„Když přijdeš a přijmeš od nás trest za to, co jsi spáchal…“ řekl Galad. To by znamenalo popravu. Tenhle tvor se jistě nevydá.
Dozadu do stanu dorazil hlouček sloužících a připravoval čaj. Při válečném vyjednávání. Aybara měl s těmito věcmi očividně málo zkušeností.
„Ne trest,“ řekl Aybara ostře. „Soud. Když se prokáže, že jsem nevinný, svobodně odejdu a ty – pan velící kapitán – svým mužům přikážeš, ať mě přestanou štvát. Hlavně Bornhald a ten chlapík za tebou, který vrčí jako štěně, co poprvé v životě vidí levharta.“
„A když se prokáže tvoje vina?“
„To se uvidí.“
„Neposlouchej ho, můj pane velicí kapitáne!“ ozval se Byar. „Už jednou nám slíbil, že se vydá, a pak porušil slovo!“
„Neporušil!“ řekl Aybara. „To vy jste nesplnili svoji část dohody!“
„Já…“
Galad bouchl rukou do stolu. „Tohle je k ničemu. Žádný soud nebude.“
„Proč ne?“ neléhal Aybara. „Mluvíš o spravedlnosti, ale neumožníš mi řádný soud?“
„A kdo by dělal soudce?“ zeptal se Galad „Věřil bys v té věci mně?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Perrin. „Ale Alliandre může. Je královna.“
„A tvoje společnice,“ řekl Galad. „Nechci ji urazit, ale obávám se, že by tě zprostila viny, aniž by si vyslechla důkazy. Dokonce ani urozená paní první by nebyla vhodná – ačkoli já bych samozřejmě jejímu slovu věřil, obávám se, že moji muži—“
Světlo, ta žena byla ale nádherná! Na okamžik na ni pohlédl a zjistil, že se na něj dívá a červená se. Byl to jen slabý ruměnec, ale byl si jistý, že ho viděl. Cítil, jak se také rdí.
„Aes Sedai,“ řekl Aybara.
Galad odtrhl oči od Berelain a zpříma se podíval na Aybaru. „Pokud si myslíš, že by moje muže uspokojil rozsudek Bílé věže, pak toho o dětech Světla víš velmi málo, Perrine Aybaro.“
Aybarův pohled ztvrdl. Ano, věděl to. Smůla. Soud by tohle všechno pěkně ukončil. Ke stolu přistoupila služebná se dvěma šálky čaje, ale ty už nebyly potřeba. Druhé vyjednávání skončilo.
„Potom máš pravdu,“ řekl rozčarovaně Aybara. „Tohle setkání bylo zbytečné.“
„Ne,“ řekl Galad a znovu kradmo zalétl pohledem k Berelain. „Pro mě zbytečné nebylo.“ Dozvěděl se o Aybarově pozici víc; to mu v bitvě pomůže. Kromě toho bylo správné boj o chvilku odložit, aby se ujistil, že je nutný. Stále ještě byl před nimi dlouhý den, v němž se mohla bitva konat.
Ale… co ta žena… urozená paní první? Přinutil se odvrátit pohled. Bylo to těžké.
Galad vstal, uklonil se Alliandre a pak Berelain. Obrátil se k odchodu.
Pak uslyšel zajíknutí. Kupodivu to byla služebná, která přinesla čaj. Galad se na ni podíval.
Morgasa.
Galad úplně ztuhl. Jeden mistr šermíř za druhým ho učili, že nikdy nesmí dovolit, aby jej přemohlo překvapení, ale v tuto chvíli byl jejich pečlivý výcvik k ničemu. Tohle byla jeho nevlastní matka. Ty rudozlaté vlasy, za které jako dítě tahal. Ta tvář, tak krásná a silná. Ty oči. Byly to její oči.
Duch? Slyšel ty historky. Projevy zla Temného, které vracely mrtvé do života. Ale nikdo jiný ve stanu nevypadal znepokojeně a tato žena byla příliš skutečná. Galad váhavě natáhl ruku a dotkl se tváře zjevení. Kůže byla teplá.
