„Pár hodin?“ řekl Ituralde. „S dírou v hradbě? Přemohli nás, Yoeli.“
„Prosím,“ žadonil Yoeli. „Nejsi jeden z těch, kterým říkají hlavní kapitán? Ukaž mi, co ten titul znamená, urozený pane Rodele Ituralde.“
Ituralde se obrátil zpátky k rozbořené hradbě. Slyšel, jak se v horní místnosti paláce shromažďují jeho důstojníci. Řada obránců u hradby se rozpadala. Už to nebude trvat dlouho.
Ukaž mi, co to znamená.
Možná…
„Tymothe, jsi tady?“ zařval Ituralde.
Na balkón vyšel zrzavý muž v černém kabátě. Teď když Deepe padl, bude aša’manům velet on. „Tady, urozený pane Ituralde.“
„Shromáždi svoje muže,“ řekl Ituralde naléhavě. „Ujmi se velení nad tou dírou a nech vojáky, co tam jsou, ustoupit. Chci, aby aša’manové drželi průlom. Potřebuju půl hodiny. Chci, abyste na ty trolloky udeřili vší silou – vším, co máte. Slyšíš mě? Vším, co máte. Jestli, až to skončí, budete mít dost síly usměrněním zapálit svíčku, stáhnu z vás kůži.“
„Pane,“ řekl aša’man. „Náš ústup?“
„Antaila nechte ve stanu se zraněnými,“ řekl Ituralde. „Dokáže udělat dost velký průchod, aby aša’manové utekli. Ale všichni ostatní budou bránit trhlinu!“
Tymoth odběhl. „Yoeli,“ pokračoval Ituralde, „tvůj úkol je sehnat svoje vojáky a zajistit, že nebudou pobíhat po městě, jako…“ Zarazil se. Málem řekclass="underline" „Jako kdyby byl Tarmon zatracený Gai’don.“ Ať shořím! „jako když jim nikdo nevelí. Pokud se máme udržet, musíme být organizovaní a ukáznění. Potřebuju, aby se do deseti minut na nádvoří zformovaly čtyři jízdní kumpanie. Vydej rozkazy.“
„Ano, můj pane,“ řekl Yoeli a zasalutoval.
„A ještě něco,“ obrátil se Ituralde. „Budu potřebovat dvě fůry palivového dříví, tolik sudů s olejem, kolik seženete, a všechny zraněné vojáky, kteří ještě můžou běhat, ale mají zranění na tvářích nebo rukou. A taky mi sežeň každého ve městě, kdo kdy držel luk. Běž!“
Téměř o hodinu později stál Ituralde s rukama za zády a čekal. Přesunul se z balkónu a vyhlížel z okna, aby nebyl tak vystavený nepříteli. Pořád měl však dobrý výhled na boj.
Venku před palácem začala řada aša’manů konečně slábnout. Poskytli mu téměř hodinu, když v ohromující ukázce síly odráželi jednu vlnu trolloků za druhou. Nepřátelští usměrňovači se naštěstí neobjevili. Ituralde doufal, že jsou po té ukázce síly vyčerpaní.
S těmi těžkými mraky nad hlavou a záplavou postav, která zbarvovala úbočí kopců za městem do tmava, to připomínalo soumrak. Trolloci si naštěstí nepřinesli žebříky nebo obléhací věže. Jen vlnu za vlnou, poháněné myrddraaly a útočící na průlom.
Někteří z mužů v černých kabátech se už belhali pryč od průlomu a vypadali naprosto vyčerpaně. Pár zbývajících vrhlo poslední výbuch ohně a země a pak následovalo své druhy. Podle rozkazů nechali mezeru naprosto otevřenou a nechráněnou.
No tak, pomyslel si Ituralde, zatímco se kouř rozptyloval.
Trolloci nakukovali kouřem a šplhali přes mrtvoly těch, které zabili aša’manové. Zplozenci Stínu skákali na kopytech nebo silných tlapách. Někteří větřili.
Ulice za průlomem byly plné pečlivě rozmístěných zakrvácených a zraněných mužů. Když trolloci pronikli dovnitř, začali muži ječet a podle rozkazu utíkat. Jejich strach nejspíš vůbec nebyl předstíraný. Celý výjev vypadal strašlivěji, když se teď z mnoha blízkých domů kouřilo jako po výbuchu, střechy byly v plamenech, z oken se valil dým. Trolloci nevěděli, že břidlicové střechy jsou udělané tak, aby nehořely, a že zákony zakazují uchovávat v domech příliš mnoho dřeva.
Ituralde zatajil dech. Trolloci vtrhli dovnitř, s vytím a řevem se rozběhli do města a rozpadli se na menší skupiny, neboť viděli příležitost drancovat a vraždit.
