„Dobře,“ řekl Yoeli. Chvíli váhal. „Ale… ale neznamená to, že předvídají, co uděláme? Tahle část plánu bude fungovat jenom proto, že naše léčky čekají.“
„Asi to tak je.“
„A neměli bychom tedy udělat něco jiného? Říkals, že když něco naznačuje, že nepřítel ví, co uděláme, měli bychom změnit plány.“
„Moc o tom přemýšlíš, synku. Běž a udělej, co jsem rozkázal.“
„Ehm, ano, můj pane.“ Odspěchal pryč.
Tohle, pomyslel si Ituralde, je důvod, proč bych nikdy neměl vyučovat taktiku. Bylo těžké studentům vysvětlit, že existuje pravidlo, které přebíjí všechna ostatní: vždy věř svým instinktům. Trolloci budou mít strach. To by mohl využít. Využije všechno, co mu dají.
Moc o tom pravidle nechtěl přemýšlet, aby se nemusel pozastavit nad tím, že už ho porušil. Protože všechny jeho instinkty vřískaly, že měl toto město opustit už před mnoha hodinami.
KAPITOLA 29
Hrozivé tušení
„Co Perrin plánuje, co myslíte?“ zeptala se Berelain, která kráčela po boku Faile a Alliandre.
Faile neodpověděla. Pozdní odpoledne bylo zalité měkkým světlem vzdáleného slunce, zahaleného mraky. Blížila se noc a slunce klesalo k obzoru, který bude brzy vypadat, jako by plál. Za dva dny se Perrin vydá k soudu. Věděla, že ho odložil proto, aby aša’manové měli víc času vypořádat se s podivným problémem s průchody.
Armáda se zvětšovala, jak k nim proudili stále další lidé. Hlášení zvědů naznačovala, že vojsko bělokabátníků rovněž sílí. Pomaleji, ale sílí. V době, jako byla tato, byla armáda symbolem síly a – přinejmenším – jídla.
Vodou z potoka poblíž Perrinova tábora se sytil trs stromů. Byly tak zvláštní – jejich kořeny sahaly do vody, kmeny měly jako plovoucí sklo, které při ponoření do vody tvrdne. Nic podobného v Saldeii nerostlo. Vypadalo to, že tady stačí dva špatné kroky a skončíte v bažině.
„Žádná odpověď?“ zeptala se Berelain. V poslední době se zdála duchem nepřítomná. „Přemýšlela jsem. Možná by bylo dobré poslat k bělokabátnickému vojsku vyslance. Myslíte, že by mi Perrin dovolil jít a promluvit si s nimi? Možná bych se za něj mohla osobně přimluvit.“
Neustále se k tomu vracela. „Ne,“ řekla Faile. „Víš, že už se ohledně toho soudu rozhodl, Berelain.“
První našpulila rty, ale už nenaléhala. Trojice pokračovala v chůzi, doprovázená deseti Děvami. Kdysi by si Faile možná na jejich pozornost stěžovala. To bylo předtím, než ji tak nečekaně a snadno zajali.
V dálce viděla malou skupinu uprchlíků, jak opouští tábor a pěšky míří na jihovýchod. Než se to s průchody pokazilo, poslali asi deset tisíc lidí na cairhienský venkov. Všichni dostali příkaz být zticha. Perrin ještě nechtěl, aby se vědělo, kde je. Ženy budou mlčet, ale muži budou samozřejmě šířit drby; vždycky to tak bylo.
Jen málo lidí vědělo, že průchody selhaly; Perrin rozhlásil, že potřebuje aša’many při síle pro případ, že dojde k boji s bělokabátníky. Byla to v podstatě pravda. Někteří uprchlíci přesto požádali o povolení odejít s tím, že půjdou pěšky. Těm dala Faile nějaké zlato či nějaký ten Sevannin šperk a popřála jim všechno nej lepší. Překvapilo ji, kolik se jich chce vrátit do domovů, které ležely v Seančany ovládaných zemích.
Navzdory odchodům se Perrinovo vojsko každým dnem zvětšovalo. Faile s doprovodem minula velkou skupinu, která cvičila s mečem. Uprchlíků, kteří se rozhodli vycvičit, bylo nyní asi pětadvacet tisíc. Cvičili až do pozdního odpoledne a Faile stále ještě slyšela, jak Tam štěká rozkazy.
