„A Perrin Aybara?“ zeptala se.
„Zplozenec Stínu.“
„Ne, synu. Některé věci, co dělá, se mi nelíbí, ale přísahám, že je to dobrý člověk.“
„Pak to soud prokáže,“ řekl Galad.
„Dobří lidé mohou dělat chyby. Když s tím budeš pokračovat, mohlo by to skončit tak, jak si nikdo z nás nepřeje.“
Galad ztuhl a zamračil se. „Matko, naznačuješ, že by mu mělo být dovolit uniknout trestu za svůj zločin?“
„Pojď,“ pokynula mu. „Posaď se. Z toho tvého přecházení se mi točí hlava.“
Možná získal postavení velícího kapitána teprve nedávno, ale už to vypadalo, že se při přijímání rozkazů štětí. Ale posadil se.
Kupodivu se opět cítila jako královna. Galad ji během těch těžkých měsíců neviděl. Uvažoval o nijako o staré Morgase, takže v jeho společnosti se skutečně cítila jako stará Morgasa. Téměř.
Niall ji držel jako vězně, ale respektoval ji a ona si začínala myslet, že by ho také mohla respektovat. Co se stalo s hrací deskou, na níž s Niallem tak často hráli? Vůbec sejí nelíbila představa, že se při seančanském útoku rozbila.
Stane se z Galada velící kapitán, jako byl Niall, nebo snad někdo lepší? Královna v jejím nitru, královna, která se znovu probudila, chtěla najít způsob, jak zněj dostat jeho světlo a potlačit stín.
„Galade,“ řekla. „Co uděláš?“
„Se soudem?“
„Ne. Se svojí armádou.“
„Budeme bojovat v Poslední bitvě.“
„Obdivuhodné,“ řekla. „Ale víš, co to znamená?“
„Znamená to bojovat po boku Draka Znovuzrozeného.“
„A Aes Sedai.“
„Pokud je to ve jménu vyššího dobra, můžeme nějakou dobu sloužit po boku čarodějnic.“
Zavřela oči a vydechla. „Galade, poslouchej se. Říkáš jim čarodějnice? Odešel jsi se k nim vycvičit, možná se stát strážcem!“
„Ano.“
Otevřela oči. Působit tak opravdově. Ale takový mohl být i ten nejvíc smrtící a divoký pes. „Víš, co udělaly Elain, matko?“ zeptal se.
„Myslíš to, jak ji ztratily?“ Morgasa se kvůli tomu stále hněvala.
„Posílaly ji pryč plnit úkoly,“ řekl znechuceným hlasem. „Bránily mi, abych se s ní viděl, nejspíš proto, že byla v nebezpečí. Setkal jsem se s ní později, mimo Věž.“
„Kde byla?“ zeptala se dychtivě Morgasa.
„Tady na jihu. Moji muži říkají Aes Sedai čarodějnice. Někdy přemýšlím, jak daleko od pravdy to je.“
„Galade…“
„Ne všechny ženy, které vládnou jedinou silou, jsou přirozeně zlé,“ řekl. „V tom se tradice dětí mýlí. Cesta Světla to netvrdí; jen říká, že pokušení používat jedinou sílu může lidi zkazit. Věřím, že ženy, které nyní vládnou Bílé věži, zanechaly úkladů a sobeckých intrik.“
Přikývla, neboť si nepřála se o tomto dohadovat. Světlu díky, že zde není Elaida, aby ty úvahy slyšela!
„Tak či onak,“ řekl, „budeme bojovat po jejich boku, po boku Draka Znovuzrozeného i tohoto Perrina Aybary, bude-li to nutné. Boj proti Stínu převáží vše ostatní.“
„Tak nám dovol, ať se k tomu boji připojíme,“ řekla. „Galade, zapomeň na ten proces! Aybara má v úmyslu část armády rozpustit a zbytek poskytnout al’Thorovi.“
Pohlédl jí do čí a pak přikývl. „Ano. Ted’ vidím, že tě vzor dovedl ke mně. Půjdeme s tebou. Poté, co tenhle soud skončí.“
Vzdychla.