Dveře za Ituraldem se rozlétli a dovnitř vběhl Yoeli. „Poslední řady jsou rozmístěné. Funguje to?“
Ituralde neodpověděl; důkaz byl dole. Trolloci měli bitvu za vyhranou – ohnivý útok aša’manů působil jako poslední obrana a vypadalo to, že ve městě vládne chaos. Všichni trolloci se s neskrývaným veselím rozprchli ulicemi. Dokonce i myrddraalové, kteří přišli s nimi, vypadali klidně.
Trolloci se vyhýbali hořícím budovám a paláci, který byl obehnaný zdí. Postupovali hlouběji do města, pronásledovali prchající vojáky širokou třídou na jeho východní straně. Pečlivě navršené sutiny nahnaly většinu z nich právě na tuto cestu.
„Máš v úmyslu dotáhnout to na generála, kapitáne Yoeli?“ zeptal se Ituralde tlumeně.
„Moje úmysly nejsou podstatné,“ řekl Yoeli. „Ale jen hlupák nedoufá, že se něco naučí.“
„Tak pozorně sleduj tuhle lekci, synu.“ Pod nimi se na domech podél cesty, kterou se hnali trolloci, rozlétly okenice. Na balkóny se vyhrnuli lučištníci. „Pokud budeš mít kdy třebas jenom dojem, že děláš to, co od tebe nepřítel očekává, udělej něco jiného.“
Šípy dopadaly a trolloci umírali. Velké kuše, z nichž vylétaly střely téměř velikosti oštěpů, si vzaly za cíl mizelce, a mnohé z nich bylo vidět, jak se potácejí po chodníku a nevědí, že už jsou mrtví, jak desítky trolloků, kteří s nimi byli spojení, padaly. Tvorové, kteří ještě žili, rozběsnění a zmatení, začali řvát a bušit na dveře domů plných lučištníků. V tu chvíli se však ozvalo hřmění. Dusot kopyt. Yoeliho nejlepší jezdci se s napřaženými kopími hnali ulicí. Trolloky podupali a pozabíjeli.
Město se změnilo v jednu obrovskou léčku. Člověk si nemohl přát výhodnější pozici než tyto budovy a ulice byly dostatečně široké, aby těm, kdo se v nich vyznali, umožnily útok. Radostný řev trolloků se změnil na bolestivé vřískání a stvůry se draly přes sebe, jak se co nejrychleji snažily uniknout. Vběhly na nádvoří u prolomené hradby.
Saldejští jezdci je následovali a kopyta a boky jejich koní byly potřísněné odpornou krví padlých trolloků. V oknech „hořících“ domů – kde byly ohně pečlivě rozdělány v oddělených místnostech – se objevili lidé a začali rozlehlé nádvoří ostřelovat z luků. Jiní házeli nová kopí jezdcům, kteří se pak znovu seřadili a rozjeli na trolloky. Šípy přestaly dopadat a nádvořím se prohnal útok kavalérie.
Stovky trolloků zemřely. Možná tisíce. Ti, kteří neumřeli, se drali průlomem pryč. Většina myrddraalů uprchla. Ti, kteří ne, se změnili v terče pro lučištníky. Zabít jednoho z nich mohlo zabit i tucty trolloků, kteří s ním byli spojeni. Mizelci padali – z mnoha z nich trčely tucty šípů.
„Dám rozkaz se semknout a znovu držet průlom,“ ozval se Yoeli dychtivě.
„Ne,“ řekl Ituralde.
„Ale…“
„Bojem v průlomu nic nezískáme,“ řekl Ituralde. „Vydej mužům rozkazy, aby se přesunuli do jiných domů, a lučištníci ať zaujmou jiná postavení. Máme nějaké skladiště nebo jiné velké budovy, kam by se mohli ukrýt jezdci? Tak je tam rychle přesuňte. A pak budeme čekat.“
„Už se nenechají znovu nachytat.“
„Ne,“ souhlasil Ituralde. „Ale budou pomalí a opatrní. Když s nimi budeme bojovat přímo, prohrajeme. Když se budeme bránit a získáme čas, vyhrajeme. To je jediný způsob, jak se z toho dostat, Yoeli. Přežít, dokud nedorazí pomoc. Jestli dorazí.“
Yoeli přikývl.
„Naše další past jich nezabije tolik,“ pokračoval Ituralde, „ale trolloci jsou v srdci zbabělci. Vědomí, že se každá cesta může náhle změnit ve smrtící past, je přinutí váhat a nám to získá víc času, než kdybychom ztratili polovinu mužů při obraně hradby.“