„Máš pravdu,“ řekl Deepe. „Ale ani jeden z nás s tím nemůže nic dělat.“ Zvedl ruku a udělal něco, co Ituralde nebyl schopen vidět. Nad hlavou se mu objevil záblesk červeného světla – signál, který používal k přivolání ostatních. „Připravte svoje muže, generále, kapitáne. Nepotrvá to dlouho. Nemůžou dál držet takovou sílu, aniž. by… to nemělo následky.“
Yoeli přikývl a pak odspěchal pryč. Ituralde vzal Deepeho za paži, aby upoutal jeho pozornost.
„Vy aša’manové jste příliš cenní, než abychom vás ztratili,“ řekl Ituralde. „Drak nás sem poslal pomoct, ne umřít. Když tohle město padne, chci, abys vzal ostatní a všechny zraněné, co půjde, a vypadl odtud. Rozumíš, vojáku?“
„Spoustě mých chlapů se to nebude líbit.“
„Ale ty víš, že je to tak nejlepší,“ řekl Ituralde. „Nebo ne?“
Deepe zaváhal. „Ano. Máš pravdu, jako ostatně často. Dostanu je ven.“ Promluvil tišeji. „Tenhle odpor je beznadějný, můj pane. Ať se tam venku děje cokoli, bude to smrtící. Vůbec se mi nelíbí, že něco takového navrhuju, ale… to, cos říkal o mých aša’manech, platí i pro tvoje vojáky. Utečme odsud.“ Slovo „utečme“ pronesl bez hořkosti.
„Saldejci s námi neodejdou.“
„Já vím.“
Ituralde o tom chvíli uvažoval. Nakonec zavrtěl hlavou. „Každý den, kdy je tady zdržíme, udrží ty stvůry o den déle od mé země. Ne, já nemůžu odejít, Deepe. Tohle je pořád to nejlepší bojiště. Viděls, jak jsou ty domy opevněné; můžeme se uvnitř udržet celé dny, rozdělit se, zaměstnat jejich armádu.“
„Pak by tu moji aša’manové mohli zůstat a pomoct.“
„Ty máš svoje rozkazy, synu. Budeš se jima řídit. Jasné?“
Deepe zaťal zuby a pak stroze přikývl. „Vezmu..
Zbytek Ituralde neslyšel. Zasáhl je výbuch.
Necítil ho přicházet. V jednu chvíli stál s Deepem, a vzápětí ležel na podlaze hradebního ochozu a svět kolem něj zahalilo zvláštní ticho. Hlava mu vřískala bolestí, rozkašlal se, a když zvedl roztřesenou ruku, zjistil, že krvácí na tváři. V pravém oku něco měl; když zamrkal, pálilo to. Proč je kolem takové ticho?
Převalil se a znovu zakašlal. Pravé oko měl zavřené, z levého mu tekly slzy. Hradba končila pár coulů od něj.
Zalapal po dechu. Obrovský kus severní zdi prostě zmizel. Zasténal a ohlédl se na opačnou stranu. Deepe stál vedle něj…
Našel aša’mana, jak leží na ochozu kousek od něj a z hlavy mu teče krev. Pravá noha mu končila rozervaným kusem masa a kosti nad místem, kde by mělo být koleno. Ituralde k němu s klením doklopýtal a klesl vedle něj na kolena. Pod Deepem se tvořila kaluž krve, ale stále sebou škubal. Žil.
Musím spustit poplach…
Poplach? Samotný výbuch na jeho vyvolání bohatě stačil. Za hradbou byly zničeny budovy, rozdrcené kameny, které se rozlétly ve spršce na všechny strany od díry. Venku se trolloci hnali vpřed a nesli prámy k překonání vodního příkopu.
Ituralde aša’manovi sundal opasek a použil ho k zaškrcení stehna. Nic jiného ho nenapadlo. Hlava mu po výbuchu stále třeštila.
Město je ztracené… Světlo! Ztracené, prostě jen tak.
Nějaké ruce mu pomáhaly vstát. Omámené se rozhlédl. Konnel; přežil výbuch, přestože měl kabát na cáry. Odvedl Ituraldeho pryč, zatímco dvojice vojáků odnesla Deepeho.
Příštích pár minut bylo rozmazaných. Ituralde klopýtal po schodech z hradby a málem sletěl po hlavě pět kroků dolů na dlažbu. Jenom Konnelovy ruce mu zabránily spadnout. A pak… stan? Velký otevřený stan? Ituralde zamrkal. Bojiště by nemělo být tak tiché.
Zalil ho ledový chlad. Zavřeštěl. Na jeho uši a mysl zaútočily zvuky. Vřískot, lámající se kámen, hlahol trubek, dunění bubnů. Umírající lidé. Vše ho zasáhlo naráz, jako by mu někdo vytrhl špunty z uší.
