Aludra sepsala řadu pokynů a po poslovi je odeslala mužům. Mírně upravili drakovu pozici. Mávla praporkem; Elain se připravila na další výbuch, ale stejně nadskočila, když přišel.
Tentokrát byla rána přesná a zasáhla řady krejčovských panen přímo uprostřed. Jejich roztrhané zbytky se rozlétly do vzduchu. Zásah jich pět nebo šest zničil a dobrý tucet srazil k zemi.
Se schopností vystřelit co dvě minuty, zasáhnout tak daleko a způsobit takovou zkázu by se mohlo jednat o smrtící zbraně. Možná stejně smrtící jako damane. Birgitte stále hleděla dalekohledem, a i když se tvářila netečně, Elain cítila její úžas.
„Libí se ti ta zbraň?“ zeptala se Aludra.
„Líbí se mi, Aludro,“ řekla Elain s úsměvem. „Opravdu se mi líbí. Zdroje celého města jsou vaše, zdroje celého Andoru. V Andoru máme několik dalších zvonařů.“ Pohlédla na ohňostrůjkyni. „Ale musíš ty plány a nákresy držet v tajnosti. Pošlu s tebou gardisty. Nemůžu si dovolit, aby některý ze zvonařů začal uvažovat o tom, jestli má cenu odejít z domova a prodat informace našim nepřátelům.“
„Pokud se to nedostane k Seančanům,“ prohlásila Aludra, „je mi to jedno.“
„No, mně není,“ řekla Elain. „A já jsem ten, kdo se postará o to, aby ty věci byly řádně využité. Potřebuju, abys mi to odpřisáhla, Aludro.“
Žena si povzdechla, ale udělala to. Elain neměla v úmyslu použít zbraně proti nikomu jinému než trollokům a Seančanům. Ale bude se ohledně své země cítit mnohem bezpečněji s vědomím, že je má k dispozici.
Při těch úvahách se usmála a bylo pro ni velice těžké potlačit vzrušení. Birgitte konečně sklonila dalekohled. Působila… vážně.
„Co je?“ zeptala se Elain, zatímco si gardisté předávali její dalekohled a zkoumali zkázu. Měla nějak divně stažený žaludek. Snědla k obědu něco špatného?
„Svět se právě změnil, Elain,“ řekla Birgitte a zavrtěla hlavu, až se jí dlouhý cop lehce zhoupl. „Právě se velice změnil. Mám hrozivé tušení, že je to jenom začátek.“
KAPITOLA 30
Tady sní lidé
Tihle bělokabátníci jsou skoupí na slovo, má paní,“ řekla Lacile se samolibým úsměvem, „ale pořád jsou to muži. Muži, kteří, jak myslím, už nějakou dobu neviděli ženu. To je vždycky připraví i o tu špetku rozumu, co mají.“
Faile kráčela kolem řady koní, nad sebou temnou oblohu, před sebou v ruce lucernu. Perrin spal; v posledních pár dnech uléhal brzy a hledal vlčí sen. Bělokabátníci zdráhavé souhlasili s odkladem soudu, ale i tak by si měl Perrin připravovat, co tam řekne. Jak ho Faile zná, prostě Morgase poví, co se stalo, otevřeně jako vždy.
Lacile se Selandou kráčely Faile po boku. Ostatní členové Ča Faile šli za nimi a pozorně sledovali každého, kdo se dostal na doslech.
„Myslím, že bělokabátníci věděli, že jsme tam přišly špehovat,“ řekla Selanda. Malá bledá žena měla při chůzi položenou ruku na meči. Ten postoj nevypadal tak neohrabaně jako kdysi; Selanda brala svůj výcvik šermu vážně.
„Ne, pochybuju, že na to přišli,“ odvětila Lacile. Stále na sobě měla prostou, světle hnědou blůzku a tmavší hnědou sukni. Selanda se ihned po návratu převlékla zpátky do spodků a vzala si meč – stále měla na paži řeznou ránu, jak se ji její meč pokusil zabít – ale zdálo se, že Lacile si svoji sukni vychutnává.
„Stěží řekli něco užitečného,“ namítla Selanda.
„Ano,“ odpověděla Lacile, „ale myslím, že to prostě mají ve zvyku. Naše výmluva, že chceme zkontrolovat Maighdin a ostatní, byla rozumná, má paní. Dokázaly jsme doručit tvoji zprávu a pak si trochu poklábosit s muži. Alespoň něco užitečného jsem z nich vymámila.“
Faile zvedla obočí, i když Lacile se odmlčela, protože míjeli jednoho z pacholků, který pracoval do pozdního večera a hřebelcoval koně.
