Lučištníci zahalekali a vytáhli meče a sekery, aby zraněné trolloky dorazili. Světlu díky, nebyl s nimi žádný mizelec. Ituralde vstal a tvář si před kouřem chránil vlhkým kapesníkem. Jeho únava – dosud hluboko pohřbená – se znovu začínala vynořovat na povrch. Bál se, že až ho zasáhne naplno, omdlí. To by nebylo dobré pro morálku.
Ne, pomyslel si, schovávat se v kouři, zatímco tvůj domov hoří, vědět, že tě trolloci pomalu obkličují… to je špatné pro morálku.
Jeho muži dorazili pěst trolloků a pak se rychle přesunuli k další předem vybrané budově, kde se mohli ukrýt. Ituralde měl asi třicet lučištníků a kumpanii jezdců, kterou přesouval mezi pěti nezávislými bandami nepravidelných jednotek, podobných této. Mávnutím ruky poslal své muže zpátky do úkrytu, zatímco mu zvědové předávali informace. Dokonce i s pomocí zvědů bylo těžké získat o situaci ve velkém městě dobrou představu. Měl matné ponětí, kde se nachází nejsilnější odpor, a posílal jim rozkazy, jak to jen šlo, ale boj probíhal na příliš rozlehlém území, než aby ho dokázal účinně koordinovat. Doufal, že je Yoeli v pořádku.
Aša’manové byli pryč, když podle jeho rozkazu unikli mrňavým průchodem – tak malým, že se jím dalo jedině proplazit – který vytvořil Antail. Od chvíle, kdy odešli – už to byly celé hodiny – nebylo ani stopy po „zachráncích“, kteří měli dorazit. Než je aša’manové opustili, poslal průchodem zvěda na ten hřeben, kde měli hlídat poslední jezdci. Zvěd našel jen prázdný tábor, v němž hořel nikým nehlídaný oheň.
Ituralde se připojil ke svým mužům v novém úkrytu a kapesník – nyní špinavý od sazí – nechal na klice, aby zvědové věděli, kde se ukrývá. Jakmile se dostal dovnitř, ztuhl, protože venku něco zaslechl.
„Ticho,“ nařídil mužům. Ztlumili řinčící zbroj.
Kroky. Spousta kroků. To byla určitě tlupa trolloků; jeho muži měli rozkazy pohybovat se tiše. Kývl na vojáky a zvedl šest prstů. Plán číslo šest. Čekali v úkrytu a doufali, že bestie projdou kolem. Pokud ne – kdyby se zdržely nebo začaly prohledávat okolní domy – jeho oddíl by se vyřítil ven do útoku.
Byl to nejriskantnější z jeho plánů. Jeho muži byli vyčerpaní a jezdce poslal k jinému oddílu obránců. Ale lépe zaútočit, než se nechat najít nebo obklíčit.
Ituralde se přesunul k oknu, čekal, poslouchal, mělce dýchal. Světlo, byl tak unavený! Oddíl venku jednotným krokem pochodoval kolem rohu. To bylo divné. Trolloci nepochodovali tak pravidelně.
„Můj pane,“ zašeptal jeden z jeho mužů. „Nejsou tam žádný kopyta.“
Ituralde ztuhl. Muž měl pravdu. Z únavy už hloupl. V té armádějsou jich stovky, pomyslel si. Vstal, přes všechnu snahu zakašlal, a otevřel dveře. Vyšel ven.
Ituraldeho muži se nahrnuli za ním a ulicí se prohnal poryv větru. Vítr na okamžik rozptýlil kouř a odhalil početný pěší oddíl ve stříbřitém brnění a s kopími v rukou. Na okamžik vypadali jako duchové – zářili v přízračném zlatém světle, přicházejícím shora, ve slunci, které neviděl už měsíce.
Když jej a jeho muže uviděli, začali nově příchozí křičet a dva jejich důstojníci přijeli až k nim. Byli to Saldejci. „Kde je váš velitel?“ zeptal se jeden. „Rodei Ituralde?“
„Já…“ Ituralde se rozkašlal. „To jsem já. Kdo jste vy?“
„Světlo budiž požehnáno,“ řekl jeden z mužů a obrátil se zpátky k ostatním. „Pošlete zprávu urozenému pánovi Bašeremu! Našli jsme ho!“
Ituralde zamrkal. Ohlédl se na svoje muže, špinavé a s tvářemi černými od sazí. Mnoho z nich mělo ruku zavěšenou na pásce. Začal se dvěma stovkami. Nyní jich bylo padesát. Měli by slavit, ale většina z nich seděla se zavřenýma očima na zemi.