„Tak tedy,“ pokračovala Berelain v úvahách. „Co Perrin udělal Proč zařídil ten proces? Něco od těch bělokabátníků chce.“ Obešla sukovitý strom. První, stejně jako mnozí jiní, viděla v Perrinových činech mnohem víc, než v nich skutečně bylo. Pobavilo by ho, kdyby věděl, jaké intriky mu přisuzují.
A ona tvrdí, že mu rozumí, pomyslela si Faile. Perrin nebyl ani náhodou hloupý, ani nebyl tak jednoduchý muž, za jakého se občas prohlašoval. Plánoval, přemýšlel a byl opatrný. Ale také byl přímočarý. Uvážlivý. Když něco řekl, myslel to vážně.
„Souhlasím s Berelain,“ prohlásila Alliandre. „Měli bychom prostě zmizet, vydat se pryč. Nebo vzít ty bělokabátníky útokem.“
Faile zavrtěla hlavou. „Perrina trápí, když si lidé myslí, že provedl něco špatného. Dokud budou bělokabátníci trvat na tom, že je vrah, nebude jeho jméno čisté.“ Choval se jako zabedněný pitomec, ale bylo na tom něco ušlechtilého.
Dokud ho to nezabije. Nicméně právě pro ten smysl pro čest ho milovala. Měnit ho by bylo nerozumné, takže se musela ujistit, že ho ostatní nebudou zneužívat.
Tak jako vždy, když probírali bělokabátníky, získaly Berelaininy oči zvláštní výraz a zalétla pohledem – snad mimoděk – směrem, kterým tábořilo jejich vojsko. Světlo. Nehodlá se znovu ptát, jestli by si s nimi nemohla jít promluvit? Už přišla s tuctem různých důvodů, proč by měla.
Faile si všimla početné skupiny vojáků, kteří se snažili vypadat nenápadně, zatímco obcházeli ležení a drželi krok s Faile a strážemi při jejich procházce. Perrin jí chtěl poskytnout dobrou ochranu.
„Tenhle mladý velící kapitán,“ ozvala se Alliandre lenivě. „Vypadá v té bílé uniformě docela pozoruhodně, nemyslíte? Když se přenesete přes to zářící slunce na jeho plášti. Takový překrásný muž.“
„Opravdu?“ řekla Berelain. Kupodivu seji do tváří vkradla červeň.
„Vždycky jsem slýchala, že Morgasin nevlastní syn je hezký muž,“ pokračovala Alliandre. „Ale nečekala jsem, že bude tak… ryzí.“
„Jako socha vytesaná z mramoru,“ zašeptala Berelain, „pozůstatek z věku pověstí. Dokonalá věc, kterou tu zanechali. Abychom ji uctívali.“
„Ujde,“ nakrčila Faile nos. „Osobně dávám přednost vousatým obličejům.“
Nebyla to lež – milovala vousaté tváře a Perrin byl pohledný. Měl v sobě jakousi hřmotnou sílu, která byla dost přitažlivá. Ale tenhle Galad Damodred byl… no, nebylo fér srovnávat ho s Perrinem. Bylo by to jako srovnávat vitrážové okno se sekretářem, vyrobeným mistrem truhlářem. Obě věci byly skvělou ukázkou řemesla a bylo těžké je vzájemně porovnávat. Ale okno nepopiratelně zářilo.
Berelain měla nepřítomný výraz. Damodred ji rozhodně uchvátil. Stalo se to tak rychle. Faile Berelain řekla, že když si najde jiného muže, kterému bude věnovat pozornost, pomůže to proti těm klepům, ale velitele bělokabátníků? Copak se ta ženská úplně zbláznila?
„Takže co uděláme?“ zeptala se Alliandre, když obcházely jižní stranu tábora, v polovině cesty k místu, odkud vyšly.
„S bělokabátníky?“ zeptala se Faile.
„S Maighdin,“ řekla Alliandre. „S Morgasou.“
„Nemůžu se ubránit pocitu, že zneužila moji laskavost,“ řekla Faile. „Po tom, čím jsme si společně prošly, mi neřekla, kdo je?“
„Zdá se, že ses rozhodla jí moc nevěřit,“ řekla Berelain.
Faile neodpověděla. Přemýšlela o tom, co řekl Perrin, a nejspíš měl pravdu. Faile by se na ni neměla zlobit. Pokud Morgasa opravdu utíkala před jedním ze Zaprodanců, byl zázrak, že je stále naživu. Kromě toho sama Faile při prvním setkání s Perrinem lhala o tom, kdo je.