S bušícím srdcem vyrazil ze stromů. Jak se vzdalovali od šípu, zdálo se, že vlk v jeho náruči sílí. Perrin se rozběhl rychleji, až to působilo nepředložené, a jako blesk překonával stovky kroků naráz. Stěna kopule se přiblížila a Perrin se zastavil.
Zabíječ byl náhle zde, stál před ním s nataženým lukem. Na sobě měl nadouvající se černý plášť; už se neusmíval a v očích mu zuřila bouře.
Vystřelil. Perrin se přesunul a neviděl, kam šíp dopadl. Objevil se na místě, kde poprvé vstoupil do kopule; tam měl jít jako první. Vrhl se proti fialové kopuli, na druhé straně se zhroutil a Jiskru v kotrmelcích odhodil.
Vlk vyjekl. Perrin tvrdě dopadl.
Mladý býku! Jiskra vyslal obraz Zabíječe, temného jako bouřkový mrak, jak s nataženým lukem stojí těsně za stěnou.
Perrin se neohlédl. Přesunul se na svahy Dračí hory. Jakmile tam byl, úzkostlivě vyskočil na nohy a v ruce se mu objevilo kladivo. Nedaleké smečky k němu poslaly pozdrav. Pro tuto chvíli si jich Perrin nevšímal.
Zabíječ je nesledoval. Po chvíli napětí se objevil Hopsal. „Dostali se ostatní pryč?“ zeptal se Perrin.
Jsou v bezpečí, vyslal. Šeptalka je mrtvá. Obraz ukázal vlčici – z pohledu ostatních členů smečky – jak ji zabíjí vzápětí poté, co se objevila kupole. Jiskru zasáhl šíp, když do ní vyděšeně šťouchal čumákem.
Perrin zavrčel. Málem skočil pryč, aby se Zabíječi znovu postavil, ale Hopsalovo varování jej zastavilo. Příliš brzy! Musíš se učit!
„Nejde jenom o něj,“ řekl Perrin. „Musím si prohlídnout okolí mého a bělokabátnického ležení. V bdělém světě tam něco špatně páchlo. Musím se podívat, jestli je tam něco neobvyklého.“
Neobvyklého? Hopsal vyslal obraz kopule.
„Nejspíš to s tím souvisí.“ Dvě zvláštnosti působily víc než jen jako pouhá náhoda.
Pátrej jindy. Zabíječje na tebe příliš silný.
Perrin se zhluboka nadechl. „Nakonec se mu budu muset postavit, Hopsale.“
Ne teď.
„Ne,“ souhlasil Perrin. „Teď ne. Teď budeme cvičit.“ Obrátil se k vlkovi. „Tak jako každou noc, dokud nebudu připravený.“
Rodei Ituralde se na lůžku převalil a krk měl smáčený potem. Bylo v Saldeii vždycky takhle horko a vlhko? Zatoužil po domově, po chladné mořské bríze Bandar Ebanu.
Všechno mu připadalo špatně. Proč zplozenci Stínu nezaútočili? V mysli mu rachotila stovka možností. Čekají na nové obléhací stroje? Prohledávají lesy, aby je postavili? Nebo se jejich velitelé spokojí s obléháním? Celé město bylo obklíčené, ale teď už tam venku muselo být dost trolloků, aby ho přemohli.
Zvykli si bušit do bubnů. Celé hodiny. Bum, bum, bum. Pravidelně, jako srdce obrovského zvířete, samotného Velkého hada, ovíjejícího město.
Venku začínal zářit úsvit. Ituralde si šel lehnout až dlouho po půlnoci. Durhem – který velel ranni hlídce – vydal rozkaz, že Ituraldeho nemají až do poledne vyrušovat. Jeho stan stál ve stíněném výklenku nádvoří. Chtěl být blízko hradeb a odmítl postel. To byla pošetilost. Ačkoli v předchozích letech mu bylo polní lůžko dobré, už nebyl tak mladý jako dřív. Zítra se přestěhuje.
A teď spi, řekl si.
Nebylo to tak snadné. Obvinění, že je Dračí spřísahanec, ho rozrušilo. V Arad Domanu bojoval za svého krále, za někoho, komu věřil. Nyní bojoval v cizí zemi za muže, s nímž se setkal pouze jednou. A to všechno jen kvůli nějakému tušení.
Světlo, to je ale vedro. Po tvářích mu stékal pot, až ho z něj svědilo za krkem. Tak časně ráno by nemělo být takové horko. Nebylo to přirozené. Ty zatracené bubny, co pořád duní.
