„Tváříš se zachmuřeně,“ poznamenala Egwain.
„Invaze začala,“ řekla. „Strážní věže podél hranic s Momou se jedna po druhé odmlčují. Vlny trolloků postupují s černými vroucími mračny v patách. Kandor, Arafel a Saldeia jsou ve válce.“
„Drží se?“ zeptala se Egwain a pocítila bodnutí strachu.
„Ano,“ řekla Silviana. „Ale zprávy jsou nejisté a kusé. Tenhle dopis – jenž přišel od špehů, kterým věřím – tvrdí, že tak mohutný útok tu nebyl od dob trollockých válek.“
Egwain se zhluboka nadechla. „A co Tarwinovo sedlo?“
„Nevím.“
„Zjisti to. Zavolej sem Siuan. Mohla by vědět víc. Modré mají nejrozsáhlejší síť.“ Siuan samozřejmě nebude vědět všechno, ale bude v tom mít prsty.
Silviana krátce přikývla. Nevyslovila očividné – že síť modrých patří modrému adžah a amyrlin šiji nemá přivlastňovat. Nu, Poslední bitva byla za dveřmi. Je třeba udělat nějaké ústupky.
Silviana tiše zavřela dveře a Egwain zvedla pero, aby dopsala dopis Gregorinovi. Přerušilo ji další zaklepání, tentokrát naléhavější. Vzápětí dovnitř vtrhla Silviana.
„Matko,“ řekla. „Sešly se. Přesně jak jsi říkala!“
Egwain pocítila záchvěv rozmrzelosti. Klidně položila pero a vstala. „Tak tam pojďme.“
Spěšným krokem vyšla z pracovny. V kronikářčině předpokoji minula dvě přijaté – Nicolu, kterou právě pozvedly, a Nissu. Byla by ráda, aby obě získaly šátek ještě před Poslední bitvou. Byly mladé, ale mocné, a bude třeba každé sestry – dokonce i takové, která – jako Nicola – prokázala v minulosti mizerný úsudek.
Ty dvě přinesly zprávu o sněmovně; novicky a přijaté patřily k Egwaininým nejvěmějším, ale sestry si jich často nevšímaly. V tuto chvíli zůstaly tady, zatímco Egwain se Silvianou spěchaly ke sněmovně.
„Nemůžu uvěřit, že by něco takového zkusily,“ řekla Silviana cestou tiše.
„Není to to, co si myslíš,“ odpověděla Egwain. „Ony se mě nepokoušejí sesadit. Rozkol mají ještě příliš čerstvě v paměti.“
„Tak proč se sešly bez tebe?“
„Existují způsoby, jak se postavit amyrlin, aniž bys ji sesadila.“
Už nějakou dobu to čekala, ale nerozčililo ji to o nic méně. Aes Sedai naneštěstí budou vždy Aes Sedai. Bylo jen otázkou času, než se někdo rozhodne, žeji připraví o moc.
Došly ke sněmovně. Egwain otevřela dveře a vešla dovnitř. Její příchod přivítaly klidné pohledy Aes Sedai. Všechna sedadla nebyla obsazená, ale dvě třetiny ano. Překvapilo ji, že vidí tři červené přísedící. Co Pevara a Javindhra? Jak se zdálo, jejich dlouhá nepřítomnost v této době přiměla červené k činům. Nahradily je Raečin a Viria Connoralovy. Tyto sestry byly teď po smrti Vandene a Adeleas jediné pokrevní sestry v Bílé věži; zvláštní volba, ale ne nečekaná.
Byly zde Romanda i Lelaine. Klidně hleděly Egwain do očí. Bylo tak zvláštní vidět je tady s tolika sestrami, s nimiž předtím byly ve sporu. Společný nepřítel – Egwain – dokázal zahojit neomezeně rozporů. Snad by ji to mělo potěšit.
Lelaine byla jediná modrá a také zde byla pouze jedna hnědá: Takima, která vypadala, že jí není dobře. Hnědá sestra s kůží barvy slonoviny se vyhýbala Egwaininu pohledu. Byly zde dvě bílé, dvě žluté – včetně Romandy – dvě šedé a všechny tři zelené. Při pohledu na ně Egwain zaskřípala zuby. K tomuto adžah by se bývala připojila, a ono jí způsobilo největší zármutek!
Egwain je nepokárala za to, že se sešly bez ní; prostě se nechala Silvianou ohlásit a pak prošla mezi nimi. Pak se obrátila a posadila se na amyrlinin stolec, zády k obrovskému rozetovému oknu.
Tam zůstala mlčky sedět.
