Všechny duše o tomhle místě vědí, řekl Hopsal. Přijdou sem, když se po něm natáhnou.
„Když sní.“
Ano, řekl Hopsal a lehl si vedle něj. Lidské sny strachu jsou silné. Tak moc silné. Někdy sem ty strašné sny přicházejí. Tato slova měla podobu obrovského vlka, velkého jako dům, který setá stranou mnohem menší vlky, kteří po něm chňapou. Vlk páchl hrůzou a smrtí. Jako… noční můra.
Perrin pomalu přikývl.
Mnoho vlků bylo lapeno v bolestech těchhle snů strachu. Častěji se objevují tam, kde by se mohli pohybovat lidé, ačkoli sen žije i bez těch, kteří ho stvořili.
Hopsal se podíval na Perrina. Lov ve snech strachu tě naučí síle. Ale mohl bys umřít. Je to nebezpečné.
„Už nemám čas být v bezpečí,“ řekl Perrin. „Pusťme se do toho.“
Hopsal se ho nezeptal, jestli šije jistý. Seskočil dolů na ulici a Perrin ho s měkkým dopadem následoval. Hopsal dlouhými skoky vyrazil vpřed, takže se i Perrin rozběhl.
„Jak je najdeme?“ zeptal se Perrin.
Větři strach, vyslal Hopsal. Hrůzu.
Perrin zavřel oči a zhluboka zavětřil. Tak jako se dveře na okamžik otevřely a zase zavřely, mohl ve vlčím snu občas na okamžik ucítit něco, co vzápětí zmizelo. Plesnivé zimní brambory. Lejno kolemjdoucího koně. Právě se pečící koláč.
Když oči otevřel, nic z toho neviděl. Ty věci nebyly skutečně tady, ale téměř ano. Mohly být.
7rww, řekl Hopsal a zmizel. Perrin ho následoval a objevil se vedle vlka u ústí úzké uličky. Uvnitř byla přiliš velká tma, než aby to bylo přirozené.
Běž dovnitř, řekl Hopsal. Poprvé nevydržíš dlouho. Přijdu pro tebe. Pamatuj si, že to není. Pamatuj si, že je to klamné.
Se strachem, ale i odhodláním, vešel Perrin do uličky. Stěny po obou stranách byly černé, jako by je někdo natřel. Jenže… tyhle stěny byly příliš tmavé, než aby byly jen natřené. Měl pod nohou trs trávy? Obloha nad hlavou mu přestala vřít a měl dojem, že vidí vykukovat hvězdy. Na obloze se objevil bledý měsíc, příliš velký, zahalený mraky. Vydával chladnou záři, jako led.
Už nebyl ve městě. Poplašeně se otočil a zjistil, že je v lese. Stromy měly tlusté kmeny a nepatřily k žádnému druhu, který znal. Větve měly holé. Kůra měla světle šedou barvu, a v přízračném světle shora vypadala jako kost.
Musel se vrátit zpátky do města! Pryč z tohoto příšerného místa. Otočil se.
Nocí se něco mihlo a on se prudce obrátil. „Kdo je tam?!“ vykřikl.
Ze tmy vyrazila žena, běžící šíleným tryskem. Na sobě měla volné bílé šaty, stěží víc než spodní košili, a za ní vlály dlouhé tmavé vlasy. Spatřila ho a ztuhla, pak se obrátila a chystala se vyrazit jiným směrem.
Perrin ji zarazil, popadl za ruku a stáhl zpátky. Zmítala se, nohama rozrývala hlinitou půdu a snažila se odtáhnout. Lapala po dechu. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Cítil z ní zoufalství.
„Potřebuju vědět, jak se odsud dostanu!“ řekl Perrin. „Musíme se vrátit do města.“
Podívala se mu do očí. „Už jde,“ zasykla. Její ruka mu vyklouzla a ona se rozběhla a zmizela do noci, jejíž temnota ji zahalila jako závoj. Perrin s nataženou rukou popošel vpřed.
Za sebou něco zaslechl. Pomalu se otočil a spatřil cosi obrovského. Hrozivě se rýsující stín, který pohlcoval měsíční světlo. Ta věc jako by člověku brala dech a nasávala samotný jeho život a vůli.
Věc se vztyčila do nesmírné výšky. Byla vyšší než stromy; ohromná příšera s pažemi silnými jako sudy a tváří a tělem splývajícími se stínem. Otevřela temně rudé oči, podobné dvěma obrovským planoucím uhlíkům.
