„Pche,“ řekl Galad a mávnutím ruky poslal posla pryč. „Zvážím to. Společně s tím, cos říkala, matko. Možná bych trochu víc času na přemýšlení… uvítal.“
„Usměrňovači říkají že pracujou tak tvrdě, jak to jen jde,“ vysvětlil Gaul, který po Perrinově boku kráčel ležením, když společně kontrolovali různé jeho části. „Ale říkají, že může trvat celé dny, než se postarají o všechny.“
Slunce se sklánělo k obzoru, ale pro mnoho z nich, kteří budou ošetřovat raněné, to nejspíš bude dlouhá noc. Zraněných byly tisíce, přestože většina zranění – naštěstí – nebyla vážná. Nějaké lidi ztratili. Příliš mnoho, možná tolik, kolik podlehlo hadím uštknutím.
Perrin zabručel. Sám Gaul měl ruku v závěsu; odrazil svoje oštěpy, jen aby ho málem zabil jeden z vlastních šípů. Nastavil mu předloktí. Když se na to Perrin zeptal, Gaul se zasmál a řekl, že už je to spousta let, co se střelil vlastním šípem. Aielský humor.
„Odpověděli nám bělokabátníci?“ zeptal se Perrin Aravine, která kráčela po jeho druhém boku.
„Ano,“ řekl. „Ale nic konkrétního. Jejich velitel řekl, že ‚pouvažuje‘ o tom, zda nám dopřeje víc času.“
„No, on není ten, kdo o tom bude rozhodovat,“ řekl Perrin, který vešel do mayenerské části ležení, aby zkontroloval Berelaininy lidi. „Nebudu riskovat bitvu, když mám čtvrtinu mužů zraněných a moji aša’manové jsou k smrti unavení z léčení. K tomu soudu půjdeme, až řeknu, a jestli s tím Damodred nesouhlasí, může prostě jít do toho a zaútočit na nás.“
Gaul souhlasně zabručel. Nesl si oštěpy, ale Perrin si všiml, že jsou přivázané pevněji než obvykle. Aravine nesla lucernu, ačkoli ji ještě nebylo třeba zapálit. Také očekávala, že budou dlouho vzhůru.
„Dejte mi vědět, až se Tam s Elyasem vrátí,“ řekl Perrin Gaulovi. Perrin je každého zvlášť poslal, aby zašli do okolních vesnic a ujistili se, že tamním lidem – těm, kteří nevstoupili do kolemjdoucí armády – bublina zla neublížila.
Berelain se dala dohromady a měla zavázanou ruku. Hlášení mu podala osobně ze svého stanu, sdělila mu, kolik jejích vojáků bylo zraněno, a přednesla seznam jmen lidí, o které přišla. Z jejího tábora jich bylo jen šest.
Když Perrin odcházel ze stanu, zívl, a pak Aravine poslal zkontrolovat Aes Sedai. Gaul odběhl, aby pomáhal přenášet zraněné, a Perrin pokračoval k Alliandřině části ležení sám.
Jeho kladivo se ho nepokusilo zabít. Pokud věděl, byla to jediná zbraň, která někomu patřila a na bublinu zla nereagovala. Co to znamenalo?
Zavrtěl hlavou a pak se zamyšleně zarazil, když uslyšel, jak k němu po cestičce někdo běží. Zachytil Tamův pach a obrátil se, aby blížícího se hřmotného muže přivítal.
„Perrine, synu,“ řekl Tam, který po běhu popadal dech. „Právě se stalo něco neobvyklého.“
„Bublina zla zasáhla vesnici?“ zeptal se znepokojeně Perrin. „Byl někdo zraněný?“
„Ne, ne,“ řekl Tam. „Tohle ne. Vesnice byla v pořádku. Ani si nevšimli, že by se něco dělo. Jde o něco jiného.“ Tam byl cítit nezvykle. Zamyšleně, ustaraně.
Perrin se zamračil. „Co je? Co se děje?“
„Já… no, musím jít, synu,“ řekl Tam. „Odejít z tábora. Nevím, kdy se vrátím.“
„Je to…“
„S bělokabátníky to nemá nic společnýho,“ řekl Tam. „Řekli mi, že toho nemůžu moc říct. Ale týká se to Randa.“
Barvy zavířily. Rand procházel chodbami Tearského Kamene. Tvářil se zachmuřeně. Nebezpečně.