„Nevybral jsem si to já,“ řekl Galad a opět vstal. „Aybara sám ten soud navrhl. Toho muže tíží svědomí a odepřít mu tuto možnost by nebylo správné. Nechrne ho, ať nám i sobě prokáže nevinu. Pak můžeme jít dál.“ Zaváhal, pak natáhl ruku a dotkl se meče v bílé pochvě na toaletním stolku. „A když budeme pokračovat bez něj, pak bude odpočívat ve Světle poté, co zaplatí za své zločiny.“
„Galade,“ řekla, „víš, že mezi lidmi z Perrinova tábora, které jsi zajal, byla i Líni.“
„Mohla se ozvat, odhalit se mi. Propustil bych ji.“
„A přesto to neudělala. Slyšela jsem, že jsi v podstatě vyhrožoval, že zajatce popravíš, pokud Perrin nebude bojovat. Opravdu bys to udělal?“
„Jejich krev by padla na jeho hlavu.“
„Linina krev, Galade?“
„Já… všiml bych si jí mezi nimi a postaral se o její bezpečí.“
„Takže ostatní bys zabil,“ řekla Morgasa. „Lidi, kteří neudělali nic špatného, kteří se neprovinili ničím jiným, než tím, že se nechali Aybarou oklamat?“
„K těm popravám by nikdy nedošlo. Byla to jenom hrozba.“
„Lžeš.“
„Pche! O co tady jde, matko?“
„Donutit tě přemýšlet, synu,“ řekla Morgasa. „Způsobem, který jsem měla podporovat už dřív, místo abych tě nechala tvým prostým iluzím. Život není tak snadný jako hod mincí, jedna strana či druhá. Povídala jsem ti někdy o soudu s Thamem Felmleyem?“
Galad s podrážděným výrazem zavrtěl hlavou.
„Poslouchej mě. Byl to vážený caemlynský zedník. V počátcích mé vlády byl obviněn z vraždy svého bratra. Byl dost známý a šlo o poměrně důležitý případ, takže jsem ho soudila sama. Na konci ho pověsili.“
„Vhodný konec pro vraha.“
„Ano,“ řekla Morgasa. „Vrah ovšem naneštěstí unikl. Ve skutečnosti tu vraždu spáchal jeden z jeho dělníků. Přišlo se na to až o dva roky později, když toho muže zatkli pro jinou vraždu. Když jsme ho věšeli, vysmál se nám. Felmley byl celou dobu nevinný. Skutečný vrah ho během původního procesu usvědčil.“
Galad mlčel.
„Je to jediný případ,“ pokračovala Morgasa, „kdy s jistotou vím, že jsem někoho nechala oběsit omylem. Takže mi řekni, Galade. Měla bych viset za svoju chybu, když jsem odsoudila nevinného?“
„Dělalas, cos mohla, matko.“
„A stejně je ten muž mrtvý, muž, který si to nezasloužil.“
Galad vypadal ustaraně.
„Děti rády mluví o tom, že je chrání Světlo,“ řekla Morgasa, „o tom, že vede jejich úsudek a lidi ke spravedlnosti. Tak to nefunguje, Galade. Valda prohlašoval, že má požehnání Světla, a páchal strašné věci. A já jsem doufala v pomoc Světla a neprávem jsem někoho zabila.
Neříkám, že je Aybara nevinný. Ještě jsem neslyšela dost. Ale chci, abys to pochopil. Někdy může dobrý člověk udělat něco špatného. Občas je vhodné ho potrestat. Ajindy trest nikomu neposlouží a nejlepší je nechat hojit dál a učit se. Takjako jsem já šla dál a učila se poté, co jsem učinila tak mizerné rozhodnutí.“
Galad svraštil čelo. To bylo dobré. Nakonec zavrtěl hlavou a tvář se mu vyjasnila. „Uvidíme, co přinese soud. To bude…“
Ozvalo se zaklepání na kůl před stanem. Galad se obrátil a znovu zamračil. „Ano?“
„Můj pane velící kapitáne,“ řekl jeden z bělokabátníků, zvedl chlopeň a vešel do stanu. Byl to hubený muž s propadlýma očima, pod nimiž měl černé kruhy. „Právě jsme dostali zprávu od toho tvora Aybary. Žádá, aby se den soudu odsunul.“
Galad vstal. „Z jakého důvodu?“ chtěl vědět.
„Tvrdí, že v jejich ležení došlo k nějakým potížím,“ řekl bělokabátník. „Něco o zraněných, o které je třeba se postarat. Můj pane velící kapitáne… zjevně je to trik. Nějaký úskok. Měli bychom na ně zaútočit, nebo jim přinejmenším tohle nesmyslné oddalování odmítnout.“
Galad zaváhal. Pohlédl na Morgasu.
„Není to trik, synu,“ řekla. „To ti můžu přísahat. Jestli Aybara tvrdí, že potřebuje víc času, říká ti pravdu.“