„Co je tam?“ zeptal se Perrin. „Na co se to pořád díváš?“
Přichází, vyslal Hopsal.
„Co?“
Poslední lov. Začíná. Nebo ne.
Perrin svraštil čelo a vstal. „Myslíš… právě teď?“
Dojde k rozhodnuti. Brzy.
„K jakému rozhodnutí?“ To, co Hopsal vysílal, bylo matoucí, a on to nedokázal rozluštit. Světlo a temnota, prázdnota a oheň, chlad a strašlivé, strašlivé horko. Promísené s vlčím vytím, voláním, dodáváním síly.
Pojď. S pohledem upřeným na severovýchod Hopsal vstal.
Vlk zmizel. Perrin se přesunul za ním a objevil se nízko na svazích Dračí hory vedle skalního výběžku.
„Světlo,“ řekl Perrin tiše a ohromeně vzhlédl. Bouře, která celé měsíce nabírala sílu, vrcholila. Celé obloze vévodil obrovský černý bouřkový mrak, který zakrýval vrchol hory. Pomalu se ve vzduchu otáčel, obrovský vír temnoty, z něhož vylétaly blesky, které jej spojovaly s mraky nad nimi. V jiných částech vlčího snu byly mraky bouřkové, ale vzdálené. Tento působil bezprostředně.
Toto bylo… nějaké ohnisko. Perrin to cítil. Vlčí sen často odrážel věci ze skutečného světa zvláštním nebo nečekaným způsobem.
Hopsal stál na výběžku. Perrin všude na svazích Dračí hory cítil vlky. Bylo jich dokonce ještě víc než nedávno.
Čekají, vyslal Hopsal. Poslední lov přichází.
Když se Perrin natáhl, zjistil, že přicházejí další smečky, zatím sice vzdálené, ale mířící k Dračí hoře. Perrin vzhlédl k hrozivému vrcholu. Hrobka Draka, Luise Therina. Byl to pomník jeho šílenství, jeho selhání i úspěchu. Jeho pýchy a sebeobětování.
„Ti vlci,“ řekl Perrin, „shromažďují se k Poslednímu lovu?“
Ano. Jestli k němu dojde.
Perrin se obrátil zpátky k Hopsalovi. „Říkal jsi, že ano. ‚Poslední lov přichází,‘ – povídal jsi.“
Je třeba volit, Mladý býku. Jedna cesta vede k Poslednímu lovu.
„A ta druhá?“ zeptal se Perrin.
Hopsal neodpověděl hned. Obrátil se k Dračí hoře. Druhá cesta k Poslednímu lovu nevede.
„Ano, ale kam vede?“
K ničemu.
Perrin otevřel pusu, aby dál naléhal, ale pak ho zasáhla síla toho, co Hopsal vyslal. Pro vlka „nic“ znamenalo prázdný brloh, když všechna vlčata pochytali lovci. Bezhvězdná noční obloha. Mizející měsíc. Pach staré krve, suché, zvětralé, odrolené.
Perrin pusu zase zavřel. Na obloze dál vřela ta černá bouře. Cítil ji ve větru, pach polámaných stromů a hlíny, zaplavených polí a požárů rozpoutaných blesky. Tak jako v poslední době často se ty pachy zdály v kontrastu s okolním světem. Jeden z jeho smyslů mu říkal, že se nachází uprostřed pohromy, zatímco jiné neviděly nic špatného.
„Tahle volba. Proč ji prostě neprovedeme?“
Není to naše volba, Mladý býku.
Perrin cítil, jak jej mraky nahoře přitahují. Sobě navzdory se vydal vzhůru po svahu. Hopsal klusal vedle něj. Nahoře je to nebezpečné, Mladý býku.
„Já vím,“ řekl Perrin. Ale nedokázal se zastavit. Místo toho zrychlil a každý jeho krok byl o maličko delší. Hopsal mu běžel po boku, míjeli stromy, skály, smečky vlků, kteří je sledovali. Perrin s Hopsalem mířili vzhůru, šplhali výš, dokud se stromy nevytratily a zem nebyla chladná a zamrzlá.
Nakonec dorazili k samotnému mraku. Vypadal jako temná mlha, otáčející se a chvějící se skrytými proudy. Na okraji Perrin zaváhal, ale pak vešel dovnitř. Bylo to jako vstoupit do noční můry. Náhle jím lomcoval zuřivý vítr a ve vzduchu bzučela energie. V bouři poletovaly listí, hlína a kamenná drť a on se musel chránit zvednutou rukou.