„Perrine,“ řekl Tam. „Myslím, že tohle je něco, co musím udělat. Týká se to Aes Sedai a já teď musím odejít. Nemůžu ti říct nic dalšího. Přinutily mě to slíbit.“
Perrin pohlédl Tamovi do očí a spatřil tam upřímnost. Přikývl. „Tak dobře. Potřebuješ pomoc? Někoho, kdo by šel s tebou, ať už jdeš kamkoli?“
„Budu to v pořádku,“ řekl Tam. Byly z něj cítit rozpaky. Co se to dělo? „Pokusím se ti sehnat nějakou pomoc, synku.“ Položil Perrinovi ruku na rameno. „Vedeš si tu dobře. Jsem na tebe pyšný a tvůj otec by byl taky. Drž se. Uvidíme se v Poslední bitvě, pokud ne dřív.“
Perrin přikývl. Tam se spěšně vydal ke svému stanu, snad aby si zabalil.
Bylo těžké vypadat královsky, když vás na caemlynské hradby vynášeli a nosítkách, ale Elain dělala, co mohla. Dostat to, co jste chtěli, bylo někdy důležitější než vypadat královsky.
Odpočinek na lůžku! Pro královnu! Nu, aby nad ní Melfane pořád nepostávala, Elain jí slíbila, že nebude vstávat. Ale o tom, že zůstane v ložnici, neřekla nic.
Čtyři gardisté nesli na ramenou její nosítka. Elain seděla v bezpečí mezi područkami, oblečená v karmínové róbě, vlasy pečlivě učesané, na hlavě Růžovou korunu Andoru.
Byl dusný den, oteplilo se, ale oblohu stále zakrývaly temné mraky. Na okamžik se cítila provinile, že nutí muže ve slavnostních uniformách, aby ji v tomto horkém, časně letním dni nesli. Tito muži by však v jejím jménu vyjeli do bitvy; trochu teplého počasí jistě snesou. Koneckonců, jak často měli gardisté tu čest nést svou královnu?
Birgitte kráčela vedle nosítek a pouto naznačovalo, že se baví. Elain se obávala, že se tento výlet pokusí zarazit, ale ona se místo toho smála! Birgitte musela dojít k závěru, že dnešní činnosti – i když Melfane to jistě rozčílí – nepředstavuje pro Elain nebo její děti žádné skutečné nebezpečí. Pro strážkyni to znamenalo, že bude mít příležitost vidět Elain promenovat se městem a vypadat jako blázen.
Elain sebou trhla. Co řeknou lidi? Královna na nosítkách, kterou nesou k vnější hradbě? Nu, drby Elain neodradí od toho, aby první zkoušku sledovala na vlastní oči, a nenechá se šikanovat tyranskou porodní bábou.
Z hradby měla skvělý výhled. Po její levici se rozkládala pole vedoucí k Aringillu; napravo leželo rušné město. Pole byla příliš hnědá. Hlášení z jiných částí království byla zoufalá. Na devíti polích z deseti se nic neurodilo.
Elainini nosiči ji donesli k jedné z věží v hradbě a pak narazili na překážku, když si uvědomili, že tyče nosítek jsou příliš dlouhé, aby se s nimi vytočili na schodišti uvnitř věže; ukázka měla proběhnout na jejím vrcholku. Naštěstí právě pro takové situace existovala náhradní krátká držadla. Odstranili tyče, vyměnili je za držadla a pokračovali dál.
Zatímco ji nesli nahoru, rozptylovala se úvahami o Cairhienu. Všechny tamní urozené rody tvrdily, že dychtivě očekávají chvíli, kdy přijede a usedne na trůn, ale přesto jí žádný nenabídl víc než jen chabou podporu. Daes dae’mar byla v plném proudu a rozestavování pozic pro Elainin nástup – nebo pro to, že se jí nastoupit nepovede – začalo ve chvíli, kdy se Rand zmínil, že chce, aby zem získala ona.
V Cairhienu vždy stovka různých politických větrů vanula stovkou různých směrů. Neměla čas poznat všechny různé frakce před tím, než usedne na trůn. Kromě toho když měli za to, že hraje hru, mohli ji považovat za někoho, koho lze porazit. Musela najít způsob, jak se Slunečního trůnu zmocnit, aniž by se příliš zapletla do politiky tamních rodů.
Elainina nosítka zaskřípala a překonala okraj vížky. Na vrcholku věže stála Aludra s jedním z prototypů svých draků. Bronzová roura byla poměrně dlouhá a zasazená v dřevěné konstrukci. Byla to jen maketa na ukázku. Druhý, fungující drak byl postavený na vrcholku vedlejší věže v hradbě. Bylo to dost daleko, takže Elain nebude v nebezpečí, kdyby se něco pokazilo.
Zdálo se, že štíhlou Taraboňanku vůbec nezajímá, že královně cizí země předvádí zbraň, která může změnit svět; vypadalo to, že jediné, co Aludra chce, je pomstit se Seančanům, nebo tak to alespoň Mat vysvětloval. Elain s tou ženou strávila nějaký čas při cestování s Lukovým cirkusem, ale pořád si nebyla jistá, nakolik sejí dá důvěřovat. Požádá pana Norryho, aby na ni dával pozor.