Z této strany byly dveře do místnosti lemované zářivým bílým světlem – okraj průchodu vytvořeného pro klouzání. „Nevím, jestli můžeš umřít,“ řekl Mat potichu. „Ve Světle doufám, že ne.“ Zvedl botu, vrazil ji té věci do zad a skopl ji z plošiny do temnoty. Padala dolů, převracela se ve vzduchu a s hrůzou hleděla vzhůru na něj.
„Doufám, že nemůžeš umřít,“ řekl Mat, „protože si budu užívat představu, že tou temnotou padáš navždycky, ty parchante z kozího lejna.“ Mat plivl přes okraj a krvavý plivanec sletěl dolů za gholamem. Oba zmizeli dole ve tmě.
Došla k němu Sumeko. Statná žena z rodinky měla dlouhé tmavé vlasy a působila jako někdo, kdo si nerad dává poroučet. Stála těsně za průchodem, stranou, kde ji z chodby nebylo vidět. Musela tam být, aby udržovala bílou plošinu, která měla tvar velké knihy. Zvedla na něj obočí.
„Díky za průchod,“ řekl Mat a přehodil si ašandarei, z jehož konce stále stoupal tenký pramínek kouře, přes rameno. Vytvořila průchod zevnitř paláce, použila ho k přicestování sem a otevřela průchod v chodbě. Doufali, že to gholamovi zabrání, aby cítil, jak usměrňuje, protože tkanivo vytvořila v paláci.
Sumeko nakrčila nos. Společně vyšli průchodem do budovy. Několik příslušníků Bandy spěšně hasilo oheň. Jakmile průchod zmizel, přihnal se k Matovi Talmanes, doprovázený další z žen z rodinky, Julanjou.
„Víte jistě, že se ta temnota táhne do nekonečna?“ zeptal se Mat. Julanja byla hezká kyprá žena, která by se mu pěkně vešla na klín. Bílé prameny ve vlasech jí na kráse nijak neubíraly.
„Jakjen jsme schopné říct, tak ano,“ řekl Sumeko. „Tohle jsme málem zpackali, Matrime Cauthone. Nevypadalo to, že by tu věc průchod překvapil. Myslím, že ji stejně vycítila.“
„Ale i tak se mi ji podařilo shodit z plošiny,“ řekl Mat.
„Jenom tak tak. Měl jsi nás nechat, ať se s tou bestií vypořádáme.“
„To by nefungovalo,“ odpověděl Mat a vzal si od Talmanese kapesník. Sumeko zalétla pohledem k jeho ruce, ale Mat ji o léčení nepožádal. Ten šrám se dobře zahojí. Možná bude mít Mat i hezkou jizvu. Pokud nebyly na obličeji, dělaly jizvy na většinu žen dojem. Co si o nich myslí Tuon?
Sumeko si odfrkla. „Chlapská pýcha. Nezapomeň, že i my jsme kvůli té věci ztratily svoje lidi.“
„A já jsem rád, že jsem vám mohl pomoct se pomstít,“ řekl Mat. Usmál se na ni, i když měla pravdu, skutečně to málem zpackali. Byl si jistý, že když se přibližovali ke dveřím, gholam za nimi ženu z rodinky cítil. Nicméně jak se zdálo, ta věc naštěstí nepovažovala ženu, která dokáže usměrňovat, za hrozbu.
Talmanes Matovi vrátil dva spadlé medailony. Schoval je, odvázal ten na ašandarei a znovu si ho pověsil na krk. Rodinka ty medailony pozorovala s dravčí dychtivostí. Ať si to klidně dělaji. Měl v úmyslu dát jeden Olverovi a druhý Tuon, jakmile ji najde.
Do domu vešel kapitán Guybon, Birgittin zástupce. „Je ta bestie mrtvá?“
„Ne,“ řekl Mat, „aleje tomu dost blízko, aby to splnilo smlouvu s korunou.“
„Smlouvu s korunou?“ zeptal se Guybon a svraštil čelo. „Požádal jsi královnu o pomoc při téhle akci. Nedělals to na základě smlouvy s ní.“
„Vlastně,“ odkašlal si Talmanes„ jsme právě město zbavili vraha, který – podle posledního součtu – připravil o život téměř tucet jejích poddaných. Řekl bych, že máme nárok na žold.“ Celé to pronesl s naprosto nehybnou tváří. Světlo mu žehnej.
