Perrin se tiskl ke skále jako o život, chladný vítr ho štípal do tváří, prsty měl tak prokřehlé, že je stěží cítil. Vousy se mu ježily prašným ledem a sněhem. Kolem Randa se začalo ovíjet něco černého. Nebyla to součást bouře; vypadalo to, jako by zněj prýštila sama noc. Její pramínky stoupaly z Randovy kůže jako drobounké ruce, které se stáčely a omotávaly kolem něj. Vypadalo to jako samotné oživlé zlo.
„Rande!“ zařval Perrin. „Bojuj s tím! Rande!“
Jeho hlas se ztratil ve větru, navíc stejně pochyboval, že by ho Rand mohl slyšet. Temnota dál prýštila ven, jako kolomaz proudící Randovými póry a vytvářející kolem Draka Znovuzrozeného černou nákazu. Trvalo sotva pár okamžiků a Perrin Randa skrze černotu stěží viděl. Obklopila ho, odřízla, vypudila. Drak Znovuzrozený byl pryč. Zůstalo pouze zlo.
„Rande, prosím,” zašeptal Perrin.
A pak – ze středu temnoty, ze středu vřavy a bouře – pronikl zlem drobounký pramínek světla. Jako když za velmi temné noci vzplane svíčka. Světlo jako maják zářilo vzhůru ke vzdálené obloze. Tak křehké.
Bouře se na něj vrhla. Vítr bouřil, vyl a vřískal. Do vrcholu skalního štítu udeřil blesk, vytrhl kusy skály, sežehl zemi. Temnota se vlnila a pulzovala.
Avšak světlo stále zářilo.
Dole na boku skořápky ďábelské temnoty se objevila pavučina trhlin a zevnitř se šířilo světlo. Objevila se další prasklina a další. Uvnitř bylo něco silného, něco zářícího, něco třpytivého.
Skořápka vybuchla zevnitř, vypařila se a vypustila sloup světla tak jasného, tak neuvěřitelného, až měl Perrin pocit, jako by mu vypálilo oči z hlavy. Přesto z něj nespouštěl oči, nezvedl paži, aby si zastínil oči nebo zakryl ten skvělý obraz před sebou. Rand stál uvnitř světla s ústy otevřenými, jako by křičel vzhůru k obloze. Sluncem prozářený sloup vystřelil do vzduchu a bouře jako by se otřásla a celá obloha zavlnila.
Bouře se rozplynula.
Sloup ohnivého světla se změnil na sloup světla slunečního, prýštícího dolů a ozařujícího vrcholek Dračí hory. Perrin odlepil prsty od skály a dál v úžasu zíral na Randa, stojícího ve světle. Už se to zdálo dávno, tak dávno, co Perrin viděl paprsek ryzího slunečního světla.
Vlci začali výt. Bylo to triumfální vytí, jásavé a vítězné. Perrin zvedl hlavu a také zavyl, na okamžik se stávaje Mladým býkem. Cítil, jak se louže slunečního světla šíří, a pak ho zalila a její teplo zahnalo mrazivý chlad. Sotva si všiml, když Randův obraz zmizel, protože to sluneční světlo zůstalo.
Kolem Perrina se objevovali vlci, kteří se zhmotňovali uprostřed skoku. Dál vyli, skákali po sobě, jásali a tančili ve slunečním světle, které je zalévalo. Vřískali a štěkali a při skocích vyhazovali do vzduchu kusy sněhu. Hopsal byl mezi nimi a vyskočil do vzduchu a vylétl k Perrinovi.
Poslední lov začíná, Mladý býku! zaječel Hopsal. Žijeme. Žijeme!
Perrin se obrátil zpátky k místu, kde předtím stál Rand. Kdyby temnota Randa pohltila…
Ale nepohltila. Široce se usmál. „Poslední lov je tady!“ zavřískl na vlky. „Ať započne!“
Souhlasně zavyli, stejně hlasitě jako před chvílí bouře.
KAPITOLA 31
Do prázdnoty
Mat si nalil zbytek vína do pusy a vychutnával si sladkou chladnou chuť. Položil pohár a hodil pěti kostkami. Kutálely se po dřevěné podlaze krčmy a rachotily jedna o druhou.
Vzduch byl dusný. Plný zvuků, plný nadávek, plný pachů. Kouř, pálenka, bifteky opepřené tak, že jste skoro necítili chuť masa. Což bylo nejspíš nejlepší. Dokonce i v Caemlynu se maso nepředvídatelně kazilo.
Smradlaví chlapi kolem Mata sledovali, jak se jeho kostky koulejí: jeden z nich páchl česnekem, další potem, třetí koželužnou. Vlasy měli mastné, prsty špinavé, ale jejich peníze byly dobré. Hře se říkalo Koronkův plivanec a pocházela ze Sajnaru.