„Galade?“ řekla. „Co tady děláš? Jak…“
Přerušilo ji jeho objetí, až všichni okolo na obou stranách překvapeně nadskočili. Ona taky. Je naživu! Jak?
Zabil jsem Valdu, napadlo Galada okamžitě. Zabil jsem ho za smrt své matky. Která není mrtvá. Spáchal jsem zlo.
Ne. Valda si zasloužil zemřít za znásilnění Morgasy. Tedy… byla ta část pravda? Mluvil s dětmi, které si tím byly jisté, ale ty si byly jisté i tím, že je mrtvá.
To vyřeší později. Teď se musí přestat ztrapňovat před svými muži. Pustil nevlastní matku, ale ona ho pořád držela za ruku. Vypadala omámené. Zřídkakdy ji tak viděl.
Perrin Aybara vstal a se svraštěným čelem je sledoval. „Ty znáš Maighdin?“
„Maighdin?“ zeptal se Galad. Měla na sobě prosté šaty a neměla žádné šperky. Pokoušela se skrývat jako služebná? „Aybaro, toto je Morgasa Trakandovna, obránkyně říše, ochránkyně lidu, hlava rodu Trakandů. Je to tvoje královna!“
Ve stanu zavládlo ticho. Aybara se zamyšleně poškrábal ve vousech. Jeho žena se na Morgasu dívala široce rozevřenýma očima, buď ohromená, nebo rozhněvaná.
„Maighdin,“ řekl Aybara. „Je to pravda?“
Zvedla bradu a pohlédla Aybarovi do očí. Jak v ní mohli nevidět královnu?
„Jsem Morgasa Trakandovna,“ řekla. „Ale vzdala jsem se trůnu ve prospěch Elain. Před Světlem, nikdy si už nebudu trůn znovu nárokovat.“
Galad přikývl. Ano. Musela se obávat, že ji Aybara využije proti Andoru. „Beru tě s sebou do svého ležení, matko,“ řekl Galad, nespouštěje z Aybary oči. „Pak si můžeme promluvit o tom, jak s tebou tenhle muž zacházel.“
Obrátila ke Galadovi klidný pohled. „Rozkaz, Galade? Já do toho snad nemám co mluvit?“
Svraštil čelo, naklonil se k ní a zašeptaclass="underline" „Má nějaké další zajatce? Jakou má na tebe páku?“
Zavrtěla hlavou a tiše odvětila: „Tenhle muž není tím, kým si myslíš, Galade. Je drsný a mně se rozhodně nelíbí, co dělá Andoru, ale není to žádný přítel Stínu. Mám se víc co bát tvých… společníků než Perrina Aybary.“
Ano, měla důvod dětem nevěřit. „Půjdeš se mnou, má paní? Slibuji, že můžeš kdykoli odejít a vrátit se do Aybarova tábora. Ať ti děti v minulosti provedly cokoli, teď budeš v bezpečí. To přísahám.“
Morgasa přikývla.
„Damodrede,“ ozval se Aybara, „počkej chvilku.“
Galad se obrátil a znovu položil ruku na jílec meče. Nebyla to hrozba, jen připomínka. Řada lidí ve stanu si mezi sebou začala šeptat. „Ano?“ zeptal se Galad.
„Chtěl jsi soudce,“ řekl Aybara. „Souhlasil bys, že tu roli zastane tvoje matka?“
Galad nezaváhal. Samozřejmě; byla královnou od svých osmnáctých narozenin a on viděl, jak předsedá soudům. Byla spravedlivá. Přísná, ale spravedlivá.
Ale přijmou ji i ostatní děti? Cvičila se u Aes Sedai. Považovaly ji za jednu z nich. To byl problém. Ale pokud by mu to poskytlo východisko, snad by je přesvědčil, aby uviděly pravdu.