Ituralde se rozesmál. „Teď? Drak posílá pomoc teď?“ Klopýtl, pak se posadil a upřel pohled na hořící oblohu. Smál se a nedokázal přestat. Brzy mu po tvářích začaly téct slzy.
Ano, tam nahoře svítilo slunce.
Když ho vojáci dovedli do dobře bráněné části města, Ituralde se už trochu uklidnil. Tady nebyl kouř zdaleka tak hustý. Al’Thorovy jednotky – vedené Davramem Bašerem – nejspíš obsadily většinu Maradonu. Toho, co z něj zbylo. Hasili ohně.
Bylo tak divné vidět vojáky v zářivé zbroji, upravených uniformách, s čistými obličeji. Nahrnuli se dovnitř se spoustou aša’manů a Aes Sedai a armádou, která – prozatím – byla dost velká na to, aby zplozence Stínu vytlačila zpátky do opevnění na kopcích nad řekou. Al’Thorovi muži ho zavedli do vysoké budovy uvnitř města. Zdálo se, že vzhledem k tomu, že palác je vypálený a převážně v troskách, vybrali si tohle místo jako velitelské stanoviště.
Ituralde už celé týdny vedl vyčerpávající válku. Al’Thorovi vojáci vypadali skoro až příliš čistě. Jeho muži umírali, zatímco tihle se umývali, spali a jedli teplé večeře?
Nech toho, napomenul se, když vcházel do budovy. Bylo až příliš snadné obviňovat ostatní, když se v boji nedařilo. Tihle muži nemohli za to, že v poslední době měli snazší život než on.
S námahou vyšel po schodech a přál si, aby ho nechali na pokoji. Pořádně se vyspat, umýt se – a pak se může sejít s Bašerem. Ale ne, to by nešlo. Boj ještě neskončil a al’Thorovi muži budou potřebovat informace. To mu jen selhával rozum a myslelo mu to pomalu.
Došel do nejvyššího patra a následoval Bašereho vojáky do místnosti vpravo. Stál tam Bašere v nablýskaném kyrysu bez přilby a s rukama založenýma za zády hleděl z okna. Měl jeden z těch přerostlých saldejských knírů a olivové kalhoty, zastrčené do po kolena vysokých bot.
Bašere se otočil a škubl sebou. „Světlo! Vypadáš jako sama smrt, chlape!“ Obrátil se k vojákům. „Měl by být ve stanu u felčarů! Přiveďte někdo aša’mana!“
„Jsem v pořádku,“ prohlásil Ituralde a přinutil se mluvit přísným hlasem. „Zaručuju ti, že vypadám hůř, než se cítím.“
Vojáci zaváhali a podívali se na Bašereho. „Tak dobře,“ řekl ten muž, „alespoň mu přineste židli a něco, čím si utře obličej. Chudáku; měli jsme sem dorazit už dávno.“
Venku Ituralde slyšel zvuky vzdálené bitvy. Bašere si vybral vysokou budovu, z níž mohl boj sledovat. Vojáci přinesli židli a Ituralde – bez ohledu na to, jak chtěl před druhým generálem vypadat silný – se s povzdechem posadil.
Sklopil oči a ohromilo ho, jak má špinavé ruce, jako by čistil komín. Nepochybně měl tvář pokrytou sazemi a zbrázděnou čůrky potu a nejspíš i zaschlou krvi. Šaty mu roztrhal výbuch, který zničil hradbu, nemluvě o narychlo ovázané ráně na paži.
„Tvoje obrana města byla naprosto ohromující, urozený pane Ituralde,“ řekl Bašere. Mluvil formálně – Saldeia a Arad Doman nebyli nepřátelé, ale dvě silné země nemohly sdílet hranici, aniž by mezi nimi občas nepřátelství nevypuklo. „Počty mrtvých trolloků ve srovnání s počty mužů, které jsi měl… a s tak velkou dírou v hradbě… Dovol, ať řeknu, že to na mě udělalo dojem.“ Bašereho tón naznačoval, že takovou chválu nerozdává jen tak.
„Co je s Yoelim?“ zeptal se Ituralde.
Bašere se zatvářil zachmuřeně. „Moji muži našli malý oddil, který bránil jeho mrtvolu. Zemřel statečně, i když mě překvapilo, že městu velí on a Torkumen – můj vzdálený bratranec a muž, který by měl město řídit – je zamčený ve svých komnatách a opuštěný tam, kde se k němu trolloci mohli dostat.“
„Yoeli byl dobrý chlap,“ řekl Ituralde škrobeně. „Jeden z nej statečnějších, jaké jsem měl tu čest poznat. Zachránil mi život a pustil moje muže do města navzdory Torkumenovým rozkazům. Je to zatracená škoda, že jsme ho ztratili. Zatracená škoda. Bez Yoeliho by se Maradon neudržel.“