„To je zatraceně pravda,“ řekl Mat. Zastavit gholama a dostat za to zaplaceno. To pro změnu znělo jako hezký den. Hodil kapesník Guybonovi a odkráčel pryč, zanechávaje za sebou ženy z rodinky, které stály se založenýma rukama a nespokojeným výrazem. Proč žena dokázala vypadat, že se na muže zlobí, i když udělal přesně to, co slíbil, a ještě k tomu riskoval krk?
„Za ten oheň se omlouvám, Mate,“ řekl Talmanes. „Nechtěl jsem tu lucernu tak pustit. Vím, že jsem ho měl jenom nalákat do domu.“
„Vyšlo to,“ řekl Mat, zatímco si prohlížel dřevěný konec ašandarei. Poškození bylo zanedbatelné.
Nevěděli, kde – nebo zda vůbec – na něj gholam zaútočí, ale Guybon odvedl dobrou práci, když dostal všechny z okolních domů pryč a pak vybral chodbu, kam udělají průchod. Poslal jednoho z členů Bandy, aby Talmanesovi vyřídil, kam jít.
Nu, Elainin a Birgittin nápad s průchodem vyšel, dokonce i když ne tak, jak plánovaly. Pořád to bylo lepší než to, co dokázal vymyslet Mat; jeho napadlo jenom to, že by se jeden z medailonů pokusil nacpat gholamovi do chřtánu.
„Vyzvedneme z hospody Setalle a Olvera,“ řekl Mat, „a vrátíme se do tábora. Konec zábavy. Už bylo načase.“
KAPITOLA 32
Bouře světla
Maradon hořel. Z tuctů budov stoupaly divoké zkroucené sloupy dýmu. Díky pečlivému rozplánování města se oheň nešířil příliš rychle, ale úplně ho to nezastavilo. Lidské bytosti a troud. Hořely společně. Ituralde se krčil v pobořeném domě, nalevo od něj trosky, napravo malý oddíl Saldejců. Palác opustil už před nějakou dobou; hemžilo se to v něm zplozenci Stínu. Nacpal ho vším olejem, který dokázali sehnat, a pak ho aša’manové zapálili a zabili stovky trolloků a mizelců, uvězněných uvnitř.
Vyhlédl z okna svého současného úkrytu. Přísahal by, že za oknem zahlédl kus modré oblohy, ale skrz popel a závoj kouře ve vzduchu to bylo těžké říct. Okolní budovy hořely tak prudce, že cítil žár i skrz kámen.
Využíval kouř i oheň. Na bojišti mohlo téměř vše představovat výhodu. V tomto případě, jakmile se Yoeli smiřil s tím, že je město ztracené, ho přestali bránit. Teď ho používali jako vražedné pole.
Ulice vytvářely bludiště, ve kterém se Ituralde – s pomoci Saldejců – vyznal, zatímco jeho nepřátelé ne. Každá střecha představovala hřeben, který poskytoval výhodu vyšší pozice, každá ulička únikovou cestu, každé otevřené náměstí možnou past.
Trolloci a jejich velitelé udělali chybu. Předpokládali, že Ituralde se snaží město bránit. Spletli se. Záleželo mu jen na tom, aby jim způsobil co největší škody. Takže jejich předpoklady využil proti nim. Ano, jejich armáda byla obrovská. Ale každý, kdo se někdy snažil zabíjet krysy, věděl, že na velikosti kladiva nezáleží, pokud se krysy umějí schovat.
Zčernalou ulicí před Ituraldeho domem se váhavě přesouvala banda netvorů. Trolloci po sobě opatrně chňapali a hulákali. Někteří větřili, ale kouřjim narušoval čich. Vůbec si Ituraldeho a jeho malého oddílu uvnitř domu nevšimli.
Na opačném konci ulice se ozval klapot kopyt. Trolloci se rozkřičeli a tlupa se rozběhla vpřed a dolními konci oštěpů s ohavnými ozubci tloukla do dlažebních kostek. Zaútočit na ně by pro jízdu znamenalo smrt. Trolloci se učili větší opatrnosti.
Ale neučili se dost. Objevila se jízda, představovaná jedním mužem, který vedl houf zraněných a vyčerpaných koní. Odpoutání pozornosti.
„Teď,“ řekl Ituralde. Lučištníci kolem něj vyskočili na nohy a začali z oken střílet na trolloky. Mnoho jich zemřelo; ostatní se obrátili a vrhli se do útoku.
A z boční ulice vyjeli opravdoví útočící jezdci – koně měli kopyta obalená hadry, které tlumily zvuk – jejichž příjezd kryla hlasitější kopyta zraněných koní. Saldejci se prohnali skrz trolloky, dupali a zabíjeli.