Třásl se a lapal po dechu. Byl ve stanu pro zraněné. Nad ním stál Antail, tichý aša’man s řídkými vlasy. Světlo, Ituralde se cítil tak vyčerpaný! Příliš málo spánku ve spojení s námahou, kterou představovalo léčení. Jak ho pohltil hluk bitvy, zjistil, že má zrádně těžká víčka.
„Urozený pane Ituralde,“ řekl Antail. „Znám tkanivo, které tvůj stav nezlepší, ale přiměje ti myslet si, že jsi v pořádku. Mohlo by ti ublížit. Chceš, abych pokračoval?“
„Já…“ řekl Ituralde. Slova zněj vyšla jen jako mumlání. „To…“
„Krev a zatracený popel,“ zabručel Antail. Natáhl se. Ituraldeho zalila další vlna síly. Bylo to, jako by ho zevnitř vymetalo koště, které smetlo všechnu únavu a zmatek, obnovilo jeho smysly a přimělo ho se cítit, jako by si v noci dokonale odpočinul. Pravé oko už ho nebolelo.
Hluboko uvnitř něco setrvávalo, vyčerpání uvnitř kostí. Toho si dokáže nevšímat. Posadil se, nadechl se a vydechl a pak se podíval na Antaila. „Tak tohle je užitečné tkanivo, synku. Měl si mi říct, že dokážeš něco takového!“
„Je to nebezpečné,“ zopakoval Antail. „Tvrdili mi, že nebezpečnější než ženská verze. V určitých směrech účinnější. Za nynější čilost později zaplatíš mnohem silnějším vyčerpáním.“
„Později nebudeme uprostřed města, které podléhá trollokům. Alespoň dá-li Světlo. Deepe?“
„O něho jsem se postaral jako první,“ řekl Antail a ukázal na aša’mana, který ležel kousek od nich na lůžku v sežehnutých šatech a se zakrvácenou tváří. Pravá noha mu končila zahojeným pahýlem a zdálo se, že dýchá, ačkoli je v bezvědomí.
„Konnele!“ řekl Ituralde.
„Můj pane,“ odpověděl voják a přistoupil blíž. Našel oddíl vojáků, který měl sloužit jako osobní stráž.
„Podíváme se, jak to vypadá,“ řekl Ituralde. Vyběhl ze stanu směrem k paláci Cordamora. Ve městě vládl chaos, hloučky Saldejců a Domanců pobíhaly sem a tam. Konnel prokázal předvídavost a vyslal posla, aby našel Yoeliho.
Palác stál nedaleko, hned před vstupní bránou. Výbuch mu poškodil zdi, ale budova stále vypadala zachovale. Ituralde ji využíval jako velitelské stanoviště. Muži budou čekat, že ho tam najdou. Vběhli dovnitř. Konnel nesl Ituraldeho meč – někdy během toho zmatku mu ho někdo odřízl. Vyšplhali do druhého patra a pak vyběhli na balkón, z něhož bylo vidět na místo, zničené výbuchem.
Jak se obával, město bylo ztraceno. Kus rozbité hradby bránila narychlo sehnaná směsice obránců. Stoupající příliv trolloků házel do vodního příkopu prámy, někteří už se začínali valit vpřed, následovaní mizelci. Zmatení lidé pobíhali ulicemi.
Kdyby měl víc času na přípravu, mohl by se udržet, jak řekl Deepemu. Teď ne. Světlo, tahle obrana byla řetězem katastrof.
„Sežeňte aša’many,“ rozkázal Ituralde. „A všechny moje důstojníky, které najdete. Zorganizujeme ústup průchody.“
„Ano, můj pane,“ řekl Konnel.
„Ituralde, ne!“ Na balkón vtrhl Yoeli ve špinavé potrhané uniformě.
„Přežil jsi to,“ řekl s úlevou Ituralde. „Výborně. Chlape, tvoje město je ztracené. Je mi líto. Vezmi svoje muže s námi a můžeme…“
„Podívej!“ řekl Yoeli, odtáhl Ituraldeho na bok balkónu a ukázal na východ. V dálce se zvedal silný sloup kouře. Vesnice, kterou trolloci spálili?
„Strážní oheň,“ pokračoval Yoeli. „Moje sestra se postarala o to, aby přišla pomoc! Musíme vydržet, dokud nedorazí.“
Ituralde zaváhal. „Yoeli,“ řekl tiše, „i když přijde pomoc, nemůže být dost velká, aby tuhle hordu trolloků zastavila. A to i za předpokladu, že nejde o úskok. Zplozenci Stínu v minulosti ukázali, že nejsou hloupí.“
„Dej nám pár hodin,“ řekl Yoeli. „Braň město se mnou a pošli těmi průchody zvědy, aby se podívali, jestli se pomoc opravdu blíží.“