Mat neznal pravidla.
„Pět jedniček,“ řekl muž, který smrděl česnekem. Jmenoval se Rittle. Tvářil se neklidně. „Prohráls.“
„Ne, neprohrál,“ řekl Mat tiše. Bylo jedno, že neznal pravidla. Věděl, že vyhrál; cítil to. Štěstí stálo při něm.
Což bylo dobře. Dneska večer ho potřeboval.
Muž, co páchl koželužnou, sáhl k opasku, na němž měl ošklivě vyhlížející nůž. Jmenoval se Saddler a měl bradu, o kterou by se daly brousit meče. „Myslel sem, žes říkal, že tuhle hru neznáš, kamaráde.“
„Neznám,“ řekl Mat. „Kamaráde. Ale tohle je výhra. Musíme se poptat v nálevně, aby se vidělo, jestli to někdo může potvrdit?“
Trojice mužů se na sebe s pochmurným výrazem podívala. Mat vstal. Stěny krčmy byly zčernalé po letech, kdy uvnitř lidé kouřili dýmky, a okna – přestože z kvalitního skla – byla matná od špíny a kouře. Bylo tradicí, že je nikdy nemyli. Na otlučeném vývěsním štítu bylo namalované kolo vozu a oficiální název krčmy zněl U Zaprášeného kola. Místo toho jí ale všichni říkali U Drbavého kola; v Caemlynu nebylo lepší místo, kde si poslechnout klepy. Většinou nebyly pravdivé, ale v tom spočívala polovina legrace.
Téměř všichni v lokále pili pivo, ale Mat si v poslední době zvykl na dobré červené víno. „Mám donést další, pane Crimsone?“ zeptala se Kati, která tu obsluhovala. Byla to kráska s havraními vlasy a úsměvem tak širokým, že sahal napůl cesty do Cairhienu. Celý večer s ním koketovala. Bylo jedno, že jí říkal, je ženatý. Dokonce se na ni ani neusmál. Tedy ne moc. A stěží to byl jeho nejlepší úsměv. Některé ženy nedokázaly poznat pravdu, dokonce i kdyby ji měly napsanou na čele, tak to prostě bylo.
Mávnutím ruky ji odehnal. Dnes večer jenom jeden pohár, na kuráž. Ať shoří, tu vážně potřebuje. Odevzdaně si sundal šátek a odložil ho stranou. Vytáhl medailon s liščí hlavou – Světlo, bylo tak příjemné ho zase mít! – a pověsil si ho na oblečení. Měl na sobě nový červenostříbmý kabát, který mu Tom koupil.
Mat si vzal ašandarei, které měl opřené o stěnu u stěny, stáhl z něj látku a obnažil tak čepel. Přehodil si ho přes rameno. „Hej,“ řekl hlasitě. „Zná někdo na tomhle zatraceným místě pravidla Koronkova plivance?“
Tři muži, s nimiž hrál, si prohlíželi zbraň; třetí z nich, Snelle, vstal, zahákl si palce za okraj kalhot, odhrnul si kabát a ukázal krátký meč, zavěšený u boku.
Většina lidí si Mata nejdřív nevšímala. Dál zněl hovor, historky o hraničářské armádě, která prošla kolem, o královnině těhotenství, Drakovi Znovuzrozeném a záhadných i ne tak záhadných úmrtích. Všichni měli nějaké drby, o které se chtěli podělit. Někteří z kunčaftů v krčmě na sobě měli stěží víc než hadry, ale jiní to nejvybranější oblečení. K Drbavému kolu chodila šlechta, obyčejní lidé i všichni mezi tím.
Pár mužů u baru se na Mata po jeho výbuchu podívalo. Jeden zamrkal a zarazil se. Mat se natáhl, vzal si ze stolu svůj klobouk se širokou krempou, podržel ho a pak si ho posadil na hlavu. Muž žďuchl do svých kumpánů. Zpocený plešatějící chlapík, s nímž Mat hrál, si zvedl prsty k bradě a zamyšleně šiji promnul, jako by si snažil na něco vzpomenout.
Snelle se na Mata usmál. „Vypadá to, že ti nikdo neodpověděl, kamaráde. Řek bych, že nám budeš muset věřit. Neměls házet, když ses nezeptal na pravidla. A teď, zaplatíš, nebo…“
Rittle vyvalil oči a rychle vstal a popadl kumpána za ruku. Naklonil se k němu a něco mu zašeptal. Snelle sklopil oči k Matovu medailonu. Pak vzhlédl a podíval se Matovi do očí.