„Bělokabátníci Galada respektují,“ řekla Lacile, jakmile se ocitli z pacholkova doslechu. „I když někteří brblají nad tím, co jim říká.“
„Nad čím?“ zeptala se Faile.
„Chce, aby se v Poslední bitvě spojili s Aes Sedai,“ vysvětlila Lacile.
„Každý by ti řekl, že se jim ta představa nebude líbit,“ řekla Selanda. „Jsou to bělokabátníci!“
„Ano,“ řekla Faile, „ale to znamená, že Galad má víc rozumu než jeho muži. Užitečný poznatek, Lacile.”
Mladá žena se nafoukla, skromným gestem si prohrábla krátké černé vlasy a shrnula dozadu červené stužky, které si do nich vpletla. Od zajetí u Šaidů si jich zvykla nosit dvakrát tolik.
Před nimi prošla mezi dvěma koňmi vyčouhlá postava. Dotyčný měl hustý knír v tarabonském stylu, a přestože byl mladý, působil jako někdo, kdo toho v životě hodně zažil. Dannil Lewin, muž, který nyní velel dvouříčským, když se Tam záhadně rozhodl odejít. Světlo dej, ať je Tam v bezpečí, ať už šel kamkoli.
„Vida, Dannile,“ řekla Faile, „to je ale náhoda, že tě tady vidím.“
„Náhoda?“ zeptal se a podrbal na hlavě. V jedné ruce držel jako hůl svůj luk, ačkoli ho neustále po očku ostražitě sledoval. Hodně lidí to teď se svými zbraněmi dělalo. „Požádalas mě, abych sem přišel.“
„Ale stejně to musí být náhoda,“ řekla Faile, „pro případ, že se někdo zeptá. Zvlášť pokud ten někdo bude můj manžel.“
„Nelíbí se mi, když urozenýmu pánovi Perrinovi něco tajím,“ řekl Dannil a srovnal s ní krok.
„Raději bys riskoval, že mu banda vzteklých bělokabátníků usekne hlavu?“
„Ne. To by nechtěl nikdo.“
„Takže jsi udělal, ač jsem žádala?“
Dannil přikývl. „Promluvil jsem s Gradym a Nealdem. Urozený pán Perrin jim už rozkázal držet se poblíž, ale mluvili jsme spolu. Grady říkal, že bude mít připravený tkaniva vzduchu, a jestli se věci zvrtnou, popadne urozenýho pána Perrina a vypadne. Neald bude krýt ústup. Mluvil jsem s chlapama z Dvouříčí. Oddíl lučištníků bude mezi stromy připravený odvést pozornost.“
Faile přikývla. Tato bublina zla naštěstí ani jednoho z aša’manů nezranila. Oba měli nože, ale hlášení říkala, že se na letící zbraně podívali, pak nedbale mávli rukou a smetli je ze vzduchu. Když poslové se zprávou a Faileině triku s hlínou dorazili do té části tábora, v níž se nacházeli aša’manové, našli tam mnohem menší chaos. Grady s Nealdem procházeli táborem a sráželi všechny zbraně, které viděli.
Jedním z důvodů, proč chtěli odložit soud, bylo postarat se o léčení. Dalším zásadním důvodem však bylo to, že Perrin chtěl táborovým kovářům a řemeslníkům dopřát čas, aby nahradili zbraně těm, kdo o svoje přišli, jen pro případ, že se soud změní v bitvu. A Faile si byla stále víc jistá, že se tak stane.
„Urozenýmu pánovi Perrinovi se nebude líbit, když ho vytáhnou z boje,“ řekl Danil. „Ani trochu.“
„Ten stan by se mohl změnit ve smrtící past,“ řekla Faile. „Jestli Perrin chce, může velet bitvě, ale z bezpečnějšího postavení. Dostanete ho ven.“
Dannil si povzdechl, ale přikývl. „Ano, má paní.“
Perrin se učil nebát se Mladého býka.
Krok za krokem se učil rovnováze. Vlk, když bylo třeba vlka; člověk, když bylo třeba člověka. Nechal se vtáhnout do lovu, ale v mysli si zachovával Faile – svůj domov. Kráčel po ostří meče, ale s každým krokem si víc věřil.