Ne, pomyslel si.
Kolem něj se otevřela malá bublina klidu. Bouře mu dál zuřila jen pár coulů od obličeje a on se musel namáhat, aby se ho opět nezmocnila. Ta bouře nebyla noční můra nebo sen; bylo to něco mnohem ohromnějšího, skutečnějšího. Tentokrát to byl Perrin, kdo svou bezpečnou bublinou vytvářel něco nenormálního.
Prodíral se dál a brzy za sebou zanechával stopy ve sněhu. Hopsal kráčel proti větru a také zmenšoval účinek, který na něj vítr měl. Byl v tom silnější než Perrin – tomu se stěží dařilo udržovat vlastní bublinu při životě. Bál se, že bez ní by ho bouře vcucla a vymrštila do vzduchu. Viděl, jak vzduchem kolem prolétají velké utržené větve a dokonce i pár menších stromů.
Hopsal zpomalil a pak se posadil do sněhu. Zahleděl se vzhůru k vrcholku. Nemůžu zůstat, vyslal vlk. Tohle není moje místo.
„Chápu,“ řekl Perrin.
Vlk zmizel, ale Perrin pokračoval dál. Nedokázal vysvětlit, co ho přitahuje, ale věděl, že toho musí být svědkem. Někdo musel. Připadalo mu, že kráčí celé hodiny, zcela soustředěný pouze na dvě věci: držet si vítr od těla a klást jednu nohu před druhou.
Bouře byla stále divočejší. Tady to bylo tak zlé, že se nedokázal ubránit celé bouři, jen té nejhorší části. Minul rozeklaný okraj, kde byl vršek hory rozbitý, a vydal se podél něj, skrčený před větrem a s příkrým svahem po obou stranách. Vítr mu začal škubat za šaty a Perrin musel mhouřit oči, aby je chránil před prachem a sněhem ve vzduchu.
Stále však pokračoval. Usiloval dostat se na vrchol, který se zvedal před ním nad odervaným úbočím hory. Věděl, že tam nahoře najde, co hledá. Tenhle strašlivý vítr byl odpověď vlčího snu na něco velkého, něco strašlivého. Na tomto místě byly některé věci skutečnější než v bdělém světě. Sen odrážel bouři, protože se dělo něco velice důležitého. Obával se, že je to něco strašlivého.
Perrin se prodíral sněhem, šplhal po skalních stěnách, kůže jeho prstů zůstávala přilepená ke zmrzlým kamenům. Avšak v poslednich týdnech tvrdě cvičil. Přeskakoval propasti, které by neměl dokázat přeskočit, a zlézal skály, které by pro něj měly být příliš vysoké.
Na samém vrcholku rozeklaného rozbitého vrcholku hory stála nějaká postava. Perrin se dál plahočil vpřed. Někdo to musel sledovat. Někdo tam musel být, až se to stane.
Konečně se Perrin vytáhl na poslední balvan a ocitl se pár kroků od vrcholku. Nyní tu postavu rozeznával. Muž stál v samém středu větrného víru a bez hnutí zíral na východ. Byl slabý a průsvitný, odraz skutečného světa. Jako stín. Perrin nikdy nic takového neviděl.
Samozřejmě to byl Rand. Perrin věděl, že to tak bude. Odřenou rukou se Perrin držel skály a druhou si přitáhl plášť – ten si vytvořil už před několika skalními útesy. Mrkal zarudlýma očima a hleděl vzhůru. Většinu pozornosti musel věnovat tomu, aby si držel od těla vítr a nebyl vtažen do bouře.
Náhle se zablesklo a poprvé od chvíle, kdy začal šplhat, zahřmělo. Ten blesk se začal klenout jako kopule nad vrcholkem hory. Zalil Randovu tvář světlem. Tu tvrdou, netečnou tvář, podobnou samotnému kameni. Kam se poděly všechny křivky? Kdy Rand získal tolik hrana a ostrých úhlů? A ty oči, vypadaly jako z mramoru!
Rand měl na sobě kabát v černé a červené barvě. Vybraný a zdobený, s mečem u pasu. Vítr neměl na Randovo oblečení vliv. Připadalo Perrinovi nepřirozeně nehybné, jako by Rand opravdu byl jen socha. Vytesaná z kamene. Jediné, co se pohybovalo, byly tmavě rudé vlasy, které vlály ve větru, poletovaly a otáčely se.