„Nuže?“ zeptala se nakonec Romanda. Se šedými vlasy svázanými vysoko v drdolu vypadala jako matka vlčice, sedící na římse před svým doupětem. „Řekneš něco, matko?“
„O této schůzce jste mě neinformovaly,“ řekla Egwain, „takže předpokládám, že ode mne nechcete nic slyšet. Jen jsem se přišla podívat.“
Zdálo se, že to je přivedlo do rozpaků. Silviana se postavila vedle ní a nasadila jeden ze svých nejnespokojenějších výrazů.
„Tak dobře,“ řekla Romanda. „Mám za to, že jako další jsme chtěly vyslechnout Saroiju.“
Zavalitá bílá byla jednou z přísedících, které po pozvednutí Elaidy z Bílé věže odešly, ale v Salidaru odvedla svůj díl potíží. Egwain nepřekvapilo, žeji zde vidí. Žena vstala a okatě se na Egwain ani nepodívala. „Přidám svoje svědectví. Během dnů… nejistoty ve Věži…“ – to znamenalo rozkol; jen málo sester o tom bylo ochotno hovořit otevřeně – „… udělala amyrlin přesně to, co naznačovala Romanda. Zaskočila nás, když žádala vyhlášení války.
V souladu se zákony existují prostředky, které v průběhu vyhlášené války dávají amyrlin téměř absolutní moc. Tím, že jsme se nechaly nalákat k vyhlášení války Elaidě, jsem amyrlin poskytly způsob, jak si sněmovnu podmanit.“ Rozhlédla se po místnosti, ale k Egwain se neobrátila. „Podle mého názoru se o něco takového pokusí znovu. Tomu je nutno předejít. Tato sněmovna má amyrlininu moc vyvažovat.“
Posadila se.
Při těchto slovech se Egwain ve skutečnosti ulevilo. Člověk si nikdy nemohl být jistý, k jakým pletichám v Bílé věži dochází. Toto setkání znamenalo, že její plány postupují tak, jak doufala, a že její protivnice – tedy, nu, její zdráhavé spojenkyně – si nevšimly, co dělá doopravdy. Měly příliš mnoho práce s tím, že se zabývaly věcmi, které udělala před mnoha měsíci.
Což neznamenalo, že nejsou nebezpečné. Když jste však nebezpečí předvídali, dalo se zvládnout.
„Co můžeme dělat?“ zeptala se Magla. Zalétla pohledem k Egwain. „Myslím tím, abychom byly prozíravé. Abychom se ujistily, že sněmovna není nijak omezena.“
„Nemůžeme vyhlásit válku,“ prohlásila Lelaine rozhodně.
„Ale vyhýbat se jí?“ řekla Varilin. „Vyhlásíme válku mezi dvěma polovinami Bílé věže, ale ne proti Stínu?“
„Válka,“ ozvala se váhavě Takima, „proti Stínu, je už vyhlášená. Je nutné to prohlásit oficiálně? Nestačí samotná naše existence? Vskutku, copak naše přísahy jasně neříkají, jaké je naše postavení?“
„Ale musíme učinit nějaké prohlášení,“ řekla Romanda. Byla mezi nimi nejstarší a to ona měla jednání vést. „Něco, co jasně uvede ve známost, jakou má sněmovna pozici, aby to amyrlin odradilo od neuváženého volání do války.“
Vypadalo to, že Romanda se vůbec nestydí za to, co tady udělaly. Podívala se přímo na Egwain. Ne, ona a Lelaine Egwain jen tak neprominou, že si za kronikářku zvolila červenou.
„Ale jak něco takového dáme najevo?“ zeptala se Andaja. „Chci říct, co uděláme? Prohlásíme jako sněmovna, že se válka vyhlašovat nebude? Nebude to znít směšně?“
Ženy umlkly. Egwain se přistihla, jak přikyvuje, i když ne přímo tomu, co bylo řečeno. Byla pozvednuta za neobvyklých okolností. Kdyby nechala sněmovnu být, ta by se pokusila získat větší moc než ona. Dnešek mohl být klidně krokem k tomuto cíli. Moc amyrlinina stolce nebyla v průběhu staletí stejná – jedna mohla vládnout téměř absolutně, zatímco jinou ovládaly přísedící.
„Myslím, že sněmovna jedná moudře,“ promluvila Egwain opatrně.
Přísedící se k ní obrátily. Některé vypadaly, že se jim ulevilo. Ty, které ji znaly lépe, se však tvářily podezíravě. Nu, to bylo v pořádku. Raději ať ji považují za hrozbu než za dítě, na které je třeba pouštět hrůzu. Doufala, že ji nakonec začnou respektovat jako svoji vůdkyni, ale omezený čas jí dával jen omezené možnosti.