Ve skutečnosti měla vztek, protože Morgasa bude Perrina soudit. Opovažovala se Perrina soudit. Služebná Maighdin možná mohla být vděčná, ale královna Morgasa bude na Perrina nahlížet jako na soupeře. Povede Morgasa opravdu tenhle soud spravedlivě, nebo využije možnost pošpinit muže, který se pozdvihl na urozeného pána?
„Cítím se stejně jako ty, má paní,“ řekla Alliandre tiše.
„A to je jak?“
„Podvedená,“ odpověděla Alliandre. „Maighdin byla naše přítelkyně. Myslela jsem, že ji znám.“
„Na jejím místě byste udělaly přesně totéž,“ řekla Berelain. „Proč něco prozrazovat, když nemusíte?“
„Protože jsme byly přítelkyně,“ řekla Alliandre. „Po tom, čím jsme si společně prošly, se ukáže, zeje to Morgasa Trakandovna. Nejen nějaká královna – ale tahle královna. Ta žena je legenda. A byla tady s námi a servírovala nám čaj. Mizerně.“
„Musíš přiznat,“ řekla Faile zamyšleně, „že s tím čajem se zlepšovala.“
Faile si sáhla na krk a dotkla se šňůrky, na níž visel Rolanův kámen. Nenosila ho každý den, ale dělala to dost často. Byla Morgasa celou tu dobu, kterou strávily mezi Šaidy, falešná? Nebo byla v určitém smyslu opravdovější? Když se nemusela chovat podle žádných titulů, nebyla nucena být „legendární“ Morgasa Trakandovna. Nebylo by pravděpodobnější, že se za takových podmínek projeví pravá podstata daného člověka?
Faile sevřela šňůrku. Morgasa neobrátí tenhle soud proti Perrinovi jen ze zášti. Ale bude soudit poctivě. Což znamená že Faile musí být připravená a přichystat…
Nedaleko se rozezněl vřískot.
Faile okamžitě zareagovala a prudce se obrátila k lesu. Instinktivně očekávala, že z křoví vyskáčou Aielové, aby zabíjeli a brali zajatce, a na okamžik propadla naprosté panice.
Výkřiky se však ozývaly zevnitř tábora. Zaklela, otočila se, ale ucítila, jakji něco tahá za opasek. Polekaně se podivala dolů a spatřila, jak sejí z opasku vytahuje nůž a vylétá do vzduchu.
„Bublina zla!“ řekla Berelain a klopýtla stranou.
Faile se přikrčila a vrhla na zem, zatímco její nůž prolétl vzduchem k její hlavě. Těsněji minul. Když se Faile zvedla do dřepu, s leknutím uviděla, že Berelain hledí na dýku, která se – jak se zdálo podle Berelaininy potrhané halenky – prodrala ven z pochvy ukryté uvnitř jejího rukávu.
V táboře za Berelain vypukla vřava. Uprchlíci, kteří poblíž cvičili, prchali všemi směry, a jejich meče a oštěpy poletovaly vzduchem o své vůli. Vypadalo to, jako by všechny zbraně v ležení náhle ožily a povstaly, aby zaútočily na své pány.
Pohyb. Faile uhnula stranou, když na ni opět letěl její nůž, ale bělovlasá postava v hnědém chytila zbraň ve vzduchu a pevně sevřela. Sulin se převalila, držela zbraň ze všech sil a se zaťatými zuby ji vytrhla ze vzduchu a udeřila s ní o kámen, až se čepel odlomila od jílce.
Nůž se přestal hýbat. Sulininy oštěpy se však vyprostily ze svého místa na jejích zádech, roztočily se a hrotem ukázaly na ni.
„Uteč!“ řekla Děva, otočila se a pokusila se čelit všem třem oštěpům najednou.
„Kam?“ zeptala se Faile a zvedla ze země kámen. „Zbraně jsou všude.“ Berelain zápasila se svou dýkou. Popadla ji, ale bojovala s ní a kroutila rukama ze strany na stranu. Alliandre obklíčily tři nože. Světlo! Faile se náhle považovala za šťastnou, protože si dnes vzala jen jeden.
Několik Děv se vrhlo Alliandre na pomoc, házely po nožích kameny a vyhýbaly se oštěpům, které na ně nalétávaly. Berelain zůstala sama.
Se skřípěním zubů – připadala si napůl jako blázen, že pomáhá ženě, kterou nesnáší – k ní Faile přiskočila, položila ruce na Berelaininy a přidala svou sílu k síle první. Společně zkroutily dýku stranou k zemi, kde se jim podařilo ji zabodnout do země. Když to udělaly, kupodivu se přestala hýbat.