Musím s tím bojovat! pomyslel si Perrin a v ruce se mu objevilo kladivo. Udělal krok vpřed, ale pak si to rozmyslel. Světlo! Ta věc byla obrovská. Nemohl s ní bojovat, ne takhle v otevřeném prostoru. Potřeboval úkryt.
Obrátil se a rozběhl se nepřátelským lesem. Věc vyrazila za ním. Slyšel, jak láme větve a pod každým jejím krokem se země zachvěla. Před sebou viděl ženu, kterou tenké bílé roucho zpomalilo, když se zachytilo o větev. Vyprostila se a běžela dál.
Tvor se nad ním tyčil. Chytí ho, pohltí ho, zabije ho! Zaječel na ženu a natáhl se k ní. Ohlédla se a zakopla.
Perrin zaklel. Doškrábal se k ní, aby jí pomohl vstát. Ale ta věc byla tak blízko!
Takže boj. Srdce mu bušilo tak rychle, jako když datel ťuká do stromu. Se zpocenýma rukama se otočil a sevřel kladivo, aby čelil strašlivé věci za nimi. Postavil se mezi ni a ženu.
Tvor se vztyčil, zvětšil a jeho rudé oči zaplály ohněm. Světlo! S tímhle nemůže bojovat, že ne? Potřeboval nějakou výhodu. „Co je ta věc zač?“ zeptal se ženy zoufale. „Proč nás pronásleduje?“
„To je on,“ sykla. „Drak Znovuzrozený.“
Perrin ztuhl. Drak Znovuzrozený. Ale… ale to byl Rand. Je to noční můra, připomenul si. Nic z toho není skutečný. Nesmím se v tom nechat polapit!
Země se zachvěla, jako by sténala. Cítil žár netvorových očí. Zezadu se ozval škrábavý zvuk, jak se žena rozběhla pryč a opustila ho.
Perrin stál, nohy se mu třásly a všechny instinkty na něj křičely, ať utíká. Ale ne. Taky s tím nemůže bojovat. Nemůže přijmout, že je to skutečné.
Zavyl vlk a pak skočil na mýtinu. Hopsal jako by temnotu zaháněl. Tvor se sklonil k Perrinovi a natáhl mohutnou ruku, jako by ho chtěl rozdrtit.
Tohle byla ulička.
V Caemlynu.
Nebylo to skutečné.
Nebylo.
Temnota kolem vybledla. Obrovská temná stínová postava se ve vzduchu pokřivila jako kus látky, který někdo natahuje. Měsíc zmizel. U nohou se jim objevila malá ploška země – špinavá udusaná zem v uličce.
Pak sen s lupnutím zmizel. Perrin stál opět v uličce, s Hopsalem po boku, nikde ani stopy po lese nebo strašlivém stvoření, které někdo považoval za Draka Znovuzrozeného.
Perrin pomalu vydechl. Z čela mu stékal pot. Zvedl ruku, aby ho utřel, ale pak ho místo toho přinutil zmizet silou vůle.
Hopsal se vypařil a Perrin jej následoval a objevil se zpátky na stejné střeše jako předtím. Posadil se. Už jenom pomyšlení na ten stín ho roztřáslo. „Bylo to tak skutečné,“ řekl. „Jedna moje část věděla, že je to noční můra. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se pokoušet bojovat nebo utéct. Když jsem něco z toho udělal, zesílilo to, že? Protože jsem připustil, že je to skutečné?
Ano. Nesmíš věřit tomu, co vidíš.
Perrin přikývl. „Byla tam nějaká žena. Součást snu? Taky nebyla skutečná?“
Ano.
„Možná, že to jí se ten sen zdál,“ řekl Perrin. „To ona měla tu noční můru, a zůstala v ní uvězněná.“
Lidé, kteří sní, tady nezůstávají dlouho, vyslal Hopsal. Pro něj to představovalo konec rozhovoru. Byl jsi silný, Mladý býku. Vedl sis dobře. Perrin z něj cítil pýchu.
„Pomohlo, když tvrdila, že ta věc je Drak Znovuzrozený. Tím se ukázalo, že to není skutečné. Pomohlo mi to uvěřit, že není.“
Vedl sis dobře, štěně hloupé, zopakoval Hopsal. Možná se dokážeš wczř.
„Jenom když budu dál cvičit. Musíme to udělat znovu. Můžeš najít další?“
Ano, vyslal Hopsal. Když je tvůj druh poblíž, vždycky tam jsou noční můry. Vždycky. Vlk se však opět obrátil na sever. Perrin si předtím myslel, že to, co ho předtím rozptylovalo, byly sny, ale zdálo se, že tomu tak není.