Vzdychl a vyškrábal se z propoceného lůžka. Bolela ho noha. Už celé dny.
Jsi starý’, Rodele, pomyslel si, když si svlékal propocené krátké kalhoty a oblékal si čisté. Zasunul kalhoty do po kolena vysokých jezdeckých bot. Potom si oblékl prostou bílou košili s černými knoflíky a šedý kabát se zapínáním až ke krku.
Právě si připínal meč, když venku zaslechl chvatné kroky, následované šepotem. Rozhovor byl stále vášnivější a Ituralde vyšel ven, právě když někdo říkaclass="underline" „Urozený pán Ituralde to bude chtít vědět!“
„Vědět co?“ zeptal se Ituralde. Malý poslíček se dohadoval s jeho strážemi. Všichni tři se k němu zahanbeně otočili.
„Omlouvám se, můj pane,“ řekl Konnel. „Dostali jsme rozkaz nechat tě spát.“
„Chlap, co v tomhle vedru dokáže spát, musí být napůl ještěrka, Konnele,“ řekl Ituralde. „Chlapče, o co jde?“
„Kapitán Yoeli je na hradbě, pane,“ řekl mladík. Ituralde ho poznal – byl s ním téměř od počátku tažení. „Říkal, že bys měl přijít.“
Ituralde přikývl. Položil Konnelovi ruku na paži. „Díky, žes na mě dával pozor, kamaráde, ale tyhle kosti nejsou tak křehké, jak si myslíš.“
Uzardělý Konnel přikývl. Ituralde se vydal nádvořím a stráže se zařadily za něj. Slunce už vyšlo. Mnoho z jeho vojáků bylo vzhůru. Příliš mnoho. Nebyl jediný, komu činilo potíže usnout.
Na hradbě jej uvítal skličující pohled. Na umírající zemi tábořily tisíce a tisíce trolloků a hořely ohně. Ituralde nechtěl myslet na to, odkud se dřevo na ohně vzalo. Doufal, že všichni okolní sedláci a vesničané poslechli výzvu, aby se uchýlili do bezpečí.
Yoeli stál vedle muže v černém kabátu a svíral cimbuří. Mezi aša’many, které mu al’Thor dal, patřil Deepe Bhadar k výše postaveným, byl jedním z pouhých tří, kteří měli na límci dračí špendlík i špendlík nazývaný meč. Andořan měl obyčejnou tvář a dlouhé černé vlasy. Ituralde občas některé z mužů v černých kabátech slýchal, jak si pro sebe něco mumlají, ale ne Bhadara. Vypadalo to, že se naprosto ovládá.
Yoeli po aša’manovi neustále pokukoval; ani Ituralde se ve společnosti mužů, kteří dokáží usměrňovat, necítil dobře. Představovali však skvělý nástroj a nezklamali ho. Dával přednost tomu, řídit se zkušenostmi, ne klepy.
„Urozený pane Ituralde,“ řekl Deepe. Aša’man Ituraldemu nikdy nesalutoval, pouze al’Thorovi.
„Co se děje?“ zeptal se Ituralde a prohlížel si hordy trolloků. Připadalo mu, že od chvíle, kdy se šel natáhnout, se nic nezměnilo.
„Tvůj muž tvrdí, že něco cz/z,“ řekl Yoeli. „Tam venku.
„Mají usměrňovače, urozený pane Ituralde,“ řekl Deepe. „Řekl bych, že alespoň šest, možná i víc. Muže, protože cítím sílu, kterou vládnou, a provádějí něco mocného. Když se dívám na vzdálené tábory, mám dojem, že občas zahlédnu tkaniva, ale může to být jenom moje představivost.“
Ituralde zaklel. „Tak na tohle čekali.“
„Cože?“ zeptal se Yoeli.
„S vlastními aša’many…“
„To nejsou aša’manové,“ prohlásil Deepe ohnivě.
„Tak dobře. S vlastními usměrňovači můžou tyhle hradbu strhnout stejně snadno, jako rozkopnout hromadu kostek, Yoeli. To moře trolloků se vevalí dovnitř a naplní vaše ulice.“
„Ne dokud jsem tady já,“ řekl Deepe.
„Líbí se mi, když je voják odhodlaný, Deepe,“ řekl Ituralde, „ale vypadáš stejně vyčerpaně, jako se já cítím.“
Deepe se na něj zamračil. Oči měl zarudlé nedostatkem spánku, zatínal zuby a svaly na krku a tváři měl napjaté. Podíval se Ituraldemu do očí a pak se zhluboka nuceně nadechl.