Faile ji váhavě pustila a pak pohlédla na rozcuchanou Berelain. Žena si tiskla pravou ruku do levé dlaně, aby zastavila krev z říznutí, které utrpěla. Kývla na Faile. „Děkuju ti.“
„Co to zastavilo?“ zeptala se Faile s bušícím srdcem. Z celého tábora se ozýval křik. Klení. Řinčení zbraní.
„Hlína?“ navrhla Berelain a klekla si.
Faile zabořila prsty do hlíny. Otočila se a s úlekem si všimla, že jedna z Děv leží na zemi, i když ostatní srazily několik létajících oštěpů. Faile hodila hrst hlíny na jeden, který se stále míhal kolem.
Jakmile se hlína oštěpu dotkla, zbraň spadla. Sulin to uviděla a oči v zahalené tváři sejí rozšířily. Pustila kameny, které držela, zvedla hrst půdy a hodila si ji nad hlavu na oštěp, který jí mířil na srdce.
Hlína ho zastavila a spadl na zem. Nedaleko od nich měli vojáci, kteří je sledovali, aby Faile a ostatní hlídali, větší potíže. Shlukli se do kruhu, pomocí štítů odráželi útočící zbraně a s vyděšenými výrazy se krčili.
„Rychle!“ řekla Faile Děvám a zabořila obě ruce do půdy. „Rozhlaste to! Ať ostatní vědí, jak zbraně zastavit!“ Hodila prsť na dýky vedle Alliandre, srazila dvě najednou a pak se rozběhla k vojákům poblíž.
„Nemusíš se omlouvat, Galade,“ řekla Morgasa tiše. „Nemohls vědět, co se v pevnosti Světla děje. Byl jsi ligy a ligy daleko.“
Seděli v jeho stanu v křeslech postavených proti sobě a na stěnách zářilo sluneční světlo pozdního odpoledne. Galad seděl předkloněný a ruce měl sevřené před sebou. Vypadal tak zamyšleně. Vzpomínala si na první dojem, který na ni tak kdysi dávno, když se provdala za jeho otce, udělal. Malé dítě bylo prostě součástí dohody, a i když ho Morgasa adoptovala, vždycky se obávala, že se necítí tak milovaný jako jeho sourozenci.
Galad byl vždycky tak vážný. Neváhal poukázat na to, že někdo udělal něco špatně. Ale na rozdíl od ostatních dětí – obzvlášť Elain – své vědomosti nepoužíval jako zbraň. Měla si toho všimnout. Měla si uvědomit, že ho bělokabátníci budou přitahovat svou představou černobílého světa. Mohla ho připravit lépe? Ukázat mu, že svět není černobílý – že dokonce není ani šedý. Byl plný barev, které se někdy nehodily do žádné škály morálky.
Vzhlédl, ruce stále sevřené a oči ustarané. „Obvinil jsem Valdu neprávem. Když jsem za ním šel, řekl jsem mu, že požaduji soud pod Světlem, protože tě zneužil a zabil. Půlka nebyla pravda. Udělal jsem něco ve chvíli, kdy jsem se přinejmenším částečně mýlil. Ale stejně jsem rád, že jsem ho zabil.“
Zatajil sejí dech. Valdu pokládali za jednoho z nejlepších žijících šermířů. A Galad ho porazil v souboji? Tenhle mladík? Ale už to nebyl mladík. Galad si zvolil a pro ni nebylo lehké ho kvůli těm volbám soudit. V určitém směru se jí zdály obdivuhodnější než ty její.
„Udělals dobře,“ řekla. „Valda byl had. Jsem si jistá, že stál za Niallovou smrtí. Galade, prokázal jsi světu službu.“
Přikývl. „Za to, co ti udělal, si smrt zasloužil. Ale stejně budu muset vydat prohlášení.“ Vstal, v chůzi si založil ruce za zády a jeho bílé šaty jako by ve světle zářily. „Vysvětlím, že moje obvinění z vraždy bylo chybné, ale že za svá další provinění si Valda stejně zasloužil smrt. Strašná provinění.“ Na okamžik se zastavil. „Kéž bych to byl věděl.“
„Nemohl jsi nic udělat, synu,“ řekla. „Za své zajetí jsem si mohla sama. Za to, že jsem věřila svým nepřátelům.“
Galad mávl rukou. „Pokud to, cos slyšela, je pravda, nešlo Gaebrilovi vzdorovat. Co se týče tvého zajetí, nevéřz/rz jsi svým nepřátelům. Valda tě zradil, stejně jako nás všechny. Děti nikdy nejsou nepřáteli člověka, který kráčí ve Světle.“