Pohlédla dolu. Perrin už potichu chrápal.
Perrin seděl opřený zády o něco tvrdého a hladkého. Nad lesem, který byl směsicí jedlí, dubů a kalin, vřela příliš temná, téměř zlá obloha vlčího snu.
Vstal, pak se obrátil a pohlédl na to, o co se opíral. K rozbouřené obloze se vypínala mohutná ocelová věž. Byla příliš rovná, se zdmi, které vypadaly jako z jediného kusu kovu, a vzbuzovala v něm pocit naprosté nepřirozenosti.
Říkal jsem ti, že je to zlé místo, vyslal Hopsal, který náhle seděl vedle Perrina. Štěně hloupé.
„Nepřišel jsem sem úmyslně,“ namítl Perrin. „Probudil jsem se tady.“
Tvoje mysl se na to soustředí, řekl Hopsal. Nebo mysl toho, se kterým jsi spojený.
„Mátová,“ řekl Perrin, aniž chápal, jak to ví. Barvy se neobjevily. Ve vlčím snu to nedělaly nikdy.
Stejně hloupé štěně jako ty?
„Možná hloupější.“
Z Hopsala byla cítit nevěřícnost, jako by nebyl ochotný věřit, že je to možné. Pojď, vyslal vlk. Vrátilo se to.
„Co se…“
Hopsal zmizel. Perrin ho zamračeně následoval. Nyní dokázal snadno zachytit pach místa, kam Hopsal odešel. Objevili se na Jehannahské silnici a ta podivná fialová zeď tam opět stála, rozřezávala silnici vejpůl, vypínala se vysoko a sahala daleko oběma směry. Perrin došel ke stromu. Jeho nehybné holé větve se zdály uvězněné ve skle.
Hopsal přecházel poblíž. Už jsme tuhle věc viděli, vyslal. Dávno, velmi dávno. Před tolika životy.
„Co je to?“
Lidská věc.
Hopsalovy představy obsahovaly zmatené obrazy. Létající zářící disky. Nemožně vysoké ocelové stavby. Věci z věku pověstí? Hopsal jejich využití nerozuměl o nic víc než využití povozu nebo svíčky.
Perrin se zahleděl na cestu. Tuto část Ghealdanu nepoznával; musí ležet dál směrem k Lugardu. Zeď se objevila jinde než posledně.
Něco ho napadlo a Perrin se několika prudkými skoky přesunul dál po cestě. O sto kroků dál se ohlédl a potvrdil si své podezření. Sklo netvořilo zeď, ale obrovskou kopuli. Průhlednou s fialovým nádechem, která jako by se táhla celé ligy daleko.
Hopsal se přesunul jako rozmazaná čmouha. Musíme jít.
„Je tady, že ano?“ zeptal se Perrin. Natáhl se. Dubová tanečnice, Jiskra a Nespoutaný byli blízko. Před nimi, uvnitř kopule. Odpověděli rychlými horečnými obrazy o tom, že loví a jsou loveni.
„Proč neutečou?“ zeptal se Perrin.
Z Hopsala cítil zmatek.
„Jdu za ním,“ řekl Perrin a přiměl se posunout vpřed.
Nic se nestalo.
Perrin pocítil v břiše bodnutí paniky. Co se dělo? Zkusil to znovu, tentokrát se pokusil poslat k základům kopule.
Fungovalo to. Vzápětí byl tam a sklovitý povrch se zvedal na útesu před ním. Je to ta kopule, pomyslel si. Brání mi. Náhle pochopil, proč z vlků cítil ten pocit uvěznění. Nemohli uniknout.
Tak jaký měla tahle kopule účel? Uvěznit vlky, aby je Zabíječ mohl pobít? Perrin zavrčel a přistoupil k povrchu kopule. Nemohl se dovnitř dostat pomocí představy, ale možná by to šlo světštějšími prostředky. Zvedl ruku, ale pak zaváhal. Nevěděl, co se stane, když se povrchu dotkne.
Vlci vysílali obrazy muže v černém koženém oblečení, s drsnou zbrázděnou tváří a úsměvem na tváři, když vypouštěl šípy. Páchl špatně. Také byl cítit mrtvými vlky.
Perrin je tam nemohl nechat. O nic víc než by mohl nechat pantátu Gilla a ostatní bělokabátníkům. Rozzuřený na Zabíječe se dotkl povrchu kopule.
Jeho svaly náhle ztratily sílu. Připadaly mu jako voda a nohy ho nedokázaly unést. Tvrdě sebou praštil o zem. Nohou se stále dotýkal kopule – procházela skrz. Kopule jako by neměla žádnou podstatu.
Plíce už mu nefungovaly; nadmout hruď bylo příliš těžké. V panice si představil, jak je někde jinde, ale nefungovalo to. Byl v pasti, stejně jako vlci!
Vedle něj se objevil stříbrošedý záblesk. Do ramene se mu zaťaly čelisti. Když ho Hopsal vytáhl z fialové kopule, Perrin okamžitě ucítil, jak se mu síla vrátila. Lapal po dechu.
Štěně hloupě, vyslal Hopsal.
„Ty bys je opustil?“ zeptal se Perrin drsným hlasem.
Hloupý ne proto, že hrabe v díře. Hloupý, protože na mě nepočkal pro případ, že by vyletěli sršni. Hopsal se obrátil ke kopuli. Pomoz mi, když spadnu. Popošel vpřed a pak se nosem dotkl stěny. Klopýtl, ale narovnal se a pomalu pokračoval vpřed. Na druhé straně se zhroutil, ale hruď se mu stále zvedala.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Perrin, zatímco se zvedal.
Já jsem já. Hopsal tak, jak se viděl – což bylo totéž jako to, kdo byl. Jako mnoho věcí ve vlčím snu byla síla něčího myšlenkového obrazu mocnější než podstata samotného světa.
Pojď, vyslal Hopsal. Buď silný, projdi skrz.
„Mám lepší nápad,“ řekl Perrin a vstal. Plnou rychlostí se vrhl vpřed. Narazil do fialové stěny a okamžitě zplihl, ale setrvačností pokračoval dál, kde se převalil a zastavil. Zasténal, rameno rozbolavělé a paži poškrábanou.
Stěně hloupé, vyslal Hopsal. Musíš se učit.
„Teď není čas,“ řekl Perrin, škrábaje se na nohy. „Musíme pomoct ostatním.“
Šípy ve větru, silné, černé, smrtící. Lovcův smích. Zatuchlý mužský pach. Zabiják byl tady. Hopsal s Perrinem se rozběhli po cestě a Perrin zjistil, že uvnitř kopule může zrychlit. Váhavě se pokusil pomocí myšlenky skočit vpřed a fungovalo to. Když se však zkusil poslat ven, nic se nestalo.
Takže kopule byla bariéra. Uvnitř se mohl pohybovat volně, ale nemohl se dostat ven tím, že si tam sám sebe představí. Pokud se chtěl dostat ven, musel zdí projít fyzicky.
Dubová tanečnice, Nespoutaný a Jiskra byli před nimi. A Zabíječ taky. Perrin zavrčel – zaplavovala ho zoufalá volání. Temný les. Zabíječ. Připadal vlkům tak vysoký, temná stvůra s tváří jako vytesanou z kamene.
Krev na trávě. Bolest, vztek, hrůza, zmatek. Jiskra byl zraněný. Ostatní dva poskakovali sem a tam, popichovali a odváděli pozornost. Jiskra se plazil k hranici kopule.
Opatrně, Mladý býku, vyslal Hopsal. Tenhle člověk loví dobře. Pohybuje se skoro jako vlk, ačkoli je nějak špatný.
„Odlákám ho. Ty se postarej o Jiskru.“
Ty máš ruce. Ty neseš. V Hopsalových slovech bylo samozřejmě víc než jen to: Hopsalův věk a zkušenosti, Perrin pořád vlče.
Perrin zaskřípal zuby, ale nehádal se. Hopsal byl zkušenější. Rozdělili se, Perrin se natáhl k Jiskroví, zjistil, kde je – ukrýval se mezi stromy – a přesunul se přímo tam.
Tmavě hnědý vlk měl ve stehně zaražený šíp, tiše kňučel a při plazení za ním zůstávala krvavá stopa. Perrin si rychle klekl a vytáhl šíp ven. Vlk stále kňučel a byl z něj cítit strach. Perrin zvedl šíp. Páchl zlem. Znechuceně ho zahodil a vlka zvedl.
Poblíž něco zapraskalo a Perrin se prudce otočil. Mezi dvěma stromy proskočil Nespoutaný, z něhož byla cítit úzkost. Zbývající dva vlci lákali Zabíječe pryč.
S Jiskrou v náručí se Perrin obrátil a rozběhl k nejbližšímu okraji kopule. Nemohl skočit přímo k okraji, protože nevěděl, kde je.